ČT24

Nezdá se být za rychle se vyvíjející situace zvláště překvapivé, že Írán posílá do Sýrie speciální výsadkové jednotky, aby podpořil Asadův režim. Letos to učinil už několikrát. Nyní znovu v pátek 18. listopadu. Ale teď již nejde jen o hlavouny – plukovníky a islámské revoluční politruky. Teď jsou to kompaktní skupiny fanatických hrdlořezů IRGC, neboli "gardoví džihádisti".

Nelze pochybovat o tom, že smrt jednoho starého plukovníka v Syrtě byla jen symbolickým koncem předehry velkého nastávajícího zápasu o budoucnost Libye. Ba ještě víc – spíše o nové poměry v celém arabském (potažmo i arabsko-africkém) světě.

Noví vládci Libye byli dosazeni k moci díky NATO, i když mnohem přesnější je říci, že Francie a Anglie si "pouze vypůjčily" logo NATO k uplatnění svého strategického záměru – prosazení svých zájmů. A to bez ohledu na to, jaké to bude mít následky. Otevřeně o tom mluví úvahy názorově dost odlišných komentátorů, jejichž blogy nesporně odrážejí myšlení intelektuálních elit západního i východního světa. Celosvětově je však velmi tvrdě kritizován způsob letecké války, vedené NATO od Benghází po Tripolis. Byla to především válka NATO. Bez bombardérů by vzpoura proti diktátorovi neměla naprosto žádnou šanci.

Řada autorů si dělá nárok na bonmot, že žádné proroctví by nebylo příliš obtížné, kdyby nešlo o budoucnost. Ale důležitější pravda zní: stále dramatičtěji a rychleji pokračující vývoj světa přímo naléhavě vyžaduje snahu vidět co nejdál na cestu. Nedávno ještě chválená (ve "všelidském zájmu") a nyní už spíše proklínaná globalizace hází do jednoho pytle všechny ekonomicky a tím i sociálně. Určitě nějakého šikovného kreslíře-karikaturistu napadne obrázek, jak parta čínských tajkonautů jde k už předstartovně kouřícím raketám a mají přitom přes rameno pytle, na nichž jsou nápisy typu "EU", "Amerika", "Zbytek světa".

Stále se opakuje udivující poznatek: jak malý důvod stačí, aby se změnily velké věci. Zajisté bude za čas napsán bestseller "Sofihotel – pokoj 2805", věnovaný rytíři smutné postavy DSK, kterému se splašily hormony do té míry, až se setmělo v Brettonwoodském systému.

Bývalo kdysi svatým pravidlem, že zemřelí králové (šejci, emirové, atd) v zemi výsostného Arabského poloostrova bývali pohřbíváni v poušti pod kamenem, na němž nebyl žádný nápis. Byl to důkaz pokory před Všemohoucím. On přece věděl, kdo v zemi leží, a tudíž koho současně transcendentně vítá na nebesích po svém boku (Nebylo tedy nutné ani to, co se anglicky píše na hroby neznámých vojínů: "Known Onto God"). Stejné království nebeské Alláh otevíral pro nesčetné utonulé námořníky, islámské poutníky, obchodníky, piráty, jak o tom svědčí mnohé lidové písně i balady a povídky muslimských autorů od Anatolie po Filipíny.

Suchý anglický humor je znamenitá věc. Někdy ale umí zle bodnout, protože ani Angličané se často neumějí vyrovnat s historickými prohrami. Kde jen mohli, tam se provinili na jiných svou proslulou politikou "rozděl a panuj". Před šesti sedmi generacemi si chtěli podrobit Afghánistán, když už se jim to celkem snadno povedlo s celým Indickým poloostrovem. Jenže tenkrát to byl prostor s několika sty malými královstvími, jejichž vládci si dávali pozor na sebe navzájem.