Ukrajina – ani stopa po smíru

ČT24

ČT24
neděle 23. listopadu 2014 Klement

Kapitola 12 - Města, městečka a místa k zastavení (část 4.)

Velikost textu:

Punta Bianca  - bílý sicilský sen

Jednou jsem stála na skále u jižního pobřeží a všimla jsem si, že v dálce po levé straně vykukuje jakýsi osamocený dům stojící na cípu bílé skály, která se rychle ztrácí v moři. Rozhodla jsem se, že to musím vidět zblízka. Osamocený dům na skále, omývaný vlnami moře, to stojí za prozkoumání. I vydali jsme se autem tím směrem a odhadovali, kde asi tak by se mělo ze státní silnice odbočit k pobřeží, abychom našli tu pravou cestu k domu. Přestože jsem vlastníkem celkem podrobné mapy, žádné značení, byť i polní cesty, tam zaznamenáno nebylo.

Punta Bianca - zapadající slunce si hraje s barvami
Punta Bianca - zapadající slunce si hraje s barvami
Otevřít galerii
  • Punta Bianca - zapadající slunce si hraje s barvami autor: Marie Třešňáková, zdroj: ČT24 http://img.ct24.cz/cache/140x78/article/20/1930/192928.jpg?1283956910
  • Doplňující fotografie autor: ČT24, zdroj: ČT24 http://img.ct24.cz/cache/140x78/article/20/1936/193588.jpg?1284134010

Asi třikrát nebo čtyřikrát jsme si zkusili oblíbený sicilský manévr – odbočíte-li na celkem slušně vypadající silnici, často se po chvíli změní na méně slušnou, pak na vyloženě neslušnou, až se nakonec vytratí úplně. Pak jste nuceni - v naprosto nemožném terénu - buď se strašně komplikovaně otočit, anebo značně velký kus cesty vycouvat. Vzhledem k tomu, že většinou je z jedné strany skála a z druhé příkrý sráz a vy se pohybujete na prašném, kamenitém, výmoly prošpikovaném terénu, bývá tato řidičská kratochvíle stresující a vysilující. Pomalu z nás tudíž smysl pro dobrodružství vyprchával a už jsme to chtěli vzdát, když jsme si všimli papundeklového poutače, na kterém stálo: Punta Bianca – Café bar.

S vidinou chlazeného nápoje a sicilského osvěžujícího silného presíčka jsme se vydali patřičným směrem. Ale jak se ukázalo, měl se scénář jízdy opakovat. Cesta se programově stávala horší a horší, až jsme se nakonec kodrcali po jakési kamenité stezce pro osly – z jedné strany skála, z druhé planina zakončená prudkým srázem do moře. Jenom kvůli tomu, že se opravdu nedalo nikde otočit a couvat se nám ten lán cesty nechtělo, jsme jeli dál. Nutno podotknout, že další ojediněle rozvěšené papírové nápisy Punta Bianca – Café bar už jsme považovali spíše za nepatřičný vtip nebo pozůstatek lepších podnikatelských časů, které ale pravděpodobně skončily někdy po válce.

Sunuli jsme se na jedničku naprosto neuvěřitelnou, totálně opuštěnou krajinou. Poslední různě roztroušená stavení jsme nechali za sebou asi tak kilometr nazad. Dál bylo jen kamení, pusta, vyprahlá tráva a moře. Začali jsme si připadat jak na skutečném konci světa, pořád jsme se museli ubezpečovat, že se přeci nacházíme stále ještě v Evropě a že třeba ta stezka přeci jenom někam vede. Nakonec jsme se tou nečekanou absurditou začali bavit, takovým tím zoufalým způsobem. Nejprve jsme si navymýšleli nesmyslné lahůdky a exotické drinky, které si krásně objednáme u baru, až tam dojedeme, ale protože jsme se nacházeli na Sicílii, na řadu přišly i strašidelné konstrukce s mafiánským podtextem. Jakože ty poutače lákají nebohé turisty do pastí, a než budou vrženi ze srázu dolů, přepíšou veškerý svůj majetek místnímu rodinnému klanu a tak podobně.

