ČT24

Současný trend je zřejmý. Ze země, která byla ještě před dvaceti lety kusem nás, a my jsme byli kusem jí, se stává obyčejný, neatraktivní soused s lehce podivínskými sklony. Nebo tak aspoň působí. Nechci přitom plakat na hrobě slovenských televizních pondělků; když si dala Bratislava s Prahou pac a pusu, bylo mi pět let. Chtěl bych upozornit především na způsob, jakým je poslední dobou v českých médiích Slovensko reflektováno. Pokud totiž média zpravodajství z evropských zemí obecně podceňují, v případě Slovenska je tato skutečnost ještě markantnější.

17. listopad se blíží. Čím méně listů zbývá v kalendářích a diářích, tím více se vyjevují očekávání některých občanů. 17. listopad se blíží a letos trochu připomíná vzývanou sochu pohanského bůžka. 17. listopad se blíží a prohlížením novin a časopisů, sledováním televize, poslechem rozhlasu a procházením internetových stránek i sociálních sítí se jeden přesvědčí, že někteří občané vzhlíží ke dni dvacátého výročí jako k datu, s nímž by měla přijít jakási změna, vysvobození z doby skepse. Protože když ne letos v listopadu, tak kdy už, že?

Existují Havlovy děti? A pokud ano, kdo jsou a jak se poznají? Jak se liší od dětí Husákových? A bude mít každý další český prezident svou vlastní generaci? Dovolte mi hlavní otázku rozetnout hned v úvodu: Jsem přesvědčen, že Havlovy děti existují (a pravděpodobně je o tom přesvědčen i exprezident Havel). Jde o první generaci, která už nevyrůstala pod rudými hvězdami, nebyla vychovávána v socialistických mantinelech, nemusela učitelky oslovovat soudružko a v těchto dnech završuje svůj devatenáctý, dvacátý, dvaadvacátý,… rok života. Jak je libo. Ostatně, i já se považuji za jedno z Havlových dětí.

Dnes se tomu říká konzumní socialismus. Mít svou chatu v zahrádkářské kolonii, mít svůj vůz na plnícím se parkovišti, mít své umakartové 3+1 v novostavbě a v neposlední řadě mít svou rodinu - zamčenou jak za dveřmi panelového bytu, tak dovolenkové dači. Zkrátka mít svůj klid. A tak nastartovala KSČ svou pro-populační politiku. Novorozenci z následného babyboomu se do dějin zapsali jako generace Husákových dětí.

Jan Hus, Jan Žižka a Proti všem. Je to zřejmě právě Vávrova pompézní budovatelská trilogie o husitském hnutí, kdo má na vině absenci výrazných historických témat v české porevoluční filmové tvorbě. Období především nových dějin nabízí přitom tolik příběhů a tolik postav, na jejichž základě by mohl vzniknout ať celovečerní, nebo televizní film, že je až s podivem, s jakým zdarem (či posvátnou hrůzou?) se jim čeští filmaři dosud vyhýbali.

Na dnešní den připadají kulaté, osmdesáté narozeniny česko-francouzského spisovatele Milana Kundery. Řádků o něm bylo napsáno za poslední tři roky víc než dost. Stačí vzpomenout ilegální překlad Totožnosti, první vydání Nesnesitelné lehkosti bytí, zisk Státní ceny za literaturu, kauzu z černých padesátých let kolem udání agenta Dvořáčka nebo nedávné vydání nové sbírky esejů. Po těchto, na Kunderu nebývale štědrých, letech před námi však leží otázka nejzákladnější, na kterou přitom ještě nebyla dána odpověď. Já si pro její formulaci vypůjčím loňský titulek francouzského Le Figaro: Proč "Češi Kunderu obdivně nenávidí"? A proč má u české veřejnosti tak výlučné postavení?

"Cítím, že Francie si hraje na větší velmoc, než jakou ve skutečnosti je. Chtěli by mít pocty větší než Čínská lidová republika a Spojené státy dohromady."  Bývalý český prezident Václav Havel tím do dvou stručných vět shrnul komplex, který Paříž trápí minimálně od roku 1954. Toho roku totiž Vietnamci v první vlně válek o Indočínu na hlavu porazili francouzskou armádu v bitvě u Dien Bien Phu. Konflikt na druhé straně zeměkoule tehdy zemi, která mohla být ještě stále považována za mocnost, definitivně připravil o politický vliv a dovršil tak proces započatý druhou světovou válkou a německou okupací země.