Zpráva o únosu a pozdější vraždě téměř celé jedné jedenáctky fotbalistů z Kolumbie (ovšem už za hranicemi sousední Venezuely) si koncem října zasloužila pozornost i českých médií. Nedostala se do nich ale pozdější informace o vyšetřování případu, souvislostech a pravděpodobných příčinách. Ty přinesli tento týden venezuelští vyšetřovatelé. Tvrdí, že zavraždění muži byli kolumbijští paramilitares, tedy členové ilegálních pravicových ozbrojených komand.
Zapomenutá válka v Kolumbii
Na definitivní potvrzení si asi ještě budeme muset počkat. Jisté se ale zdá být to, že to nebyli pouliční prodavači z pohraničního města, za které byli zpočátku vydáváni. Ukázalo se, že jejich životní styl, ekonomická situace a životní náklady byly několikanásobně vyšší, než si mohou dovolit prodavači oříšků.
Pokud se potvrdí, že šlo o paramilitares, zdaleka to nebude první a bohužel ani poslední podobný masakr, který doprovází občanský konflikt v Kolumbii, kde k nim dochází prakticky denně a svět se o tom dozvídá jen sporadicky. Tento se dostal do světových médií, protože vyčníval: došlo k němu za hranicemi země a navíc šlo prakticky o celý fotbalový tým (jeden muž přežil), což je kuriózní. Nejčastěji k podobným masakrům dochází na kolumbijském venkově, který ovládají různé ozbrojené ilegální skupiny, levicové i pravicové. A často bývají oběťmi běžní civilisté jen proto, že jedna strana konfliktu je obviní z toho, že pomáhali té druhé. Přitom často ona domnělá pomoc může být to, že třeba místní zemědělec prodá oné druhé straně rýži nebo fazole.
V Kolumbii dál zuří občanský konflikt, který se tamní vláda léta zdráhá pojmenovat občanskou válkou, protože by tím uznala její strany a dala by povstalcům válečný statut. Kolumbie je nádherná země se skvělými lidmi, ale dodnes v ní mají zbraně často větší váhu než politické argumenty a oponenti nebývají zatýkáni a vězněni, ale rovnou likvidováni. V této souvislosti jsem už v minulých deníčcích často psal, že zahraničí (a naše země je v tom velkým příkladem) často poukazuje na porušování svobod a demokracie v zemích, jako je Kuba. Málokdo se ale angažuje a odhodlává k pomoci zemím, jejíž obyvatelé jsou na tom mnohdy několikanásobně hůř. Jako právě v Kolumbii.
Vláda v Bogotě se proto s nadějí upíná stále víc ke Spojeným státům, které považuje za jediného spojence a ochránce. (A naopak, Spojené státy mají v kolumbijské pravicové vládě, jediné v Jižní Americe, jediného věrného, spolehlivého a bezpodmínečného spojence.)
Plodem spojenectví USA – Kolumbie je i nejnovější dohoda mezi oběma zeměmi, která Spojeným státům umožňuje využívat pěti kolumbijských vojenských základen, a jak také vyšlo najevo, i sedmi mezinárodních letišť v zemi. Smlouva vyvolala velké obavy v části Jižní Ameriky, především ve Venezuele, Bolívii, Ekvádoru, ale i Brazílii (i když tamní prezident Lula nakonec své výhrady zmírnil). Pro Latinskou Ameriku je téma přítomnosti amerických vojáků a vojenských zařízení v Kolumbii asi tak stejně choulostivé, jako bylo pro Evropu a Rusko téma amerického systému protiraketové obrany ve střední Evropě. Kolumbijská vláda se ale přitom cítí natolik silná a suverénní, že si dovolila uzavřít onu smlouvu, aniž by ji třeba schválil Senát, jak to stanoví kolumbijská ústava. Něco takového by bylo v Česku nebo v Polsku těžko představitelné. Americko-kolumbijská smlouva dává přitom americkým vojákům mnohem větší pravomoci. Například mohou vstupovat a využívat i další zařízení a objekty, pokud to bude potřeba v rámci jejich operační činnosti. Misí amerického vojenského letectva se navíc mohou účastnit i další osoby, jak Kolumbijci, tak občané třetích zemí.
Podle opozice podepsala kolumbijská vláda okupační dohodu. Bogota ale tvrdí, že spolupráce s americkou armádou je potřebná pro boj proti narkoobchodu a ilegálním ozbrojeným organizacím. Přitom je ale sama kolumbijská vláda už dlouho v hledáčku Mezinárodního trestního tribunálu v Haagu. Jeho vyšetřovatelé se zabývají tím, nakolik násilí paramilitares kryje nebo se na něm přímo podílí. Pod bojem proti ozbrojeným organizacím se v Kolumbii často skrývá mnohé.