Představte si, že jako dvacetiletý jsem celý týden neměl nic jiného na práci, než každý den usedat na stejně modelovaných balvanech, které obklopují krásné dánské město Helsingör a jako ve známém filmu Lawrence Oliviera přehlížet šest kilometrů mořské úžiny až do švédského Helsinforsu. Vůbec jsem se nedivil, že Hamleta mohly napadat myšlenky typu "být či nebýt".
Od té doby vím, že právě léto a volný čas je vhodnou dobou k zahození běžných starostí všedních dnů. A tak i letos se ve svých poněkud omezených životních podmínkách znovu ptám po významu a smyslu slova pravda, s nímž se například na našich prezidentských vlajkách zachází až příliš marnotratně, aniž nám za více než devadesát let některý z našich hodně rozdílných prezidentů pořádně řekl, co si pod tím slovem představuje. Dokonce i Havlovo spojení pravdy s pojmem tak nespolehlivým, jako je láska, je zavádějící.
Jsme dva na této stanici, jímž je každý týden dopřáno, aby pět minut naprosto volně říkali, co je zrovna v dané chvíli napadne. O sobotách je to pravidelný Středoevropský fejeton Luboše Palaty a v pátek moje neméně pravidelné Zamyšlení na konci týdne. Mohu vás ujistit, že jsem po několik let nevynechal ani jediné, podobně jako o pondělcích svoje komentáře, a toto penzum jsem zachoval i po celé první pololetí roku 2011, které přesně včera skončilo.
Pokud na této stránce už hodně dlouhodobě vyslovuji určité politické názory, setkávám se většinou u svých čtenářů s pochopením i souhlasem. Občas však některý jednotlivec cítí potřebu nějak se distancovat od ateismu, k němuž se hlásím. I tyto věci se totiž nezřídka do politiky pletou a dokonce se procentem výskytu ateismu určuje stupeň obecné vzdělanosti jednotlivých národů a států.
Následuje zpravidla řada argumentů pro to, abychom věřili v Boha, neboť jedině to nás může správně vést životem. Přitom se plně vychází pouze z víry římsko-katolické, aniž by se bralo v úvahu, že ke křesťanství se hlásí církví více a ty se asi musí od římského katolictví nějak lišit. To se dá dost špatně do detailů zjišťovat. Když jsem tady na toto téma nedávno v jedné své úvaze upozornil, ozval se mi dokonce arcibiskup pražský Dominik Duka a jakkoli mě i nadále v tom dopise nazývá ateistou v uvozovkách, přece jen z jeho dopisu zaznívá něco v tom smyslu, že moje názory jsou prý docela moudré.
Už dlouho se na pozítřek chystaly oslavy kulatých 70. narozenin současného prezidenta republiky. Narodil se 19. června roku 1941 a takové oslavy hlavy státu jsou obvyklé i v demokraciích, kdežto kdyby tentýž člověk už v oné čelné státní funkci nebyl, byla by pompa mnohem menší. To se začátkem října pravděpodobně přihodí exprezidentu Václavu Havlovi, který bude mít pětasedmdesátku. Jenže Klausovy oslavy na Hradě byly, jak víme, z nějakých důvodů odvolány. To teď nebudeme rozebírat.
Čas plyne jak voda a aniž jsme se nadáli, máme tu výročí lidické tragédie. Nový český film Lidice asi sám v dohledné době neuvidím, a tak spíš spoléhám na několik obšírnějších recenzí, které se objevily v našem tisku. Musím však předem počítat s obvyklým jevem, že jakékoliv umělecké zpracování stroze historických faktů právě od nich odvádí pozornost. Chci-li onu holou pravdu poznat, je lepší pátrat co nejhlouběji a nic si k tomu nepřimýšlet.
Nedávno vzbudil poměrně velkou pozornost rozsáhlý materiál Lidových novin, z něhož vyplývalo, že čelný funkcionář dnešní ČSSD Jiří Paroubek se cítí dotčen nevšímavostí této strany k jeho osobě, a tak prý podle svých vlastních slov hodlá ČSSD opustit. Velký titulek na první straně Lidových novin z 20. května zněl velmi kategoricky: "Paroubek se zhlédl v Benešovi, míří k národním socialistům". A jeden diskusní příspěvek na toto téma v následujících dnech byl dokonce nadepsán populární floskulí "Paroubek se vrací z vandru". Sám protagonista této záležitosti se však zatím vyjadřuje ke změně své stranické příslušnosti velmi zdrženlivě, asi v tom smyslu, že by to mohlo přicházet v úvahu až někdy koncem tohoto roku a kdoví zdali vůbec.








