ČT24

"Proti době proti frakům/Proti sobě proti mrakům/Proti pánům proti pannám/Proti plánům proti stranám/Proti prachu proti blátu/Proti strachu proti státu/Proti sněmu proti dýmu /Proti všemu protivnýmu/Proti hromu proti bleše/Proti tomu kdo se češe/Proti všem co přes protesty/Mluví stále ale z cesty…" Zpívají Jiří Suchý a Jiří Šlitr v songu Proti všem. Vyznání i posměch anarchii, které je zcela neanarchisticky smířlivé svou poetičností.

Po roce 1989 jsme si z většiny mysleli, že teď už se nemůže nic přihodit. Zvlášť, když odešli ozbrojení Rusové. Měli jsme před sebou perspektivu budování pozemského ráje plného svobody a prosperity. Proroci otevřené soutěže jak ekonomické – tržní, tak politické – střetu fundovaných idejí, nám vše pěkně vytmavili a my jsme jako naivní děti věřili, že teď už to bude to Ono. Nevšimli jsme si několika zajímavých kliček, které ten projekt doprovázely, především naprosté absence pravidel. A to jak pravidel psaných, tak morálních. Kde taky brát chlup na dlani, že?

Prožíváme zase jedno z mnoha současných politických dramat. Věci veřejné se rozpadají. Počítá se, jak to bude s poslaneckou podporou koalici. Všelijak se žongluje, předpovídá, taktizuje, vykrucuje a nadává. Média mají o čem psát.

Když AC Sparta prohrála doma s Příbramí, tvářili se někteří sparťané jako nechápavci: "To přece není možné, hráli jsme dobře, ba na jaře nejlépe! A prohráli jsme!" Kroutili hlavami, až si je málem uvrtěli. Dokonce z úst některých rudých zazněla stížnost na nepochopitelnou nepřízeň osudu, ba nebojme se říci, že samotných bohů. Člověk by až mohl mít pocit, že cosi iracionálního navštívilo velkou Letnou, aby tamním nadlidem uškodilo a zabránilo jim porazit nepatrný klub odkudsi z venkova.

Hovoří se o krizi ekonomické. Samozřejmě o krizi politické. Hojně se připomíná Tomáš Baťa: "Nevěřím v žádné přelomy samy od sebe. V naší zemi je mnoho lidí, kteří se domnívají, že hospodářský úpadek lze sanovat penězi. Hrozím se důsledku tohoto omylu. V postavení, v němž se nacházíme, nepotřebujeme žádných geniálních obratů a kombinací. Potřebujeme mravní stanoviska k lidem, k práci a veřejnému majetku. Nepodporovat bankrotáře, nedělat dluhy, nevyhazovat hodnoty za nic, nevydírat pracující, dělat to, co nás pozvedlo z poválečné bídy, pracovat a šetřit a učinit práci a šetření výnosnější, žádoucnější a čestnější než lenošení a mrhání. Máte pravdu, je třeba překonat krizi důvěry, technickými zásahy, finančními a úvěrovými ji však překonat nelze, důvěra je věc osobní a důvěru lze obnovit jen mravním hlediskem a osobním příkladem." Tedy krize mravnosti a důvěry. A dále: katastrofické (či revoluční) vize varují před krizí systému, ba demokracie (nebo ji přivolávají). Proroci předpovídají, že se blíží okamžik, kdy ekonomická krize zasáhne Rusko a Čínu: a to by byla, přátelé, teprve Krize, sama matka krizí. Mazec, který porovnávat se současnými problémy eurozóny je jako srovnání sousedského pošťuchování s válkou světů.

Lecčeho v této zemi máme plné zuby. Možná, že už je toho tolik, až se opotřebovaný chrup začíná viklat a bolí. A když bolí zub, je člověk schopen mnohého. I proto se objevují výzvy, že by se ty bolavé zuby už měly proměnit v tesáky a zakousnout se odpovědným do hrdel. Nebo alespoň do zadků. "Kdy už i u nás vzplane revoluce rozhořčených?!" Tak se ptají někteří myslitelé i tvůrci veřejného mínění. Dokonce i v hospodách se mluvívá o defenestracích coby očišťující tradici českého veřejného života.

S Václavem Klausem se doslova roztrhl pytel. Alespoň ten mediální. Není dne, v němž by na sebe prezident nějak neupozornil. A většinou to – samozřejmě vyjma jeho fanklubu – vyvolá kritiku. Příběh výhružky vrácení ceny nadace Konráda Adenauera, již se zříci ve skutečnosti nemůže, protože ji nikdy nedostal, je spíše úsměvný. Mnozí se honosí něčím, co nemají, případně tomu, co mají, dávají větší váhu, a ostatní to neberou nijak úkorně. Což by mohl být právě tento případ. Horší to už bylo v případě chování hlavy státu k brněnským vysokoškolákům. Ať už si myslí Václav Klaus o studentských protestech, co chce, a ať sebevíc ochraňuje svého mazlíčka Dobeše, neměl by to dávat najevo s tak nabubřelou povýšeností.