ČT24

Byl krásný teplý večer, vracela jsem se z večírku a rozhodla se dojít pro taxi k Labutímu parku. Z dálky mi bylo jasné, že Atatürkova třída asi průjezdná není – davy skandujících i jen přihlížejících lidí, opodál vůz hlavní opoziční strany, přicházeli další, někteří zřejmě zkušenější či realističtější s šátky přes obličej.

Je po volbách. Mají Bulhaři jasno? Nemají. Už nějaký čas si lámu hlavu nad tím, co by vlastně potřebovali. Je jasné, co chtějí – lepší životní úroveň, nekorupční a bezpečné společenské prostředí, což očekávají od schopných, spolehlivých, férových a důvěryhodných politiků, které neustále hledají. Ani v příštích čtyřech letech takové vedení mít nebudou. Výsledky voleb nijak nemění situaci, proti které se v únoru demonstrovalo. Tenkrát se volalo i po odvolatelnosti politiků. Zájem o to, aby si je vůbec zvolili, však projevilo velmi málo lidí (nejméně od roku 1990).

Banky mateřského mléka. V České republice je jich několik a kromě odborníků, kteří v nich nebo s nimi pracují, a laiků, kteří je podporují, zásobují nebo čerpají z jejich zásob, se informace o nich k širší veřejnosti nedostane. Není to snad ani třeba – jsou již zavedeny, fungují, lze se na ně spolehnout. Turecko při zakládání své první mléčné banky však řeší otázky, které u nás nejsou pro většinu běžné.

Jmenuji se Margarita po babičce, ale margarita je také bulharsky kopretina. V kalendáři můj svátek podle jména nenajdete, pokud neznáte právě tento význam slova. Stejně jako svátek nositelů mnoha dalších ženských i mužských jmen, která jsou odvozena od názvů rostlin – květin, stromů, keřů. Ti všichni slaví na Květnou neděli, bulharsky jí říkáme Cvetnica (něco jako Květnice) nebo Vrbnica. Ta je pohyblivým svátkem, stejně jako Květná neděle pro katolíky týden před Velikonocemi, ale před těmi pravoslavnými.

Způsob řízení auta v Turecku svádí mnohé cizince k neustálým komentářům. A i když si na ledacos zvyknete, jsou situace, které vás znovu a znovu uvádí v tichý nebo naopak neslušně hlasitě vyjádřený úžas.

Už je to tady. Učitelka české mateřské školky přijala islám, rozhodla se v rámci jeho vyznávání nosit na veřejnosti šátek a hned se řeší, co s tím. Mohla by poznamenat chudinky děti? Šátkem asi ne. Ale konvertovala k islámu, co když začne do malých hlaviček nenápadně vtloukat něco zlého? Tak zaprvé – muslimka může být muslimkou, aniž by nosila šátek – "utajený živel", jak to, že to nikoho nenapadlo, že ano? A co když je někde vychovatelka, která chodí pravidelně do kostela, modlí se, kdykoliv má potřebu, a nosí křížek, zatímco mezi jejími žáky jsou i takoví z rodin vyznávajících judaismus nebo budhismus – co kdyby nenápadně agitovala, řeší to někdo?

Bulhaři mají novou, úřednickou vládu, rozpuštěný parlament a chystají se na volby. Proč se tedy v našich médiích objevila zpráva o dalším sebeupáleném, tentokrát před úřadem prezidenta? Protože nedokážeme odlišit zrno od plev. Sebeupálení je způsob sebevraždy. Každá sebevražda může být chápána jako vzpoura, proti životu, podmínkám, vlastnímu osudu, všemu možnému. Je to projev zoufalství, poslední způsob jak se pokusit být "vyslyšen". V Čechách se sebeupálení stalo symbolem a proto, stane-li se to někde jinde a na vhodném místě (třeba právě pod prezidentskými okny v centru Sofie), máme potřebu uvést to v hlavních zprávách. Co na tom, že nejsou známy důvody činu kováře padesátníka dva týdny po prodělaném infarktu. Sebeupálení na veřejnosti (kde jinde) v EU = senzace = unáhlené závěry (nepřímo vyjádřené tím, že se ve zprávě připomene, že není první, že v zemi probíhaly protivládní demonstrace atd.). To, že medializace každého případu může vést k dalším, je asi "jen" nutným zlem.