Český důchodový systém připomíná Titanic, varují odborníci

Praha – Penzijní systém Česka žil v roce 2009 de facto na dluh, chybělo v něm 30 miliard. Částečně za to sice skutečně může ekonomická recese, do níž se Česko dostalo, mnozí ekonomové ale pochybují, že by se důchodové hospodaření státu ještě vůbec někdy vrátilo do černých čísel. I v případě, že se to náhodou podaří, bude to podle nich stejně jen na pár let.

Na neudržitelnosti současného systému, jakým stát financuje penze, se shodují odborníci i politici. Tomáš Prouza z poradenské společnosti Partners ho dokonce přirovnává k poslednímu večírku na Titanicu. „Všichni mají pocit, že se vlastně nic neděje, že loď popluje ještě v pohodě dál, že zatím neztrácí rychlost. Jenomže ta díra, která je pod čarou ponoru, je čím dál tím větší.“

Česká republika v rámci Evropy zdaleka není výjimkou – své důchodové systémy musela nebo bude muset reformovat většina okolních států. Česko ale jednoznačně drží primát v tom, jak dlouho se o reformě důchodů hovořilo, aniž by došlo k jakémukoliv kroku kupředu. S výjimkou zřízení dobrovolného penzijního připojištění tento stav podle odborníků trvá dodnes.

Žijeme z ruky do pusy

Problémy se totiž skrývají v samotných základech systému a někteří upozorňují, že realita je ještě horší než často zmiňovaný princip průtokového ohřívače. „Opravdu není fond, který by byl řádově v desítkách, stovkách miliard, ze kterého by se vyplácelo,“ vysvětluje ředitel Penzijního fondu Komerční banky Pavel Jirák. Peníze, které stát vybere na pojištění, se tak nikde neohřívají, ale rovnou odtékají na výplatu důchodů.

Český důchodový systém počítá s růstem populace. To prakticky znamená, že aby správně fungoval, musela by každá žena v Česku v průměru za život vychovat více než dvě děti. Statistiky ale ukazují, že ve skutečnosti je to zhruba o třetinu méně. Zatímco dnes se může zdát, že peněz v penzijním fondu je dostatek, v budoucnu to tak rozhodně nebude. Tím, kdo bude řešit skutečné problémy, je dnešní mladá generace.

Pavel Jirák, Penzijní fond KB:

„Minimální důchod, na který ten stát bude mít, nebude bohužel plně pokrývat ani základní životní potřeby důchodců – ošacení, jídlo, nájemné a energie.“

„Jelikož stárneme, tak do 20 let bude připadat 150 seniorů na 100 dětí a do 30 let to bude 200 seniorů na 100 dětí. Čili dva ku jedné,“ upozorňuje analytik Aleš Michl. V kostce to znamená, že do budoucna bude každý pracující občan živit dva důchodce.

Snížit důchody, zvýšit daně, pracovat déle

Pravidla současného důchodového systému umožňují jen tři, vesměs nepopulární opatření. „Můžeme buď prodlužovat věk odchodu do důchodu, nebo snižovat důchody, nebo zvýšit zdanění. Tři drsné kroky. Myslím, že nikdo z nás tyto tři kroky nechce,“ podotýká Michl.

K prvnímu zmiňovanému opatření, tedy zvyšování věkové hranice, přitom musí vláda sáhnout každých pár let - a nejen ta česká. V Evropě už jsou i státy, které hranici posunuly k 67 letům.

Druhou, zatím teoretickou možností, jak zamezit zadlužování, je snižování penzí. Podle odborníků ale právě toto řešení představuje nejschůdnější cestu. Jak upozorňuje Tomáš Prouza, historicky byla smyslem důchodů jen podpora nejchudších obyvatel, kteří neměli na základní živobytí. Blíže této polohy by se důchodové systémy mohly dostat i v budoucnu.

„Možná že se na mě budou důchodci zlobit, ale nestrádají. Základní potřeby jsou pokryty,“ zdůrazňuje Pavel Jirák. Tato situace se podle něj v průběhu příštích dvaceti let zásadním způsobem změní. Minimální důchod, na který bude stát mít, nepokryje ani základní životní potřeby jako jídlo či ošacení.

Třetím a posledním způsobem, jak vylepšit bilanci současného důchodového systému, je zvýšit zatížení daňových poplatníků. Dnes padne na důchody zhruba 35 procent příjmů, které stát vybere na pojištění. Česko tak má nejvyšší sociální pojištění ze všech zemí OECD. Podle Jiráka si lze jen tak obtížně představit další zvyšování odvodů.

Česko je podle ekonomů přesto neustále svědky opakované resuscitace důchodového systému - ať už prvním, druhým, nebo třetím způsobem. „Všichni budou mít pocit, že drobnými změnami, které nikomu příliš nevadí, udržují systém v rovnováze. Ale reálně jenom prodlužují agónii,“ míní Tomáš Prouza. „Myslím, že po pěti nebo šesti letech budou muset být ty parametrické změny tak výrazné, že začnou lidem opravdu vadit,“ dodává.

Spoříme, spoříme, ale málo

Většina lidí si už nejistotu vlastních důchodů začala uvědomovat. Projevuje se to na počtech účastníků penzijního připojištění. Přesto, že jde o dobrovolný systém, je už připojištěných bezmála 4,5 milionu. Horší už to ale je s výší jejich příspěvků. Ta se pohybuje jen kolem 430 korun měsíčně.

K tomu, aby si lidé mohli spořit víc, by přispěla například reforma, která by umožnila část odvodů ze mzdy směrovat na soukromé zajištění. To by ale způsobilo nemalé výpadky ve státním rozpočtu, které si v ničem nezadají třeba se ztrátami z hospodářské krize. Jako polštář by nicméně mohly posloužit příjmy z privatizace. V Česku už toho stát tolik na prodej nemá. Stále je ale vlastníkem některých velkých podniků, jako je Letiště Praha, a drží i většinový podíl v energetickém gigantu ČEZ.

Odborníci ale připomínají třeba osud zvláštních důchodových účtů. Právě do těch totiž měly proudit mimořádné výdělky a připravit tak peníze na reformu. „Ve chvíli, kdy leží nějaké peníze na hromádce, všichni si chtějí kousek urvat. Tu na nějakou ekologickou škodu, tu na nějakou podporu nějaké významné stavby, tu na navýšení důchodů před volbami,“ vysvětluje Tomáš Prouza. „Ten večírek je strašně příjemný, to co bude další den ráno, ale nikdo neřeší,“ dodává.

Čas ale rychle utíká. Podle Prouzy má Česko maximálně 5 až 7 let, kdy si může dovolit změnu připravovat a postupně ji zavádět. Pokud to neudělá, dostane se v příštích 15 až 20 letech blízko krachu penzijního systému. Nakonec tak stát bude muset reformy stejně udělat. Bude na to ale mít daleko méně času a budou také mnohem bolestivější.