A pak jsme dorazili na rozcestí. Kamenitá stezka vedla vzhůru do kopce a vpravo šikmo dolů byl vidět jakýsi betonový nájezd, vše označovala, jak jinak, cedule Punta Bianca – Café bar. S vidinou hluboké jámy na konci betonového příjezdu, coby lapače na turisty, jsme se srdnatě vydali sešupem dolů. V následující příkré zatáčce se před námi najednou zjevil velký dům s okenicemi, terasou a nečekaně i prostorným parkovištěm. Nikde ani živáčka, jen nad vstupním prostorem u terasy velký zvon a na přilehlém trámu papír s nápisem BAR. Tak jsme zazvonili (pro informaci musím dodat, že se náš dobrodružný výlet odehrával na začátku června, tudíž mimo hlavní turistickou sezonu), jen co ve vzduch dozněly tóny zvonu, doprovázené šuměním moře, vyšel z domu krásný Antonio.

Mladý, usměvavý, příjemný muž nás velmi mile přivítal, představil se a pozval dál. Poté, co jsme se navzájem omluvili, my za vyrušení, když pravděpodobně není otevřeno, on za to, že na hosty ještě není tak úplně připravený, neboť si dům a pozemek pronajal teprve nedávno a vše je zatím v přípravě, nás pohostil neskutečně dobrým bílým vínem z rodinných sklepů a jako své první hosty nás pozval na pozdější večeři na terase při západu slunce. Pak nám vysvětlil cestu na inzerovanou Puntu Biancu a my se tam vydali. Vrátili jsme se vozem na rozcestí, přesvědčili zadýchané auto, ať ještě chvíli vydrží, vyjeli mírný kopeček, pak horním obloukem kolem dalších asi tří domů až na placatý vrchol, kde jsme museli už s konečnou platností vystoupit. Před námi se rozprostřel nebývale krásný výhled na moře. Dole na konci prudkého srázu stál onen dům, který jsem z dálky viděla. Sestoupili jsme a zleva po cestičce obešli šedivou, zarostlou skálu, abychom se dostali k domu, který stál na její druhé straně. Když jsme dokončili půlkruh a podívali se vpravo, údivem jsme vydechli, tedy doslova nám spadla čelist.

Z moře totiž pozvolna vystupovala křídově bílá skála, na jejímž úpatí stál opuštěný, rozpadající se kamenný dům, už bez střechy. Za ním se bělostný útes tyčil v neuvěřitelných uskupeních a proměnlivé škále bílých až okrových barev, to podle dokonalého slunečního malíře. Procházeli jsme tím místem naprosto očarovaní, skoro jsme nemluvili, nechávali jsme genius loci působit. A skála promluvila. Prý tam žila jakási svatá poutnice Bianca, o co se zasloužila jsme nevypátrali, ale koupel v podvečerním moři byla skoro božská. Bílé prostranství, různých prohlubní a útvarů, lákalo k lenošení a bezmyšlenkovitému zírání. Chvíli jsme si to užívali, a když se slunce chýlilo k západu, vydali jsme se zpět k Antoniovi. Tam se naše pozemské blaho přiblížilo dokonalosti. Zatímco jsme se dole kochali, Antonio rozdělal venkovní ohniště a s otcem připravovali večeři. Abychom si vše užili v náležitém uvolněném rozpoložení, se sklenicí vína nám podal i žetony na teplou sprchu.

