Reportéři ČT: Australan pátrá po své tetě, hrdince z komunistického vězení

Praha - Sotva se kdy stalo, aby dokument natočený v České televizi tak silně zapůsobil na opačné polokouli. V cyklu Neznámí hrdinové jsme na konci minulého roku mohli sledovat dramatický příběh Dagmar Šimkové, politické vězeňkyně, která v komunistických kriminálech strávila celých patnáct let jenom proto, že se netajila svými názory a plánovala odchod do Austrálie. Dokumentární film díky internetu viděl u protinožců synovec hrdinky Patrick Murphy. Podle jeho slov to bylo jako nakopnutí, aby konečně navštívil zemi svých předků.

„Ten den mi dali více než po roce první vycházku. Cítím studený vítr. Chodím sama v kruhu po malém dvorečku, pod kamenem roste zelená tráva, hvězdičky nového sněhu se zářivě třepetají v paprsku reflektoru ze střílny. Je Štědrý den…“

- citát deníku Dagmar Šimkové použitý v dokumentu Neznámí hrdinové

K dokumentu o své tetě se dostal díky Davidu Žaloudkovi, učiteli angličtiny, který byl fascinován osudem Dagmar Šimkové. Jak sám říká, zaujalo ho už jenom to, že ona musela v necelých čtyřiceti letech začít celý život nanovo, navíc v daleké zemi. A způsob, jakým se toho dokázala zhostit, byl úžasný. Po patnáctiletém pobytu ve vězení se jí v roce 1968 podařilo opravdu emigrovat do vyvolené země. V Austrálii se pak prosadila mimo jiné jako kaskadérka, modelka, sociální pracovnice, malířka a spisovatelka. Žaloudek pátral po příbuzných této téměř neznámé hrdinky a podařilo se mu nejen získat adresu jednoho ze synovců, ale díky dokumentu ho i přesvědčit, aby se vydal podívat do ČR za kořeny své rodiny.

Patrick Murphy dokumentu nerozuměl, ale síla výpovědi a dobové fotografie se spojily se vzpomínkami na rodinu a vyvolaly u něj silné emoce. Rozhodl se proto, že navštíví Českou republiku a podívá se i do Písku, kde dodnes stojí rodinná vila. Na Dagmar Šimkovou vzpomíná s pohnutím: „Když jsem poprvé viděl Dášu, nemohl jsem věřit tomu, jak byla vyrovnaná. Vypadala šťastně a já si říkal, jaká to musí být osobnost s ohledem na to, čím si prošla a tváří se takhle šťastně a vyrovnaně. Zasáhlo mě, jak vždycky soucítila s ostatními lidmi. Ssamozřejmě byla také velice talentovaná, snažila se mě učit cizí jazyky, protože jich uměla několik. Pro mě byla zkrátka úžasným člověkem.“ O těžkém osudu s ním prý teta nikdy nemluvila, protože byl na to ještě malý. Vše mu vyprávěla až jeho matka. Ač něčemu nerozuměl, dokázal pochopit, jakými hrůzami si zde lidé museli projít.

Patrick Murphy:

„Začal jsem si uvědomovat, že jsem poloviční Čech a že sem chci přijet, abych zjistil, co to znamená být Čechem a co to znamená mít tak pevnou vůli, jakou tu lidi podle všeho mají.“

Do Písku už dorazila celá rodina Murphyových, což nebylo jednoduché. Syn pracuje i s manželkou v Číně a Patrick Murphy s manželkou dva roky šetřili, aby je mohli navštívit. Nakonec místo do Šanghaje zamířili všichni do Písku. Do vily Marta, kterou pro svou rodinu postavil bankéř Jaroslav Šimek, chtěl jít ale jeho vnuk nejdříve sám… Chtěl alespoň v náznaku pocítit, jak zde jeho rodina žila. Alespoň nepřímo se dotknout své babičky a představit si svoji maminku s tetou zamlada, jak si zde hrají a jak museli být všichni pohromadě šťastní.

„Je obtížné to popsat. Cítím spoustu emocí. Asi sem ještě budu muset přijít, abych tu byl déle, mohl přemýšlet, možná se posadil a těšil se z té vyhlídky a viděl to, na co se dívala má rodina. Dívat se na město Písek a přemýšlet, jak to mohli vidět z balkonu, z toho okna, z tamtoho okna. Minulost je historií. Je dobré mít historii, ale je lepší dívat se do budoucna,“ hodnotí pohnutě své emotivní dojmy Patrick Murphy bezprostředně po návštěvě rodinné vily.

Ilustrační foto
Ilustrační foto