ČT24

Poněkud komický útok-neútok na prezidenta Klause vyvolal dva přirozené druhy reakcí. První stupňuje komediální rozměr věci, vyčerpává recesistické podhoubí a ironický směr, který nabízela už použitá plastiková pistole. Soutěží se v zesměšňování Václava Klause, který k tomu, pravda, neomylně pomohl tím, že svou bolístku začal rozfoukávat a obratem obviňovat ostatní. A tak je majestát zesměšněn hned dvakrát: nejprve tím, že se na něj střílí plastikovou zbraní jen naoko, později se zesměšňuje sám, tím že se bere příliš vážně.

Musíme buď radikálně zvýšit daně, aby byl současný systém penzí ufinancovatelný, nebo musíme budoucím důchodcům říct, že jejich penze radikálně klesnou. "Žádná třetí cesta není. Nemyslím, že si přejeme, aby stát lidem přikázal, že musí povinně spořit – to by totiž už nebyl liberální stát. To by bylo totéž, jako kdyby jim rovnou zvýšil daně," tvrdil před rokem a půl Václav Klaus, když v textu pro MfD vyzdvihoval prozíravost německého kancléře Otto von Bismarcka, který zavedl průběžný systém placení důchodů a dokázal ho udržet v rovnováze jenom proto, že rozdíl věku odchodu do důchodu a průměrného věku dožití byl jen pár let, zatímco dnes činí téměř dvacet let.

Projev Petra Nečase na strojírenském veletrhu v Brně čítá třicet odstavců, přičiněním pana premiéra si z něj ovšem historie bude pamatovat toliko tři. V nich se předseda vlády rozčiluje nad nevhodnými politickými módami, jako je "pussyriotismus" a "dalajlamismus", které škodí českému exportu na širou Rus a do ještě širší Číny.

To, že ministryně kultury Alena Hanáková není zrovna mediálně zručná osoba, se ví od jejího nástupu do funkce. Ostatně v Nostickém paláci je to už určitá tradice, připomeneme-li si některá veselá vystoupení jejího předchůdce ministra Jiřího Bessera nebo veřejné úvahy Vítězslava Jandáka o dobrém kumštu, který se prostě pozná. Dělat si dnes legraci z toho, že ministryně po odvolání ředitele Národního divadla v televizi neustále "nastavuje procesy", aniž by věděla jaké a proč, je v marasmu české politiky docela odlehčující a úlevné, ale kromě výsměchu jedné neschopné političce to mnoho dalšího nepřinese.

Boj o majetkové vyrovnání s církvemi, probíhající v různě intenzivních vlnách bezmála dvacet let, nabízí poučný příklad vývoje komplexních problémů, které tvoří křehkou kostru dnešních společností. Věc vypadala jednoduše: šlo o morální problém nespravedlnosti způsobené komunistickým režimem na náboženských společenstvích, kterou lze odčinit už pouze finančně. Morální problém se záhy proměnil v otázku ekonomicko-počtářskou: v otázku ceny, kurzu, poměru, přepočtu. Jak velká újma byla způsobena a jakou cenu je třeba (možné) za ni zaplatit?

Nevolnost a zneklidnění - dvě podstatné reakce, které jsou spojovány s moderním uměním už proto, že s nimi tvůrci záměrně pracují. Umělec je přece ten, kdo objevuje neobjevené, ukazuje neviděné, kdo odhaluje zakrývané, to, co není vidět, o čem nevíme nebo nechceme vědět, co schováváme a co při vystoupení na scénu, při jasném nasvícení, logicky vyvolává odpor a nejistotu. Někdy je taková divákova reakce spíš vedlejším produktem, který vznikne náhodou, nejčastěji vlivem specifického naladění vnímajícího, někdy je to dokonce vědomý či nevědomý cíl kurátora.

Jsme jen tehdy, pokud zanecháváme stopy. Principem existence, její výjimečnosti, je jedinečná stopa, paměťový záznam, pseudogenová mapa, kterou nelze zdědit, nýbrž pouze tradovat, vědomě předávat dál. O tuto jedinečnost pak bojujeme nejen sami se sebou a s ostatními lidmi, ale i s celým Systémem, jehož principem naopak je jedinečnost smazávat a převádět ji na modelové případy.