Ostnatý drát stříhali hned dvakrát: jednou nový a až potom ten rezavý

Praha - Psal se 23. prosinec 1989. Právě ten den na československo-německých hranicích sešel německý ministr zahraničí Hans-Dietrich Genscher se svým československým protějškem Jiřím Dienstbierem, aby společně přestřihli dráty na plotu, jenž obě země téměř 40 let rozděloval. Jeho syn, Jiří Dienstbier ml., ještě stále vlastní kousek ostnatého drátu z té doby. K němu se váže taková historka: „Nejspíš právě proto, aby se páni ministři neumazali při stříhání drátu, tak jim tam natáhli kousek nového ostnatého drátu, aby to nebyl ten ošklivý starý, rezatý. Takže oni nejdřív stříhali ten nový, ale pak si řekli, že by si měli střihnout i do té skutečné železné opony, tak poodešli kousek dál a střihli si ještě i ten rezavý,“ vzpomínal Jiří Dienstbier ml. ve studiu ČT24.

Oba tehdejší ministři zahraničních věcí v pohraničním pásmu u obce Nové Domky u Rozvadova symbolicky přestřihli hraniční dráty. U této příležitosti Hans-Dietrich Genscher uvedl: „Naplňuje se naděje Evropy. Je to veliký okamžik v dějinách našich národů, které jsou spojeny jak dobrými, tak tragickými událostmi. Do nového roku nyní vstupujeme s velikou šancí.“

S budováním takzvaného ženijně technického zabezpečení hranic začaly československé orgány v roce 1951. Už o pět let později měřil drátěný zátaras 1 065 kilometrů a bylo na něm rozmístěno 965 věžových pozorovatelen. Nejviditelnějším opatřením byl plot z ostnatých drátů, jenž byl obvykle tvořen třemi drátěnými stěnami. Plot nestál přímo na hranici, ale v dostatečné vzdálenosti před ní. Tak bylo možné zadržet narušitele i v případě, že se mu podařilo překážku překonat.

Jiří Dienstbier

„Jsem velice rád, že jednou z prvních akcí, kterou ve funkci ministra zahraničních věcí mohu učinit, je symbolické přestřižení nejprve drátů na hranici s Rakouskem a nyní s NSR.“

V letech 1952 až 1957 byl prostor mezi stěnami plotu zaminován. Počínaje rokem 1952 byl zátaras doplněn o vodiče vysokého napětí. Elektrický proud byl z plotu definitivně vypojen v polovině 60. let. Ještě než se kdokoliv k plotu dostal, musel projít pásmem, v němž byly rozmístěny různé nástrahy. Ty měly strážce hranic upozornit na narušení střeženého pásma. Před i za plotem byl několik metrů široký kontrolní orný pás, který sloužil k snadnému odhalení stop uprchlíků.

K neprostupnosti hranic přispíval i zvláštní režim, který omezoval pobyt v jejich blízkosti. Zhruba dva kilometry do vnitrozemí původně zasahovalo takzvané zakázané pásmo, z něhož byli vystěhování všichni obyvatelé a do kterého měli přístup jen příslušníci Pohraniční stráže. Ostrahu hranic zabezpečovali příslušníci vojensky organizované Pohraniční stráže, která po většinu času spadala pod ministerstvo vnitra. Od roku 1950 byli ke střežení hranic nasazováni vojáci základní služby, kteří se záhy stali hlavními vykonavateli této činnosti.

Podle materiálů publikovaných Ústavem pro studium totalitních režimů si československá železná opona v letech 1948 až 1989 vyžádala přes 300 obětí. Strážci hranice zastřelili 143 osob, elektrický zátaras měl za následek smrt téměř jednoho sta lidí a dva lidé zahynuli po výbuchu min. Řada dalších osob byla při pokusu o přechod hranice zraněna.

Symbolické přestřihování drátů na česko-rakouské hranici
Zdroj: ČTK
Autor: Vít Korčák