Kdo nebyl na Sicílii, nedocení, jaká vzácnost je sprcha sladké vody, navíc teplá. Celí blažení jsme se vyráchali a pak už jen okouzleně sledovali přírodní divadlo, které kouzlilo zapadající slunce, moře a víno. K tomu všemu krásný Antonio přinesl stříbrný tác s grilovanými rybami a olivami. Dozvěděli jsme se také, že se nacházíme na místě, kterému se říká Arabská brána, neboť tudy zřejmě prošli Arabové, když Sicílii dobývali. Brána po nich tam zůstala. Ale to je asi tak všechno. Podle našeho prožitku větší vliv na místo měla spíše světice Bianca. Ještě několikrát jsem se během svého sicilského pobytu na toto místo vypravila, nelitujíc strastiplné cesty. Punta Bianca byla vždycky jiná, jednou zahalená v oparu, jindy větrná a rozvířeným pískem bičující, pak opět sluncem a poklidem rozzářená a uklidňující, jindy podmračená a budící respekt, ale vždycky krásná. Punta Bianca – bílý sicilský sen.

Sutera, město tulící se ke skále

Je to jedno z mých oblíbených míst, aniž by k tomu byl nějaký zvláštní důvod. Sutera se ke mně přibližovala pomalu. Když jsem se v roce 2000 poprvé ocitla na Sicílii, tak v městečku, kde jsem bydlela, nebyla žádná restaurace, jen několik barů a jedna pizzerie. Chtěl-li člověk ochutnat něco ze sicilské kuchyně, musel jet někam do okolí. Což je mimo jiné oblíbený místní zvyk – za večeří se vyjíždí za město. Většina restaurací na ostrově se nachází někde na okraji měst či úplně kdesi v přírodě, kam se musí cíleně dojet. Vždycky, když jsem za dne projížděla kolem nějaké takové vystrčené restaurace, říkala jsem si, co to je za blbost, postavit ji na takovém odlehlém místě. Ale k mému překvapení tam večer bývalo plno.

Jednoho dne jsme se tedy na čísi doporučení vypravili do restaurace ve městě Milena. Cestu tam jsme pojali jako poznávací výlet, vzali jsme to po malých, někdy i snad polních cestách přes kopce a údolí. Odměnou nám byl pohled na neskutečnou krajinu, která se za každou zatáčkou proměňovala. Zde musím dodat otřelé: kdo neuvidí, neuvěří. Ta krása a originalita se skutečně dá jen stěží popsat. Zastavovali jsme snad stokrát a kochali se scenérií, kterou dotvářelo zapadající slunce. Vrcholný zážitek se pak dostavil, když jsme se vyšplhali na poslední kopec, protlačili se jakýmsi průsmykem a najednou se přímo proti nám zjevila hora, na jejímž vrcholku se krčil klášter a úpatí bylo posázené domky, které se k hoře doslova tulily.

Obrázek vhodný na titulní strany turistických průvodců. Kochali jsme se a kochali až slunce zapadlo. Chtěli jsme se tam ihned vypravit, ale ukázalo se, že je to dál, než se zdálo. V restauraci v Mileně jsme se pak dozvěděli, že se ono město jmenuje Sutera.

Při dalších pobytech na sicilském ostrově jsem se několikrát do Sutery vypravila, ale pokaždé to skončilo pohledem z dálky a večeří v Mileně. Nakonec jsem si tu horu s městem určila jako cíl, nevšímavě jsem minula Milenu i s její vyhlášenou restaurací a cestou necestou, z kopců a do kopců, přes pole a lesy dorazila konečně do Sutery. Přivítalo mě poklidné městečko s typickými hloučky dědků před barem. Prošmejdila jsem si úzké uličky, potěšila se výhledy na okolní krajinu i na umně zasekané domečky do dominantní skály. Na její vrchol, kde stojí klášter, jsem se nedostala, jednak je to strašné stoupání a jednak si musíte najmout průvodce s klíčem od přístupové brány a na to jsem náladu neměla. Přesto, že nic omračujícího jsem tam nenašla, vracím se opakovaně, neboť v tomto případě doslova platí, že cesta je cíl.

