ČT24

Bípí a příroda regeneruje

Z Diváckého centra České televize mi přišel zajímavý dotaz. Byl podepsán a zaslán z funkční emailové adresy. Jeho autorem je pan Dědič a já vám jeho část "ocituju". Opravil jsem jen drobné překlepy a chyby:

Jsem zvědav na zdůvodnění Vaší filosofie používání anglické výslovnosti, tam kde není slovo ustáleno – protože firmu British Petroleum, do doby, než způsobila ekologickou katarstofu nevídaných rozměrů, široká veřejnost neznala – navíc 60 % národa neumí cizí jazyk – takže to Vaše bípání si většina lidí překládá jako firmu s názvem BíPí a vůbec si ji nedá do souvislostí s British Petroleum.

Předposlední víkendová zářijová neděle se vydařila. Aspoň co se počasí týká. Bylo hezky. Počasí se stalo tématem k rozhovorům, mluvilo se o něm i v rádiích. V jednom z těch pražských soukromých jsem slyšel několikrát zmínku o tom, jak rtuť vystoupala až ke dvacítce, že rtuť vyšplhala a nebo vyskočila. Taky tam ona rosnička mluvila o tom, jak teplota na slunci dosahovala dvaceti stupňů, a ve stínu že bylo míň. Když se něco opakuje pořád dokola, stane se z toho jakýsi vyjadřovací stereotyp, ten může být ale někdy chybný, mylný, a tak se vlastně oficiálně kanonizuje chyba, nepřesnost. O tom, jak rtuť teploměru klesá/stoupá, můžeme slyšet dnes a denně, stejně tak i věty o tom, jak padaly teplotní rekordy měřené na slunci.

Je naším zvykem, myslím teď České televize, že odpovídáme na dopisy diváků. A reagujeme i na ohlasy, které přicházejí elektronicky. Ono většinou platí, že lidi do televize píšou, když chtějí řešit svůj problém a v jeho medializaci pak vidí jeden ze způsobů, jak se domoct práva. A nebo, když si chtějí stěžovat na to, co děláme špatně, co se jim nelíbí. Někdy je ale velmi obtížné na velmi konkrétní dopis diváka reagovat. Posuďte sami.

Bydlím v jednom z obvodů Prahy 6, v Suchdole. Hranice metropole tady končí i začíná. Do televize jezdím často a rád. Na kole. Jezdí se docela dobře, přibývá totiž stezek pro cyklisty. Někdy jedu i přes Malou Stranu, po Kampě a za sebou nechávám budovu Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy. Ministerstva, které v dnešní Češtině před kamerou sehraje významnou roli. Jeho expertní skupina totiž připravila se skupinou tří českých autorek příručku Kultura genderově vyváženého vyjadřování, vycházejíc přitom z požadavku Evropské komise na nonsexistický jazyk; tedy takový jazyk, který nenadržuje ani ženám, ani mužům; a pro který je právě spojení stezka pro cyklisty příkladem toho, jak se v češtině zvýhodňují muži, resp. mužský rod.

Paní Hauptfleischová z Ostravy napsala do České televize zajímavou připomínku týkající se toho, jak se mluví v pořadech televize veřejné služby. Ona výtka směřovala k místu citlivému: stoupajícímu podílu hovorové, resp. obecné češtiny. Nešťastný termín hovorová čeština se vine bohemistikou už od minulého století, ostře a zajímavě se o něm diskutovalo zejména v šedesátých letech. Důvod je nasnadě. Označujeme jím totiž tu češtinu (ty její prvky), kterou považujeme za spisovnou (v hovoru spisovné). Ale protože většina českých, moravských a slezských hovorů probíhá v kódu nespisovném, je celkem pochopitelné, že lidi pociťují spojení hovorová čeština jako něco, čím se označuje čeština nespisovná, co se jako terminologické sousloví hodí víc právě k češtině nespisovné. Někteří z bohemistů navrhovali proto namísto čeština hovorová užívat mluvená vrstva spisovného jazyka.

Latinské Silva capit quale, dat responsum tibi tale jsme se v češtině naučili překládat jako Jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá.  Dá se ovšem taky přeložit jako Slova, jež do lesa zalétnou ti, les ozvěnou ti zase vrátí. Několikrát se o tom mohli přesvědčit nejen naši politici, své o téhle pravdě víme všichni, každý z nás se mohl přesvědčit, že to funguje. To, co řeknete, vás pak sice může mrzet a štvát, vzít zpátky vyřčené před někým už ale nelze. A to ani veřejnou omluvou, kterou dokonce několikrát vysmekl nejen svým voličům Mirek Topolánek. Toho jeho verbální i neverbální vyjadřování už několikrát stálo nejedno vysvětlování. Teď ho dokonce postavilo do pozice, kdy je odmítán i těmi nejvěrnějšími a nejbližšími. U některých je to ne snad proto, že by sami byli tak mravní a lepší než on a jeho výroky jim natolik vadily, že by cítili potřebu se od něj distancovat; spíš jim jde o to udržet se ve hře co nejdéle a to můžou jen tehdy, projeví-li na Topolánkovu stranu sdostatek odsudků, což někteří činí měrou vrchovatou.

Měl jsem možnost vidět v předpremiéře Vejdělkův film Ženy v pokušení. V kině jsem nebyl už několik let, Ženy v pokušení se mi ale líbily. Příjemné herecké výkony všech hrdinů nepřekvapí, jsou spíš očekávány. Filmu předcházela zajímavá reklamní kampaň - jistě dobře promyšlená a úspěšná - kterou představovaly kromě poutačů i akty Elišky Balzerové. Kultivovaná a krásná žena se nechala vyfotit nahá. Člověk si tak, koukaje na ty snímky, uvědomil, že je to právě tahle nahota, která je produktem krásy. Výborně udělané snímky, které nemohly urazit snad ani toho největšího puritána; a fotky tak neubraly nic z pověsti ženy, jejíž charizma a půvab i šmrnc jsou obdivuhodné.