Zakázat KSČM?

Čenda byl západní voják. Zúčastnil se vylodění v Normandii, patřil ke kroužku československých studentů-vojáků, kteří na paměť Jana Opletala i jeho kolegů z nacistického masakru našich vysokých škol iniciovali v londýnské Caxton Hall shromáždění studentů šestadvaceti zemí světa, na němž se 17. listopad stal Mezinárodním dnem studentstva. Spřátelili jsme se, když jsem mu věnoval knihu Pod rozstříleným praporem od Viléma Sachera, kterou jsem získal po jejím vyřazení z nějaké knihovny, a on mi za to dal Playboy. „Ale to není kvůli těm nahým ženským,“ smál se: „Je tam rozhovor s Orianou Fallaciovou.“ Nakonec mi interview se slavnou italskou novinářkou musel i přeložit. Od tehdy mi začal vyprávět. Kupříkladu o neznámém příběhu z dob okolo února 1948. 

První instituce pro výzkum veřejného mínění u nás vznikla hned po válce v pětačtyřicátém. Jejím zahajovacím úkolem a také úspěchem byla předpověď voleb v příštím roce. „Zmýlili jsme se jenom v bílých lístcích,“ říkával Čenda. Ve zjištění volebního zisku jednotlivých stran měli největší „manko“ u sociálních demokratů – 0, 9 %! O dva roky později, v osmačtyřicátém, se měly konat další volby. Výzkumníci měli už sebrané dotazovací archy a prováděli první vyhodnocení. Pak přijelo několik tajemných automobilů, pánové v civilu s legitimacemi ministerstva vnitra, tehdy vedeného komunistou Václavem Noskem, a podpoření uniformovanými členy SNB všechny materiály z průzkumu zabavili a odvezli. Někteří západní novináři tenkrát dokonce tvrdili, že tento průzkum byl důvodem či rozbuškou k únorovému komunistickému převzetí moci. Čeněk Adamec to takhle nepřeceňoval, jedním si ovšem na základě dosavadních poznatků ze šetření byl jistý: KSČ hrozil dramatický propad hlasů. Přestože Klement Gottwald tvrdil opak.   

Proč tenhle příběh? Protože se k němu pojí ještě některé další – například rozsáhlý odposlech všech klíčových míst československé politiky včetně Hradu, které vedlo od roku 1945 tzv. obranné zpravodajství Bedřicha Reicina, jednoznačně napojeného na špičky KSČ a na sovětské NKVD. S tím souvisel i rozsáhlý průnik agentů OBZ a pak jeho „nástupnického“ V. oddělení do všech důležitých míst politického systému. Lze říci, že to měli komunisté skrze tyto složky tak „v rukou“, že kdyby i Edvard Beneš chtěl v únoru 1948 něco sdělit národu, mohl to k podhradí zakřičet tak nejvýš z hradního okna. Dále: tzv. únorové vítězství pracujícího lidu bylo podpořeno Lidovými milicemi, tedy údernými oddíly politické strany, což historicky koresponduje kupříkladu s  formujícími se SA coby „pěsti NSDAP“ ve 20 lettech minulého století. Nemluvě o obsazení klíčových velitelských postů v ozbrojených složkách, v armádě a vnitru, exponenty KSČ, což byl v případě SNB jeden z důvodů demise ministrů demokratických stran. Podobných „příběhů“ lze v souvislosti s únorem 1948 dodat více. 

Prakticky nic z toho jsme vlastně do roku 1989 obecně nevěděli. Proto mohli mnozí podléhat dojmu, že byť nesouhlasí s politikou komunistické strany, musejí uznat, že k moci se dostala legálně i legitimně, ústavně oprávněnou cestou. Lze říci, že výše uvedené a nyní známé indicie o konstrukci a průběhu „Vítězného února“ tuto víru vyvracejí. Převzetí moci komunisty v roce 1948 nebylo tak docela legitimní a legální, protože okolnosti zcela jednoznačně potvrzují, že bylo zásadně, ba v rozhodujícím měřítku, ovlivněno nezákonnými metodami. 