Nenasytně vstřebávám tu okouzlující a jedinečnou scenérii, která je pokaždé jiná a pokaždé působivá.

P.S. Při poslední návštěvě jsem zjistila, že se nahoru ke klášteru staví výtah, takže nakonec se na tu krajinu budu moci podívat i z nejvyššího místa, aniž bych nutně musela vypustit duši. Sutero, na shledanou příště.


Villa Palagonia, geniální důsledek degenerace

Pokud se mi při projížďkách po Sicílii podaří přesvědčit přátele, že se Palermu vyhneme, náhle získaný čas ráda věnuji toulkám po severním pobřeží. V těsné blízkosti Palerma je například město Bagheria, které už od 18. století sloužilo palermské šlechtě jako letovisko. K vidění je tam tedy dost krásných paláců dýchajících zašlou slávou. Mezi nimi se však skví jedna naprosto originální, ale

mnohem starší budova – Villa Palagonia. Někdo sochařskou výzdobu považuje za originální skvost, jiný ji vnímá jako důsledek degenerace rodu Gravinů, kteří se důsledně ženili a vdávali mezi sebou. V každém případě návštěva zde stojí za to, i když soukromí vlastníci (snad i potomci rodu) vyžadují vstupné.

Villa je rozložitě posazená uprostřed velké zahrady, která je kolem dokola obehnaná zdí. Kamenné barokně vyzdobené lavičky s plastickými figurálními reliéfy nad nimi jsou připraveny na váš zadek. Je totiž zapotřebí, abyste se zastavili a rozhlédli. Na obvodové zdi je na 60 podivných soch (z původních 600), které jako by vypadly z Boschových obrazů. Dvouhlavé zrůdy, draci, sovy, pitoreskní lidé i zvířata na vás shlížejí shůry a lákají do jiné dimenze. Směsice zchátralé honosnosti se světem fantazie je vskutku originální.

Město Bagheria nenadále získalo na popularitě díky svému rodákovi, filmovému režisérovi. Giuseppe Tornatore natočil skvělý film s názvem Baaria, což je sicilský výraz pro Bagherii. V kulisách města režisér rozehrává příběh prostých Sicilanů tak působivě, poeticky, s laskavostí a porozuměním, že to jistě přitáhne mnoho zvědavců a nadšenců. Myslím, že já mezi nimi nebudu chybět.


Syrakusy – město s ostrovem nezachytitelného světla

Se Syrakusami mám problém. Vlastně je to dost velké město, ale pro mě je zajímavá jen část, a to ostrov Ortigia, na kterém je historické centrum. Podíváme-li se do mapy, je to poměrně malé území v rámci dnešních Syrakus. Když jsem město navštívila poprvé, prožila jsem si v rychlém sledu všechny protichůdné pocity, které se s urputnou pravidelností dostavily znovu při každé další návštěvě. Zhnusení, okouzlení, obdiv, odsudek.

Každý návštěvník starobylých a slavných Syrakus musí projet vskutku nevábným předměstím a ani samotné centrum nového města nestojí za nic. Uprostřed se sice nachází moderní a velkolepá stavba kostela Santuario della Madonna delle Lacrime, což je vskutku stavba supermoderní a nepřehlédnutelná, ale to je tak všechno. Za ničím jiným se do nového města chodit nemusí. Turistické atrakce jsou tedy soustředěny do dvou částí. První je archeologický park, kde jsou stopy slavné řecké éry v Syrakusách, a pak už jmenovaný ostrov Ortigia. Možná jsem barbar, ale řecké památky mi stačilo navštívit jednou, zato Ortigia mě baví pořád. Zvláště pak hlavní náměstí, kde doslova trůní syrakuská katedrála.

