ČT24

Letošní Vánoce budou u nás už navždy spojeny se smutkem kolem úmrtí Václava Havla. Naštěstí byl Havel výjimečná osobnost, která v sobě nesla víc naděje a světla než blbé nálady, a to i ve spojení s Vánoci. Před tím, než jsme mohli slavit první vánoční svátky s jeho roztomilým errr na Hrrradě, jsme klopýtali šedivými městy České a Slovenské Federativní Republiky a sháněli nesehnatelné, aby nás pak v úzkém kruhu rodinném potěšil pocit, že ještě pro tentokrát jsme Ježíška ubránili proti dědu Mrázovi. Rok co rok jsme obalovali kapra a přikládali ho ke studenému bramborovému salátu, z televize nám zněly od 18:00 koledy v podání dětského sboru, aniž bychom měli jakoukoli možnost poznat vánoční zvyky kdekoli jinde (západnějším směrem). A pak se najednou vše změnilo, a to nečekaně rychle.

Paříž, Paříž, Paříž..., kdykoli to slovo vyslovím, vyvolá ve mně intenzivní pocit, představu či jen tušení něčeho zvláštního, romantického, originálního, neopakovatelného. Třebaže se realita s tímto pocitem jakéhosi očekávání dosud značně rozcházela (vlastně se nikdy nic tak výjimečného nestalo), při vyslovení jména Paříž se ve mně nadále cosi nezachytitelného třepetá a tajemné kouzlo toho slůvka nijak neslábne, ráda ho vyslovuji, ráda tam jezdím a město poznávám.

Pobýt v Paříži beze spěchu alespoň týden je nádhera. Když se vám pak poštěstí, že tam máte nějakou spřízněnou pařížskou duši, třeba v podobě kamarádky, která zde již několik let žije a pracuje, je to přímo božský. Otevřou se vám totiž možnosti, kterých byste si jako nezasvěcený turista vůbec nepovšimli. V Paříži se totiž pořád něco děje, a světe div se, mnoho akcí pro občany pořádají příslušné radnice. Moje kamarádka mě upozornila na dvě z mnoha. Zaprvé po čtyři dny vždy od 14 do 20 hodin byly ve čtvrti Belleville otevřené umělecké ateliéry. Za druhé, přes víkend se pro veřejnost zpřístupnily jinak zavřené zahrady.

Vzhledem k tomu, že jsem se rozhodla, že si svůj výlet do Paříže opravdu užiji, neměla bych si na nic příliš stěžovat. Všechno, co mě potkalo, přeci patřilo k mému aktuálnímu heslu "zažít Paříž", třebaže to ve chvíli dění rozhodně tak nevypadalo.

Od roku 1990, kdy se otevřely hranice, jsem do Paříže, která byla jedna z prvních destinací, kam jsem po sameťáčku vyrazila, zajela už několikrát. Mám ráda větu z filmu Sabrina: "Paříž je vždycky dobrá možnost", a řídím se jí. Moje první návštěva byla totálně hektická, neboť se odehrála někdy na podzim 90. roku, kdy jsme jak posedlí překračovali hranice na západ v čemkoli a kamkoli, hlavně, že jsme tu hranici pokořili. Cestovala jsem tehdy v autobusu značka Karosa se svými kolegyněmi z práce, bez jakéhokoli plánu či poučení. Zmateně jsme pobíhali od jednoho pařížského monumentu k druhému se svačinou v kapse a tiše záviděli Pařížanům, kteří seděli na zahrádkách v bistru a v klidu popíjeli jistě skvělé kafíčko.

8) Masada - Málokterý návštěvník Izraele vynechá Masadu. I my jsme se na toto zvláštní až mystické místo vypravili. Můj manžel byl jeho historií natolik unesen, že hodlal v tom neuvěřitelném vedru (byli jsme tam v letním období, kdy se do těchto míst vydávají jen šílenci) šlapat pěšky až nahoru. Naštěstí jsem mu to vymluvila a na vrcholek jsme se dopravili lanovkou, což sice považoval za velkou potupu, ale zase nám to ušetřilo síly, které jsme nutně potřebovali k prozkoumání plošiny.

7) Autobusové nádraží jako Václavák – Přesto, že obdivuji, co Izraelci dokázali, jak z ničeho vybudovali svá krásná města, jak zemi zalesnili a zúrodnili, přesto i zde platí – čeho je moc, toho je příliš. Pod tento slogan přiřazuji především nové autobusové nádraží v Tel Avivu. Podle mého názoru, nádraží se tomu říká jen kvůli zmatení nepřátel. Autobusové nádraží je v tomto případě zřejmě krycí název pro nově vzniklé město, jež mnohým útočným sousedům mělo zůstat utajené.