ČT24

Turecko každoročně slaví v dubnu (23. 4.) Den dětí. Původně bylo toto datum sice svátkem, který připomíná suverenitu Turecka, tedy dnem, kdy se poprvé sešel první turecký parlament, ale později věnoval turecký stát tohle výročí dětem. Jsou to přece právě ony, kdo tvoří budoucnost národa. O těchto oslavách už jsem na blogu psala, dnes chci dětského dne využít trochu jinak. Podělit se o zážitky ohledně výchovy a života tureckých dětí.

Vypadá to, že tureckým ženám se blýská na lepší časy. Stále hlasitěji bojují za svá práva, tedy alespoň ty, které se rozhodly změnit mnohé nešťastné osudy. A stále více jim naslouchají i úřady a turecká vláda.

Zhruba 100 až 200 lidí přejde každý den syrsko-tureckou hranici. Říkají to zprávy novinářů, kteří se přímo v oblasti pohybují. V tureckých uprchlických táborech už teď žije na 13 000 uprchlíků ze Sýrie – uvádí aktuální zpráva Úřadu vysokého komisaře OSN pro uprchlíky. Podle jeho údajů už Turecko za poslední rok pomohlo 23 000 Syřanům, zhruba 10 000 z nich se ale vrátilo zpátky – buď kvůli slibům syrského režimu, že bude brzy lépe, nebo kvůli špatnému pocitu, že v rodné zemi nechali své příbuzné. Alespoň takto hovoří svědectví lidí, která z míst na jihovýchodě Turecka postupně přicházejí.

Turci mají poměrně typickou vlastnost. Nevím, jestli se ji učí od svých politiků, kteří v ní vynikají, anebo je to jejich přirozenou součástí, ale když se naštvou, pak všude okolo chrlí oheň. Aneb nadávají, vyhrožují, malují ty nejhorší scénáře, a kdyby mohli, tak snad vyhlásí válku. Momentálně ji symbolicky vyhlásili Francii, jak jsem psala už minule. To jsem se ale domnívala, že jejich rozzlobené řeči skončí stejně jako vždy – tichem po pěšině. Vyhrožovalo se embargy a přerušením obchodu atd. Podle předchozích zkušeností jsem si ale říkala, že zřejmě k ničemu zásadnímu nakonec nedojde a vše pomalu vyšumí. Jenže ono to tak úplně není.

"To jsou Francouzi?" ptá se na trhu svého kolegy asi čtyřicetiletý chlapík s cigaretou v puse. "Jo, jo, to jsou ti od Sarkozyho, měli bychom je všechny bojkotovat," odpovídá ve vtipu prodavač spodního prádla. Myslel to opravdu jako legraci? Něco mi říká, že v tomhle případě je za uštěpačnou poznámkou i trocha pravdy. Francouzští zákazníci a turisté si to v těchto dnech v Turecku lidově řečeno vyžerou. Ve Francii totiž prošel zákon, podle kterého bude nelegální zpochybňovat genocidu, včetně arménské, za kterou stojí osmanští Turci. A původně politická roztržka mezi Francií a Tureckem nenechala klidné ani obyčejné Turky.

Věděli jste, že Mikuláš se narodil v dnešním Turecku? A víte, proč Mikuláš nosí dětem na svůj svátek (a někde jako Santa Claus na Vánoce) dárky? Turci mají tuto historickou postavu rádi, i když patří ke křesťanství.

Po devíti měsících strávených ve vazbě začal soud s tureckými novináři, kteří podle obžaloby pomáhali chystat státní převrat. Svými články a činností v médiích měli podporovat nelegální skupinu Ergenekon, která chtěla údajně svrhnout vládu. Téma státního převratu je ostatně evergreenem turecké politiky a reality posledních několika let. Novináři byli zatčeni začátkem března ze dne na den ve svých bytech, jejich kanceláře tehdy prohledali, počítače, disky a jiné materiály zabavili. Zmizel celý jejich pracovní archív. Kolik rozpracovaných témat měli? To už se zřejmě nedozvíme. Stoprocentně šlo ale o témata, která nebyla příliš po chuti zdejší současné garnituře.