V těchto dnech vzpomeneme 93. výročí propuknutí války, která se až ve svém průběhu stala válkou světovou a po dalších událostech ve 20. století je definitivně v historii zapsána jako první válka světová. Málokdo dnes už uvažuje o tom, jak přesně vznikla a zdali vzniknout musela. Ale čteme-li svědectví směrodatných pamětníků, téměř všichni potvrzují, že napětí bylo sice jaksi ve vzduchu, ale skutečnou válku nikdo neočekával. Uveďme pár citátů. T. G. Masaryk: \"Ještě po prohlášení mobilizace jsem svým známým dokazoval, že je to jen strašák a že rozhodující státníci se sejdou a spor urovnají. Dokonce ani vyhlášení války jsem neuznával za poslední slovo.“ Dále Benedetto Croce, slavný italský historik a filosof: “Evropskou válku snad leckde tajně připravovali, ale téměř nikdo až do posledka nevěřil v její skutečné vypuknutí pro nesmyslné hrůzy a šílené spousty, jež nutně s sebou musí přinést do světa naplněného lidstvem rozumným a vypočítavě dbalým svého zájmu.\" A konečně Winston Churchill: \"Ačkoliv velmocenské zbrojní závody zvyšovaly nebezpečí náhlé katastrofy, obratná diplomacie jí mohla čelit se značnou nadějí na úspěch, pokud ovšem by tu nebyla určitá vědomá či podvědomá vůle k válce v duši některé moci.“
K výročí začátku první světové války
A tady jasnozřivý Winston Churchill uhodil hřebík na hlavičku – nějaká ta silná vůle tu byla. Obě válčící strany se pak na evropském rumišti dohadovaly, kdo měl větší chuť válčit a kdo tedy onu strašnou a dalekosáhlou katastrofu zavinil. Historik Josef Pekař dokonce z různých nalezených depeší dovodil, že se takto vzájemně obviňovali i dnes už dávno zapomenutí, ale v době vypuknutí války velmi významní zahraniční ministři centrálních mocností Theobald Bethmann-Hollbeg z vlády německé a Leopold von Berchtold z vlády rakousko-uherské. Nakonec valná většina historiků a myslitelů se shodla na tom, že nejsilnější vůle k válce byla na straně císařkého Německa. Velmi hluboce a s úžasnou vzdělanostní výbavou to dokládá T. G. Masaryk ve svých knihách Světová revoluce a Nová Evropa. Pruský militarismus a pangermánství čerpaly podle něho své sebevědomí nejen ze značné materiální síly svého vojska a ze strojové německé discipliny, ale i z určité hrdosti na duchovní výboje německých filosofů a umělců. To vše v Němcích vytvářelo dojem o oprávněnosti jejich vůdčího poslání v ovládání Evropy a skrze kolonie i ostatního světa.
Sám sarajevský atentát a následný spor o jeho vyšetřování mezi Rakousko-Uherskem a Srbskem by asi válku takového rozsahu nevyvolal, kdyby od první chvíle Německo této situace nevyužívalo jako dobré příležitosti k cestě za tímto svým cílem. Proto když v důsledku nerozvážného rakousko-uherského vypovězení války Srbsku Rusko pouze mobilizovalo, Německo ani chvíli neváhalo a hned mu samo vyhlásilo válku.Během několika dnů se pak rozpoutalo to, co Masaryk obecně nazval soustavou falše, lži, ziskuchtivosti, nízkosti, mstivosti a ukrutnosti. A k tomu nabádavě dodal, že lidé pořád ještě příliš romanticky vidí jen ty Napoleony a rekovné vojevůdce, méně však miliony těch, jimž válka tak či onak zničila životy.
A zde nutně nastupuje otázka, zdali první světová válka opravdu vyřešila evropské problémy pouze tím, že porazila vzpurný německý militarismus a rozdělila habsburskou monarchii na několik malých spíše méně než více demokratických států. Novinářské zamyšlení dovoluje dokonce historiografické kacířství a může se zeptat, co by bylo, kdyby…? Ano, kdyby v čele centrálních mocností v roce 1914 stáli soudnější panovníci a státníci, či kdyby se podařilo uzavřít už už zrající příměří roku 1916? Co by bylo, kdyby Němci svými ponorkovými zásahy nevyprovokovali Američany ke vstupu do války, což možná zachránilo Dohodu od porážky? A co by bylo, kdyby centrální mocnosti vskutku zvítězily? Ano, zajisté, německý vliv by se byl rozšířil po celé Evropě a po světě a všechny národy by musely vyvinout velkou sílu ke své sebezáchově. Rakousko-Uhersko pod novým a mladším panovníkem, kterého mimochodem teď v našich časech Vatikán blahořečil, by možná nebylo rozděleno a Německo jako vítěz by asi neupadlo do takové bídy, v jaké ho skuteční vítězové zanechali a z níž jediným východiskem byl ať už nacistický nebo komunistický pseudosocialismus. A co Rusko? Zde je otázka, zdali by světová válka skončila před anebo až po odeslání Lenina do Petrohradu a zdali by tam nezůstala vláda carská či vláda Kerenského.
Řeknete zajisté, že jsou to zbytečné úvahy, když věci se vyvinuly tak, jak už dnes dobře víme. Ale není tak docela scestná představa – i když si ji dosud nikdo netroufá vyslovit – že historická skutečnost po roce 1918 byla z perspektivy celého 20. století možná horší než by bylo to, co by nastartoval případný jiný výsledek první světové války, nemluvě o možnostech, kdyby ta válka vůbec nebyla vypukla. A pak, ono jinak nereálné přemýšlení, co by bylo, kdyby, může vést k jednomu závěru velmi reálnému a kladnému – že totiž můžeme považovat za skutečný zázrak, když – ovšem až po druhé katastrofální zkušenosti a vině – Němci v sobě dokázali popřít militarismus. Neměli bychom jim tedy mít za zlé, že se často zdráhají účastnit na různých mezinárodních vojenských misích. Zrovna je bych do toho raději nenutil, jako se vyléčený alkoholik nemá přemlouvat, aby si připil na zdraví.
Komentář Jiřího Ješe pro Český rozhlas 6.