Konec obávané StB – rozkaz vydal Richard Sacher

Praha - Bývalý režim, v jehož čele stála komunistická strana, si v tehdejším Československu uchovával a upevňoval moc nad obyvatelstvem také prostřednictvím tajné policie - Státní bezpečnosti (StB). Vznikla skoro tři roky před nástupem komunistů a přežila je jen o pár týdnů. Byla přímo podřízená vedení KSČ, měla za úkol hlavně shromažďovat informace a zasáhnout proti těm, které považovala za hrozbu pro stát. Tato obávaná instituce zanikla právě na konci ledna 1990. Její poslední složky zrušil 1. února 1990 svým rozkazem polistopadový federální ministr vnitra Richard Sacher (tehdy KDU-ČSL).

Komunistická tajná policie se utvářela postupně po druhé světové válce tak, jak vedení komunistické strany a později i státu prosazovalo svůj vliv v poválečných bezpečnostních složkách. Definitivně vznik tajné policie jako nástroje totalitní moci potvrdil únorový převrat roku 1948. Pojem Státní bezpečnost však pochází ještě z doby počátků první Československé republiky, kdy měla podle historiků za úkol shromažďovat informace o skutečnostech ohrožujících nový československý stát. 

Po roce 1948 roce získala StB nakrátko neomezenou moc, která ohrožovala samotné špičky režimu, korigovala ji jen Moskva prostřednictvím svých poradců. StB tehdy naverbovala přes 2000 lidí hlavně z řad dělnických kádrů, procesy běžely jeden za druhým a běžné bylo mučení zadržených po vzoru sovětské NKVD. Po smrti Stalina a Gottwalda se začala měnit od aparátu revoluční represe směrem k byrokratické organizaci a postupně se dostávala pod kontrolu komunistické strany. 

Video Reportáž Tomáše Vlacha
video

Reportáž Tomáše Vlacha

Kromě krutých výslechů odpůrců komunistického režimu má StB na kontě i nezákonné sledování, prohlížení soukromé korespondence, odposlouchávání lidí a institucí. Na počátku šedesátých let StB podle historiků kvůli podezření z takzvané protistátní činnosti evidovala a kontrolovala téměř 100 000 lidí. 

Rozvědná část předlistopadové tajné služby měla na svědomí řadu provokací v cizině, z nichž některé nebyly dodnes zcela objasněny. Příslušníkům StB se připisuje například bombový útok na štrasburského prefekta z roku 1957 či pokus o atentát na reformního komunistického politika Jiřího Pelikána v Římě v roce 1975 a další akce. V pozdních 60. letech orientovala StB své aktivity od represe k získávání informací, po sovětské okupaci se více zaměřila opět na „vnitřního nepřítele“.

Posledním šéfem StB byl z titulu funkce prvního náměstka federálního ministra vnitra Alojz Lorenc. Slovenské soudy mu v roce 2002 vyměřily pátnáctiměsíční podmíněný trest kvůli spoluzodpovědnosti za nezákonné zákroky StB proti odpůrcům komunistického režimu. Přitom v Čechách již v roce 1993 dostal čtyři roky vězení. Tento trest však slovenské úřady neuznaly a začaly věc vyšetřovat od počátku. 

Lorenc pro list Národná obroda v roce 2001: Práce pro StB nebyla prý jenom ideologie, ale také velký kus vlastenectví

„Když se budu obhajovat, budu hájit svou profesionální čest. Nechtěl bych po patnáctileté službě v armádě skončit jako nějaký hochštapler, který porušoval zákon. Zneužití pravomocí veřejného činitele je obvinění z velmi těžkého zločinu, protože ten podezřelý je pak vnímán jako osoba, která se zpronevěřila svému poslání.“ Bývalý šéf StB je nadále přesvědčen, že Komunistickou stranu Československa a někdejší socialistický systém šlo reformovat zevnitř. Dokonce se prý uvažovalo o novele ústavy, z níž by se vypustil článek o vedoucí úloze strany. „Existují historické prameny, kde se otevřeně hovoří o omlazení nejvyšších mocenských struktur, o nové podobě ústavy s úvahami o upravení nebo vypuštění článku o vedoucí úloze KSČ.“

Příslušníci StB působili pod krytím někdejšího Sboru národní bezpečnosti (SNB), jak se za totality nazývaly policejní složky. V rámci SNB spadajícího pod ministerstvo vnitra existovaly jednotlivé správy StB zabývající se rozvědnou i kontrarozvědnou činností a zejména dohledem a represemi proti odpůrcům komunistického režimu. Špionáž vůči zahraničí prováděla Hlavní správa rozvědky, jinak označovaná jako první správa SNB. Kontrarozvědnou činnost včetně takzvaného boje s vnitřním nepřítelem měla na starosti Hlavní správa kontrarozvědky, neboli druhá správa SNB. Právě do její působnosti patřilo sledování disidentů či církevních činitelů. Tato složka kontrolovala i oblast kultury a práce s mládeží. Svoje odbory měla StB i u krajských policejních správ. 

Původní počet necelých 3000 příslušníků StB z roku 1948 se postupně zvyšoval až na 13 000 v roce 1954. V polovině osmdesátých let StB registrovala 12 500 kmenových zaměstnanců a 75 000 tajných spolupracovníků.