ČT24

V pátek večer jsem si dopřál po dlouhé době opulentní večeři. Pozval jsem na ni v Pretorii i velvyslancovi Pohlovi, kteří mně i mým kolegům vytvořili ve své rezidenci v podstatě domácí prostředí a svými radami i konkrétní pomocí často výrazně usnadnili zdejší pobyt. Navíc jsme se prostě, jednoduše a přirozeně lidsky sblížili.

Pohybovat se téměř měsíc v okolí Joburgu a nepokusit se navštívit osobně vyhlášenou čtvrť Soweto, kde leží dům nositele Nobelovy ceny za mír a nejslavnějšího Jihoafričana všech dob Nelsona Mandely, bych považoval za ignoranství či hřích. Přestože všechny turistické průvodce upozorňují na rizika tohoto kroku, vypravil jsem se tam, pravda v autě, se znalcem místním poměrů Eliasem.

Před soubojem těžkých vah Anglie s Německem bylo v Bloemfonteinu (alespoň tam, kde jsem se pohyboval já) překvapivě klidno, a to včetně hlavního náměstí. Z minulých šampionátů jsem přitom zvyklý, že natěšené fanoušky je vidět téměř všude a k tomu hodně slyšet už několik hodin před výkopem. Zvláště když se střetávají tak velké a úspěšné fotbalové národy.

Ve 14:30 to u stadionu vypadalo, jako by se na Free State Stadium měla hrát česká liga, a ne možná nejsledovanější duel osmifinále MS. Kde se fandové skrývali, nevím, každopádně hlediště nakonec zaplnili a občas přehlušili typicky poevropsky i vuvuzely.

Afrika je pro každého našince ze středu Evropy synonymem tepla, ne-li přímo nesnesitelného vedra. Tenhle mýtus je během jihoafrické kalendářní zimy zcela mimo mísu a náš malý televizní kontingent se o tom přesvědčuje doslova na vlastní organizmus. Viróza a nachlazení nás "škádlí" už minimálně týden – Ondra Lípa raději vyhledal na pohotovosti odbornou lékařskou pomoc, neb se zaníceným krkem a mandlemi se opravdu ideálně nekomentuje. Dostal anitibiotika a snad bude mít pokoj. U mě se choroba zajímá o horní cesty dýchací mimo krk, takže to zatím střídavě utlumuju aspirinem a brufenem a nevím, jestli na pohotovosti neskončím taky.

Věci občas nečekaně úžasně zafungují, když to člověk nejméně čeká. Alespoň já mám s tímhle druhem překvapení vcelku bohaté zkušenosti. Na čtvrtek jsem špatně spal i kvůli tomu, že se v africké zimě peru už pár dnů s virózou. Přes den jsem se necítil nijak valně, dopoval se nějakými prášky, ladil přípravu na mač Slováků s Italy a rozhodně nežil v očekávání nějakého strhujícího podvečera.

Už čtvrtý den pobývám ve městě zvaném Manguang, nebo chcete-li Bloemfontein. Od začátku to tu na mě dýchlo sympatií a po velkoměstském prostředí Joburgu s Pretorií i jakýmsi pocitem rodinného města, kde k sobě mají lidé blíž. Už z letiště nás vezl šófer pouze dva novináře mikrobusem a moc se po pár minutách jízdy omlouval, že se musí vrátit ještě pro třetího pozapomenutého kolegu. Jen kvůli mně (neb před zápasem Slovenska s Paraquayí to tu mediálním zájmem zrovna netepalo) zorganizovali odvoz i z hotelu na stadion.

Přiznám se, že jsem smutný a zklamaný zároveň. Coby federální dítě našim sousedům vcelku upřímně fandím, a proto jsem smutný z jejich porážky s Paraguayí. Zklamaný jsem ale možná ještě více ze způsobu, jakým to Guaranies usnadnili. Fotbal bývá občas nevyzpytatelnou a neuchopitelnou disciplínou, mužstvo nemusí mít den ani formu, ale mělo by vždy dávat najevo maximální úsilí a nechat na hřišti srdce i duši. Zvlášť když je to první slovenská účast na podobné akci. Bohužel jsem podobné zaujetí a obětování se bez ohledu na kvalitu soupeře z tribuny při nejlepší vůli neviděl.