Takhle nějak to bylo…

Praha - V Československu v roce 1989 vládla velmi napjatá atmosféra. Vše začalo již v lednu, kdy bezpečnostní složky po celý týden den co den zasahovaly proti lidem, kteří si původně chtěli jen připomenout živou pochodeň Jana Palacha, jenž se upálil v lednu 1969, aby vyburcoval národ, který již jen přihlížel blížící se normalizaci. Přesto, že se situace na ulicích uklidnila, protikomunistická opozice a disent postupně rozšiřovala svůj vliv ve společnosti. Svou roli bezpečně sehrála i mezinárodní situace - změny v Polsku a Maďarsku a zhroucení režimu ve východním Německu. Vládnoucí komunisté na změnu situace nedokázali nijak zareagovat, naopak jejich vedení v čele s Milošem Jakešem se snažilo udržet u moci silou. Důkazem byly i tvrdé policejní zásahy proti nepovoleným demonstracím. Dodnes se Miloš Jakeš drží myšlenky, že bylo potřeba zasáhnout silou.

Akce, plánovaná na 17. listopadu k uctění památky studenta Jana Opletala, zavražděného nacisty v roce 1939, byla jiná než ostatní demonstrace roku 1989. Shromáždění bylo povolené, konalo se pod záštitou SSM a na jeho přípravě se podílela i skupina nezávislých studentů. Průvod neměl být otevřeně konfrontační, záměrem organizátorů bylo sjednotit studenty a získat širší podporu veřejnosti. Hlavní představitelé disentu se v tomto případě neangažovali - svoje aktivity směřovali až k 10. prosinci, kdy se měla konat velká akce ke Dni lidských práv. Zájem na konfrontaci neměli ani komunisté a policejní složky, ty údajně dostaly oficiální pokyn proti demonstrantům příliš nezasahovat. Na druhou stranu jim však bezpečnostní složky měly zabránit dostat se do centra Prahy. 

V 16:00 začalo v Praze na Albertově povolené shromáždění asi 15.000 převážně mladých lidí.
Přibližně v 17:00 se z Albertova vydal průvod po plánované trase na Vyšehrad. Již v této době se objevily projevy nesouhlasu s vládnoucím režimem. Průvod skončil na Vyšehradě zpěvem hymny, položením květin a zapálením svíček.

V 18:00 skončila oficiální část manifestace, většina účastníků se však vydala směrem do centra města. Objevily se první střety s policejními jednotkami, které přehradily některé přístupové cesty k centru. Průvod se vedlejšími ulicemi a přes nábřeží dostal až k Národnímu divadlu a postupoval dál po Národní třídě.

Přibližně v 19:30 demonstranty zastavil policejní kordon na úrovni budovy, v níž tehdy sídlilo nakladatelství Albatros. O několik minut později policie uzavřela průvod i ze zadní strany. V prostoru mezi oběma kordony se v té chvíli nacházelo asi 10 tisíc lidí. Část demonstrantů opustila uzavírající se prostor Mikulandskou ulicí.

Před 20:30 se prostor již zcela uzavřel. Kordony postupně stlačovaly uvězněný dav a policisté začali vytvářet propustě. V nich pak byli prchající lidé napadáni a biti.

Ve 21:10 byla demonstrace rozehnána. I poté podnikali příslušníci pořádkových sil výpady proti jednotlivcům v okolí Národní třídy.     

Při zásahu na Národní třídě bylo zraněno přes 560 osob. Z celkového počtu 1600 příslušníků SNB, kteří při akci zasahovali, byly obžalovány pouze tři desítky policistů, z nichž většina vyvázla s podmíněnými tresty. K nepodmíněnému trestu za použití násilí vůči demonstrantům byl na 14 měsíců v roce 1994 odsouzen bývalý major SNB Zdeněk Šípek. K nejvyššímu trestu, čtyřem a půl roku vězení, byl v roce 1990 odsouzen bývalý nadporučík Jaroslav Oudrán, který hodinu po skončení zásahu bezdůvodně fyzicky napadl a zranil ženu. V roce 1992 byl propuštěn na podmínku. 

Petr Uhl

„Rozšířením nepravdivé zprávy o smrti studenta Martina Šmída jsem se nedopustil trestného činu, neboť jsme ji ve východoevropské tiskové kanceláři považovali za pravdivou a ověřenou.“

Pozdě večer v sobotu 18. listopadu zveřejnila zahraniční média zprávu, že na Národní třídě zahynul student Matematicko-fyzikální fakulty UK Martin Šmíd. Tuto informaci předal rozhlasové stanici Svobodná Evropa představitel nezávislé agentury VIA Petr Uhl podle výpovědi údajné svědkyně Drahomíry Dražské. Informace o mrtvém studentovi se záhy ukázala jako nepravdivá. Dodnes však není zcela jasné, zda vznikla s nějakým záměrem a kdo byl případně jejím skutečným původcem.

Spiklenecké teorie - ty podpořil svou výpovědí i poručík StB Ludvík Zifčák, který tehdy působil ve studentském hnutí. Zifčák tvrdil, že jako provokatér zavedl průvod na Národní třídu, kde předstíral mrtvého studenta. Jeho role prý byla součástí plánu části komunistů a představitelů StB na zdiskreditování některých členů vedení strany. Závěrečná zpráva vyšetřovací komise Federálního shromáždění pro objasnění událostí 17. listopadu však Zifčákova tvrzení vyvrátila a jeho úlohu označila za okrajovou. Podle komise byla původcem dezinformace Drahomíra Dražská. Komise navíc konstatovala, že zásah nebyl předem naplánován a neměl vést k odstranění tehdejšího politického vedení KSČ. Rovněž nebyl prokázán vliv sovětské tajné služby na listopadových událostech.