Poprvé jsem ji viděla po úmorném procházení se po Ortigii pod vedením pana profesora, kterého jsme se bloudící zeptali na cestu. Tehdy jsme ještě neznali základní vlastnosti Sicilianů, kterou je pýcha (s hrdostí) spojená s pohostinností. Pan profesor se rozhodl, že nám ukáže všechno zajímavé na syrakuském ostrůvku, ačkoli měl původně úplně jiné plány, což potvrzovaly otrávené obličeje jeho manželky a dcery, které se za námi neochotně táhly. Přičtu-li k tomu, že jsem tehdy ještě neuměla ani slovo italsky, je jasné, že hodinová procházka byla opravdu náročná.

Když jsme se konečně vymotali z uliček města, náměstí s katedrálou mi naprosto vyrazilo dech (možná také proto, že se přeochotný profesor, konečně spokojen se svým výkonem, s námi rozloučil a ponechal nás v klidu vstřebávat tu krásu). Co mě zaujalo nejvíce, však nebyla barokní katedrála sama o sobě, ale především zvláštní světlo, které osvětlovalo monumentální budovu i celé náměstí. Bílý, zářivý nádech se odrážel od stavby a působivě přecházel do šedivých odstínů v místech, kam slunce nedosáhlo. Ačkoli se do Syrakus opakovaně vracím, neboť se z itineráře nedají vypustit, stejné světlo jsem nikdy nezachytila. Pokaždé bylo jiné, ale vždy úchvatné.

Sedávám pohodlně v některé z teras restaurací vhodně umístěných naproti katedrále a stále uchvácena pozoruji to světelné šálení. Zatím mě nikdy nezklamalo, ani když se na náměstí překvapivě objevila obrovská socha Vzpínajícího, kterou tam v rámci zasedání G8 umístil její autor, americký sochař Seward Johnson. Přestože je zajímavá, doufám, že tam nebude moc dlouho, mám toto náměstí raději čisté a otevřené pro nezachytitelné světlo.

1234

Vrátit se na předchozí kapitolu
Pokračovat na další kapitolu

Punta Bianca - k baru
Punta Bianca - k baru
Více fotek
  • Punta Bianca - k baru autor: Marie Třešňáková, zdroj: ČT24 http://img.ct24.cz/cache/140x78/article/20/1930/192933.jpg
  • Punta Bianca - výhled z terasy baru autor: Marie Třešňáková, zdroj: ČT24 http://img.ct24.cz/cache/140x78/article/20/1930/192932.jpg
  • Punta Bianca - škoda toho domu autor: Marie Třešňáková, zdroj: ČT24 http://img.ct24.cz/cache/140x78/article/20/1930/192939.jpg
  • Punta Bianca - modlitebna Madonna Bianca autor: Marie Třešňáková, zdroj: ČT24 http://img.ct24.cz/cache/140x78/article/20/1930/192934.jpg
  • Punta Bianca autor: Marie Třešňáková, zdroj: ČT24 http://img.ct24.cz/cache/140x78/article/20/1930/192925.jpg
  • Punta Bianca - arabská brána autor: Marie Třešňáková, zdroj: ČT24 http://img.ct24.cz/cache/140x78/article/20/1930/192930.jpg
  • Sutera - město tulící se ke skále autor: Marie Třešňáková, zdroj: ČT24 http://img.ct24.cz/cache/140x78/article/20/1931/193003.jpg
  • Sutera - město se skálou tvoří jeden celek autor: Marie Třešňáková, zdroj: ČT24 http://img.ct24.cz/cache/140x78/article/20/1931/193002.jpg
  • Sutera - domy ve skále a budoucí výtah autor: Marie, zdroj: ČT24 http://img.ct24.cz/cache/140x78/article/20/1931/193001.jpg
  • Sutera s poutním místem až nahoře autor: Marie Třešňáková, zdroj: ČT24 http://img.ct24.cz/cache/140x78/article/20/1930/192996.jpg
  • Bagheria - v zahradě Villy Palagonie autor: Marie Třešňáková, zdroj: ČT24 http://img.ct24.cz/cache/140x78/article/20/1931/193038.jpg
  • Bagheria - v zahradě Villy Palagonie autor: Marie Třešňáková, zdroj: ČT24 http://img.ct24.cz/cache/140x78/article/20/1931/193055.jpg
  • Bagheria - sochy na zdi Villy Palagonie autor: Marie Třešňáková, zdroj: ČT24 http://img.ct24.cz/cache/140x78/article/20/1931/193057.jpg
  • Bagheria - sochy na zdi Villy Palagonie autor: Marie Třešňáková, zdroj: ČT24 http://img.ct24.cz/cache/140x78/article/20/1931/193044.jpg
  • Syrakusy - předměstí autor: Marie Třešňáková, zdroj: ČT24 http://img.ct24.cz/cache/140x78/article/20/1936/193572.jpg
  • Syrakusy - Fonte Aretusa autor: Marie Třešňáková, zdroj: ČT24 http://img.ct24.cz/cache/140x78/article/20/1931/193021.jpg
  • Syrakusy - Piazza del Duomo autor: Marie Třešňáková, zdroj: ČT24 http://img.ct24.cz/cache/140x78/article/20/1931/193024.jpg
  • Syrakusy - nábřeží autor: Marie Třešňáková, zdroj: ČT24 http://img.ct24.cz/cache/140x78/article/20/1931/193023.jpg
  • Syrakusy - katedrála autor: Marie Třešňáková, zdroj: ČT24 http://img.ct24.cz/cache/140x78/article/20/1931/193019.jpg
  • Syrakusy - Piazza del Duomo se sochou Sewarda Johnsona autor: Marie Třešňáková, zdroj: ČT24 http://img.ct24.cz/cache/140x78/article/20/1931/193028.jpg

