ČT24

Dvě křivky, které od počátku francouzské prezidentské kampaně znázorňovaly průběh volebních preferencí Nicolase Sarkozyho a Françoise Hollanda, probíhaly pěkně spořádaně vedle sebe. Jejich vzájemná vzdálenost na stupnici percentuálního vyjádření voličských preferencí se příliš neměnila, jen jednou se jejich dráhy proťaly a zase vrátily do svých téměř paralelních trajektorií. V den prvního kola voleb ukázala jejich těsná vzájemná blízkost, že nic není rozhodnuto.

Ví to v Norsku nebo i u nás každý, že v pozdravu, kterým norský "džihádista" Anders Breivik zdraví tribunál a pozůstalé svých obětí, sotva mu sejmou pouta, nelze vidět jen silácké gesto?  Kolik zbývá těch, co ještě mohou z vlastní zkušenosti mluvit o tom, jak daleko, vlastně jak blízko bylo v době, kdy se v Německu formoval nacionální socialismus, od stranického pozdravu k rasistickému pogromu? Dnes už varuje jen historická paměť národů. Varuje i Nory. Od čtvrtého dne procesu začíná už soudní líčení bez Breivikovy promyšlené provokace.

Jen vypočítat aspekty, kterými se výsledek francouzských prezidentských voleb může dotknout celé evropské struktury i jednotlivých evropských zemí, naši nevyjímaje, by zde zabralo dlouhé řádky, ne-li odstavce. Ale kupodivu, z jejich výčtu bychom možná zjistili, že ty nejdůležitější faktory určující povolební budoucnost Francie se nebudou odvozovat od toho, zda Francii bude stát v čele vyznavač liberalismu či obhájce sociálního státu, neboť manévrovací prostor budoucího prezidenta bude zřejmě příliš úzký na to, aby osobně či spolu se svou vládou vtiskl francouzské politice tak čitelnou a jednoznačnou pečeť.

Reportáž zpravodajky České televize v Bruselu Evy Hrnčířové o životě českých Romů v belgickém Gentu (Horizont 8.4.) přinesla několik příkladů jednak dobré adaptace samotných Romů na podmínky, které tamní radnice pro soužití místních s Romy připravila, jednak názor, že v rámci Evropy je to všude stejné. A že v řešení tohoto problému žádná země nevyniká. I já jsem se ve svém reportážním hledání receptu na řešení romské otázky v různých zemích Evropy ptal sám sebe i svých respondentů:

"Česko-německé vztahy jsou teď nejlepší, jaké kdy byly." Kolikrát jsme to od pádu železné opony v r. 1989 slyšeli! Poprvé nejspíš hned poté, co se Václav Havel vrátil ze své první prezidentské zahraniční cesty. Podnikl ji 2. ledna 1990, velmi krátce po nástupu do funkce. Jeho cílem byl Berlín a Mnichov. A slyšeli jsme to znovu, o dva roky později, po podpisu česko-německé smlouvy o dobrém sousedství a přátelské spolupráci; a ještě procítěněji pak po srpnu 1997, kdy byla v Praze podepsána Česko-německá deklarace.

Euroskepticismus už není okrajový fenomén
V minulém týdnu, kdy se toho na staveništi jednotné Evropy moc nedělo, soustředily se evropské deníky na trhliny, které se začaly objevovat v dohodách, jichž v předchozích týdnech Evropa dosáhla ve snaze o konsolidaci eura a eurozóny.

O soudržnosti

Když člověk poslouchá mediální debaty, v nichž vystupují vládní politici, všimne si za chvíli, že se, snad z výjimkou jediného Karla Schwarzenberga, dívají na Evropskou unii jakoby zvenčí, nezúčastněně, jakoby Česko ještě do ní ani nevstoupilo a oni mohli diskutovat o tom, zda  České republice stojí zato se připojit nebo ne, co za to zaplatíme, co nám za to z Bruselu dají, k čemu nás budou nutit, v čem se jim nesmíme podrobit. Nikdy to není o tom, čím můžeme či musíme dnešní ohrožené a oslabené evropské struktuře pomoci, abychom v ní měli skutečnou oporu, neboť právě proto jsme do ní už před osmi lety vstoupili. Zdá se, že dodnes u nás řada politiků v rozhodujících funkcích, a co je horšího, pod jejich vlivem také většina veřejnosti nestrávila společnou Evropu jako ideu, jako projekt, jako už pětapadesát let trvající politický proces, na kterém se podílí ve vlastním bytostném zájmu stále rostoucí počet evropských národů, a už osm let také náš národ.