ČT24

V týdnu se objevila v tisku zpráva, že Srbská filharmonie je připravena hrát na svatbách, pohřbech nebo jiných soukromých akcích. Za příslušný honorář. Dohnala je k tomu úsporná opatření, kvůli kterým se současný průměrný plat hudebníků pohybuje na úrovni zhruba 12.000 Kč. Bude to nejspíš nádhera, pozorovat muzikantskou elitu národa, jak šmrdlá objednané skladby jistě s nadšenými obličeji ve škále odpovídající kvalitě té které akce. Jde jen o další viditelný dopad současné krize, při které se nejdřív začíná šetřit na takzvaně zbytných věcech. Mezi něž podle vnímání utěšené většiny nesporně klasická muzika patří.

Samolepkový zákon jako světovou raritu vymysleli naši zákonodárci. Bude na hospodských, jaké označení dají své restauračce. Dalo by se předpokládat, že to lobby výrobců cigaret sněmovnu ovlivnila, aby připravila tento paskvil. Ale obávám se, že příčina může být podstatně jednodušší. Tabákové firmy nepotřebovaly ani korunu, stačilo jim spočítat poměr kuřáků a nekuřáků mezi poslanci a mohli být klidní. Přece si taková celebrita nepůjde stoupnout před restauraci, když si bude chtít dát.

Dlouhodobě je evidentní, že zajímavá muzika vzniká spíš mimo proudy. Je občas těžké ji najít, zejména pokud jde o dosud neznámá jména. Tady má mediální posuzovač výhodu - podobné CD se mu dostane do ruky přímo od zdroje a je na něm, aby případně rozpoznal objevnou nahrávku.

Jedno hozené vejce se s velkou pravděpodobností rozprskne mimo cíl. Pokud nejste mistři balistiky. Několik vajec už to má lepší. A stovky? Podle zákona kaťuše, té osvícené ruské zbraně za druhé světové války, některá z kobercově rozprostřených střel zasáhne cíl naprosto jistě. U raket i nábojů už dnes mají vytechnizovaná vojska přesné naváděče. Střela si vás prostě najde, ať kličkujete, jak chcete. I když někteří filmoví hrdinové i tak umějí včas uskočit. Pokud vím, v místech skutečných bojů se ovšem podobné úskoky většinou nedaří.

Floodplain se jmenuje novinka Kronos Quartetu, který už dávno opustil klasická pole a brousí po světě v hledání nových inspirací. Tentokrát vyrazil do nížin Asie, Afriky i jiných, postižených záplavami a dalšími katastrofami. A na muzice jakoby dokumentuje jistotu přežití.

Obrazy nakupuji v tuzemsku. Rothko, Miró, Picasso nebo originální foto Golden Bridge v San Franciscu. Každý kus mě stál necelou tisícovku i s rámem. Zahraniční umění pořizuji v galerii Ikea. Nemůže se mi tedy stát to, co našemu mediálnímu exmagnátovi, t. č. poslanci Evropského parlamentu. Že prý ošidil Česko o nějakých 8 milionů, které zapomněl zaplatit na clu. Celkem správně dostal jen podmínku. Jednak se jedná o marginální částku, jednak je jinak bezúhonný, a pak, kdyby ho zavřeli, nemohl by nás už reprezentovat v Bruselu. A to by na Znojemsku jistě oplakali.

Novinka Boba Dylana Together Through Life se dočkala série recenzí v našich médiích. Už v tom mu může závidět kdejaký interpret. Všimněte si ostatně, že podobné mediální sprchy se pravidelně dočkávají tzv. dinosauři hudby. Všichni si mohou pera utrhnout, vyjdou-li Depeche Mode, Pet Shop Boys, U2, Springsteen nebo právě Dylan. Žijeme z podstaty, chtělo by se říct, nové kapely nějak tak nemají šanci. Jak by taky měly, kde si jich kdo má povšimnout, když prodejny CD mizí, iTunes u nás nejsou a vydavatelští mološi pomalu mizí ze scény?