      Pokud chcete upozornit na chybu ve článku, označte chybný text a zmáčkněte Ctrl + Enter

      Hlavní zprávy

      Marie Schön

      Marie Schön

      Už název publikace Potkala jsem Sicílii obsahuje rozporuplné pocity, které v Marii Schön tento kousek Evropy vyvolal – nečekané setkání s něčím, co je na jedné straně půvabné až krásné, na druhé straně problematické, kruté, matoucí i nevkusné. Všechny tyto vjemy autorka zpracovává prostřednictvím fejetonů či pouhým zaznamenáním jednotlivých situací a zážitků. Marie Schön se na italský ostrov opakovaně vrací od roku 2000. Vzhledem k tomu, že zázemí pro pobyt má uprostřed malého města situovaného na jihu země, jsou její zážitky jiné, než běžných turistů, kteří se z větší části pohybují po severním a východním pobřeží. V knize přibližuje svérázné místní obyvatele, jejich zvyky, povahu, tradice i zvláštnosti, nevyhýbá se ani problematickým sociálním tématům, jako je například všudypřítomnost mafie. Kromě toho v bohaté fotografické galerii ukazuje krásu ostrova především méně známých míst, jež popisuje v drobných charakteristikách. Některé kapitoly knihy vznikly původně jako blog pro web ČT24.

      Akademický malíř Tomáš Císařovský si na svých cestách pečlivě vede výtvarné deníčky. Také svůj sicilský pobyt poutavě zachytil na drobných akvarelech a laskavě souhlasil s jejich použitím v knize.




      1. První dojem ze Sicílie

      2. Sicilané

      3. Sicilský zákon relativity

      4. Ženy, muži, rodina, sex

      5. Řeč gest

      6. Pasqualina byla u moře

      7. Svatý potkávací rituál

      8. Kolik řečí umíš…

      9. Sicilská obydlí a život v nich

      10. Sicilské slavnosti

      11. Voda nad zlato

      12. Města, městečka a místa k zastavení

      13. Palermo

      14. Sicilské zajímavosti



      ČT24 - Aplikace Tváře listopadu 1989

      Načítám...

      Ouha, data se nepodařilo načíst.