"Todo tiene su final, nada dura para siempre.
Tenemos que recordar que no exite la eternidad."
"Všechno má svůj konec, nic netrvá navždy.
Musíme mít na paměti, že věčnost neexistuje."
Tak zpívá v jedné ze svých nejpopulárnějších písní věhlasný portorický protagonista salsy Héctor Lavoe. A jeho slova si teď vypůjčuji také já, abych se důstojně rozloučil se svými věrnými čtenáři Latinských očí. Ano, tento díl je skutečně posledním v tomto nabitém seriálu.
Obdivovatel Sarkozyho s profilem Berlusconiho. Asi tak by mohly Latinské oči přiblížit těm evropským nově zvoleného chilského prezidenta. Šedesátiletý Sebastián Piňera se v Sarkozym zhlédl pro jeho společensko-ekonomický model i razanci s jakou ho ve Francii prosazuje. Berlusconimu se zase tak trochu podobá Piňerova životní dráha bohatého podnikatele a majitele četných velkých podniků, včetně těch mediálních.
Poslední tragédie, která ještě chyběla - násilí, politická nestabilita, krvavé převraty, masakry, chudoba, negramotnost, AIDS, přírodní katastrofy, odlesňování – a teď obrovské ničivé zemětřesení, nejsilnější za posledních více než 200 let. Čím tak strašným se ti Haiťané provinili, že je Bůh takhle trestá? Snad za to, že se naprostá většina z nich hlásí ke kultu vúdú, který byl dokonce před šesti lety oficiálně uznán za náboženství?
Kdo by si tehdy pomyslel, že po Spojených státech nejstarší samostatná republika na kontinentu, která vyhlásila svoji nezávislost už v roce 1804, bude dvě století poté zdaleka nejchudší americkou zemí s tak strašlivými každodenními problémy jejích obyvatel? Haiti se osamostatnilo po prvním úspěšném otrokářském povstání na polokouli, proto je dodnes 95 procent jeho obyvatel černé pleti. Po desetiletích nestability, konfliktů a intervencí Spojených států se moci chopili diktátoři.
"Mowler jedna nula. Letoun armády Spojených států, rozumím."
"OK, Maiquetía vás žádá: Jaký je váš záměr ve vzdušném prostoru Maiquetíe, pane?"
Mělo jít o konverzaci mezi pilotem amerického vojenského letectva a kontrolní věží na venezuelském letišti Maiquetía. Její přepis tento týden zveřejnila venezuelská televize Telesur a doložila i zvukovou nahrávkou v angličtině. Kontrolní věž se ptala ještě několikrát:
Pokud se mě zeptáte na osobnost roku, jednoznačně odpovím: Lula. Shoduji se tak s francouzským deníkem Le Monde a se španělským El Paísem, které vybraly téhož muže. A přitom šlo o "Osobnost roku" a ne o "Osobnost roku v Latinské Americe". Brazilský prezident Luiz Inácio Lula da Silva byl vyhodnocen jako mimořádná postava roku i v britském časopise The Economist a jako protagonista desetiletí i ve Financial Times.
Tak Kodaň žádným vánočním dárkem nebyla. Dohoda, kterou účastníci Konference o klimatu vzali jen na vědomí, nic nestanoví a k ničemu nezavazuje. Kodaň ale ani dárkem být nemohla. Vždyť ono celé to téma globálního oteplování a diskuse o tom, jak tomu zamezit, je vlastně o ničem. Souhlasím s prezidentem Václavem Klausem a s jeho Modrou planetou, co se globálních změn klimatu týče, a jak na ně pohlížet. Mimochodem bylo velmi charakteristické, že ty nejkrutější mrazy za celý poslední rok postihly Evropu právě během nejtužších jednání o globálním oteplování.
Soy el Jefe de jefes, Seňores,
me respetan a todos niveles.
Mi nombre y mi fotografía
nunca van a mirar en papeles,
porque a mí el periodista me quiere
y si no, mi amistad se la pierde…
Jsem Šéf všech šéfů, Pánové,
všichni si mě váží.
Mé jméno a moji fotografii
nikdy neuvidíte v novinách,
protože novináři mě milují,
a pokud ne, moje přátelství ztratí…








