ČT24

Proč? Protože nový generální ředitel České televize přichází do prostředí, ve kterém se potká s realitami a problémy, se kterými se při své dosavadní praxi nesetkával, a o kterých možná ani neměl ponětí. Začíná to u budov, postavených pro televizi let šedesátých, nikoli pro třetí milénium, a u jejich nezbytného zázemí. Ty budovy a studia na Kavčích horách je třeba vytápět, uklízet, udržovat, přestože řada z jejich velkoryse projektovaných prostor a chodeb je po většinu doby prázdných. Komerční televize, které si svá sídla stavěly na zelené louce o třicet let později, tuto zátěž nenesou.

Šmoulové vtrhli do pražských ulic, novináři mají o čem psát, obchodní řetězec Albert a distributoři nového 3D filmu si mnou ruce, že jim média dělají reklamu zdarma, pamětníci vzpomínají na své zážitky se Šmouly v dětském či jiném věku. Patřím mezi ně, a proto bych rád ke článku Terezy Spáčilové a Jany Záhorkové "Šmoulové znovu řádí" v Magazínu MF Dnes ještě něco dodal a některá data o uvedení "šmoulího seriálu" upřesnil.

Od letošního června se otevřely brány novému financování výroby televizních pořadů, když novelizovaný zákon 231/2001 v souladu se změnami evropské legislativy povolil tzv. product placement. Tím se odstranila paradoxní situace trvající řadu let, v níž televizní stanice dnes a denně vysílaly domácí i zahraniční filmy plné umisťovaných produktů, ve vlastní tvorbě však tento způsob financování nesměly využívat, protože by se pokládal za nedovolenou skrytou reklamu.

Za tento stav mohlo přísné uplatňování jinak prospěšné a užitečné zásady, podle níž by každé reklamní sdělení mělo být v proudu masové komunikace rozeznatelné a identifikovatelné tak, aby čtenář, divák, posluchač nebyl uváděn v omyl. Tedy aby si uvědomil, že to, co při vysílání reklamy sleduje, není neutrální objektivní informace o okolním světě, ale účelové sdělení sledující propagaci výrobků, služeb či jiných činností někoho, který si příslušný vysílací čas zaplatil.

Krátká zpráva amerického týdeníku Newsweek o poměrech ve věznici na Guantánamu, zveřejněná v květnu roku 2005, podnítila nepokoje v islámském světě, na jejichž konci bylo nejméně patnáct mrtvých. Článek obsahoval informaci o tom, že vojenští vyšetřovatelé splachovali listy koránu do záchodu, což rozzuřilo radikální muslimy od palestinské Gazy přes Afghánistán a Pákistán až po Indonésii.

Jak se později ukázalo, uvedená informace nebyla dostatečně ověřená a další šetření ji vyvrátilo. Newsweek se hájil tím, že pouze citoval zdroj, jehož informace se shodovaly s dalšími pověstmi a který měl návaznost na zřízení vojenské komise vyšetřující, zda v Guantánamu nedochází k mučení vězňů.

V předchozím díle jsem se pokusil vyvrátit mýtus o tom, že objevení falešných sponzorů Bácse a Sinhy vedlo k bezprostřednímu rozpadu koalice a pádu vlády Václava Klause. Proti takovému výkladu svědčí chronologie událostí: o neexistenci sponzorů ODS média informovala už v dubnu 1996, vládní krize přišla až koncem příštího roku. Což je snad dostatečný důkaz proti zkresleným představám o omnipotenci médií.

Aféra s Pandury, která mne inspirovala k ohlédnutí za předvolebními aférami minulosti, utichla natolik, že její předvolební efekt bude možná nulový. Přestože mi někteří internetoví diskutéři vzkázali, ať se raději věnuji aférám současným, než těm minulým, budu ještě nějaký čas pokračovat. To proto, abych oživil fakta, na která se dnes už zapomíná, nebo se podávají ve zkreslené podobě. Ta fakta čerpám z veřejných a otevřených zdrojů a snažím se vyvarovat subjektivních a zkreslujících svědectví, kterých je vždy kolem podobných afér plno.

Jak jsem minulý týden slíbil, chci v seriálu blogů připomenout některé předvolební aféry, do nichž se zapletla média. Také proto, že s odstupem doby kolem těchto afér vznikají nejrůznější fámy, a občas je dobré si připomenout základní historická fakta.

1992 – ČST a kauza Mečiar

V roce 1992 se parlamentní volby obešly bez mediálního skandálu v podobě, v jaké ho chápeme dnes. Nicméně média byla opět v centru pozornosti, což vyvrcholilo stížností Ústřední volební komise, která dokonce podala podnět generální prokuratuře, aby přešetřila, zda televizním vysíláním "nebyla naplněna skutková podstata trestného činu maření přípravy a průběhu voleb." Ústřední volební komisi tvořili zástupci všech politických stran, z čehož vyplývá, že nespokojenost s televizním zpravodajstvím projevila většina z nich.