Byl tedy „Únor“, podpořený podivnými mimoparlamentními mocenskými prvky, legální? Nežili jsme čtyřicet let ve zřízení vzniklém na základě porušení zákona i nedodržení jakýchkoliv oprávnění, nepočítáme-li za legitimní a legální „zákon silnějšího“? Ovšem silnějšího nedemokraticky, bez voleb. Dokonce, budeme-li srovnávat, při bližším ohledání převzali možná nacisté vládu v Německu ústavněji. Ostatně jejich první kroky se také více snažily zachovat zdání právnosti: stačí srovnat proces s Georgem Dimitrovem po požáru Reichstagu v Německu a likvidaci generála Heliodora Píky u nás. Dimitrov měl právo plnohodnotné obhajoby, právo na spravedlivý soud, a také jej proti samotnému Goringovi vyhrál. Píka takovou šanci neměl ani na okamžik. V jeho případě šlo o čistou politickou a justiční vraždu. Ale to bychom upadli do srovnávání dvou ideologií a dvou politických praxí, kteréžto porovnávání končívá zpravidla nešťastně a utápí se oboustranně v demagogiích. 

Důležité ovšem je, že vše nasvědčuje tomu, že současní komunisté, chtějí-li přesvědčit, že se rozešli se stalinismem, měli by přehodnotit svůj vztah k únoru 1948 a jeho vůdci Klementu Gottwaldovi. Při vší úctě k jeho politickým schopnostem. A dokonce i za předpokladu, odhlédneme-li od toho, že rozhodoval v osudově první i poslední instanci o popravách, které byly vraždami. 

To ovšem KSČM neudělá. Vystavuje se ale potom samozřejmě vcelku oprávněnému tlaku, který nyní dostává směr ke snaze o její zákaz. Upřímně řečeno, nejsem pro podobné zákazy. Velmi složitě jsem se vyrovnával i se zrušením Dělnické strany. Hranice mezi zvůlí, politickou objednávkou i ideovou šikanou a spravedlností je v tomto ohledu velmi tenká a překročit ji není problém. Takové překročení potom přináší hrozbu rozkolísání demokratických principů i zásad svobody politického projevu. Neobstojí námitka, že KSČM už tím, že se hlásí k třídnímu boji ve vyhraněně třídně útočné formě Komunistického manifestu, a nakonec i skutečností, že  jednoznačně vnímá svoje únorové převzetí moci jako legální i legitimní, včetně následného katastrofického stavu svobody a demokracie, či spíše jejich neexistence v zemi, řízené násilím a špiclováním, přestává být sama demokratickou. To, že někdo nedodržuje pravidla slušného chování a ještě se k tomu hlásí, neznamená, že bych je neměl dodržovat já. Samozřejmě až do chvíle, kdy bude chtít ohrozit mě samého nebo někoho z mých blízkých či mi sebrat dům. Pak žádám o právo i střílet. To se ovšem nyní neděje. Vše je v rovině ideologicky, historicky i politicky hloupých a lidsky cynických a neurvalých projevů Semelové a Grebeníčka. 

Volání po zrušení či zákazu KSČM zdají se mi být poněkud afektovaná. Žádat ovšem po této straně, aby přesvědčivým způsobem prokázala svoji legitimitu a legalitu, je zcela legitimní a legální. Podobná vystoupení, která předvedli v poslední době někteří její reprezentanti, prokazují, že v tomto ohledu nemůžeme od komunistů nic očekávat. Jako by zkoušeli, kam až mohou zajít, a vysílají směrem ke společnosti gardové jednotky, které provádějí jakýsi „průzkum bojem“. Možná doopravdy, jak tvrdí někteří na první pohled podivínští komunistobijci, mají pocit, že podobné metody boje o politickou moc, o jakých tu byla řeč v souvislosti s únorem 1948, jsou vlastně v pořádku.

• Únor 1948 autor: ČT24, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/1/9/844.jpg
• Marta Semelová autor: ČT24, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/20/2000/199964.jpg
• Pieta u hrobu Klementa Gottwalda autor: Šulová Kateřina, zdroj: ČTK http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/24/2353/235269.jpg