ČT24

Kremelská rošáda mezi jedenáctým premiérem Ruské federace Dmitrijem Medvěděvem a čtvrtým (již trojnásobným) prezidentem Vladimirem Putinem nevěstí žádnou výraznější změnu v domácí ani zahraniční politice Ruska. Svět a zvláště Evropa mohou očekávat další kolo tažení za obnovu velmocenského vlivu Moskvy, takřka ztraceného po rozpadu SSSR.

Mezi těmi, kdo v těchto dnech nejhlasitěji volají po předčasných volbách, je strana, která v posledních volbách zcela propadla – KDU-ČSL. Je to svým způsobem pochopitelné: lidovci pod Bělobrádkovým vedením jednak naskočili na módní vlnu politické frustrace a těží z většinové neoblíbenosti Nečasovy vlády, a jednak se jejich volební preference konečně přehouply přes pět procent nezbytných k návratu do Poslanecké sněmovny (což se dá vysvětlit jedno druhým). Agentura Median lidovcům v hypotetických volbách předpověděla 6 % hlasů, Centrum pro výzkum veřejného mínění (CVVM) 5,5 % a společnost SANEP jen o desetinu procenta méně. Skeptičtí ke comebacku KDU-ČSL do vysoké politiky zůstali pouze respondenti STEM, jichž se pro lidovce vyslovilo 3,3 procenta.

Jako kdyby žádná krize eurozóny nebyla, jako kdyby Evropská unie nebyla stále méně oblíbená, jako kdyby si více a více Evropanů nekladlo otázku, proč do toho nadnárodního mocenského spolku vstupovali, chrlí bruselský šiml stále nové výstřední nesmysly. Otravuje jimi občany, ale zejména mravní klima v Evropě. Vedle nových zákazů a příkazů, jako kterými žárovkami svítit nebo nesvítit, do jakých kurníků strkat slepice, od kolika let děti smějí nafukovat balónky a troubit na frkačky, valí se na nás i podobně racionální legislativní doporučení, rezoluce a směrnice, navíc sankcionované citelnými postihy. Jako například nedávná směrnice EU o povinném "štítkování" budov, jímž mají vlastníci (za značnou finanční úplatu) prokazovat energetickou (ne)náročnost staveb, jinak jim bude hrozit pokuta ve výši až sto tisíc korun.

Nedávná připomínka stoletého výročí dokončení Hlávkova mostu v Praze se dotkla i složitých, více než 100 let starých sporů o konstrukci obou jeho částí. Z tehdejší soutěže mezi zastáncem železné konstrukce ing. Jiřím Soukupem (spoluautorem železného mostu Svatopluka Čecha) a průkopníkem betonové stavby ing. Františkem Menclem vyšlo těžko pochopitelné řešení: každá část mostu vznikla z jiného materiálu. Dvoutřetinová část mezi ostrovem Štvanice a Holešovicemi přes hlavní rameno řeky byla postavena z betonu, zatímco pro spojení mezi Těšnovem a Štvanicí nad plavebním kanálem bylo zvoleno železo. Tato železná část mostu ovšem rychle stárla a po pěti desetiletích musela být nahrazena konstrukcí železobetonovou. Ale ani tato změna, která má letos půlkulaté jubileum, se neukázala jako příliš šťastná.

Ani předvčerejší úspěšná resuscitace Nečasovy vlády patrně nikoho nepřekvapila. Zejména ne ty, kdo považují všechny vládní krize jen za další díly operetní frašky. Pokud ale nové a nové spory a usmiřování ve vládní koalici chápou pouze jako dramatizování nepomíjející vůle k moci, unikají jim i některé ne právě podružnosti. Například taktizování koaličních partnerů snažících se vylepšit si nelichotivé preference, či dokonce (zvláště u Věcí veřejných) zachránit se před vymazáním z politické mapy v příštích volbách. Z tohoto mumraje stranických zájmů ovšem krystalizuje stále silnější pozice premiéra Petra Nečase, který se během jednoho roku skoro zázračně proměnil z oné mediálně vysmívané "mátohy v pekle" v pevného a cílevědomého stratéga, jenž z každého střetu těží konkrétnější obrysy tvrdých úsporných opatření.

Stalo se v posledních dvou letech módou agitovat pro revoluci. Snad to k nám přiválo "arabské jaro", blokáda Wall Streetu, krize eurozóny nebo věčně zelené ideje Bakunina a Kropotkina (ve zdemístné odrůdě Kellerově či Slačálkově). Půjde prý o porážku kapitalismu. A také té prohnilé demokracie, která hanebně zklamala. Případně i o zničení "buržoazního" státu a nastolení vlády "svobodného lidu". Ne se zbraní v ruce (armáda nejde "s lidem"), ale nějaké ty stávky, demonstrace, blokády a ničení majetku si to jistě vyžádá. Také podpálená auta, banky a veřejné budovy v hlavách revolučních aktivistů možná už plápolají. "Když se kácí les, létají třísky," pravil přece Lenin.

Právě skončená papežova návštěva Mexika a Kuby nebyla jen rutinní cestou zakrátko už pětaosmdesátiletého Benedikta XVI. Směřovala sice do oblasti, kde katolicismus ve většině států drtivě převládá, kde však právě v případě Mexika i Kuby byl v minulosti tvrdě pronásledován. Třebaže papežova cesta měla především pastorační povahu, nemohla se vyhnout ani sociálním a politickým aspektům života (nejen) katolíků v obou zemích. Zatímco v demokratickém Mexiku Benedikt XVI. zažíval takřka triumfální spontánní přivítání, na komunistické Kubě bylo jeho přijetí o poznání odměřenější. V obou zemích je však po letech perzekuce katolické církve patrný příklon k respektování jejího mravního a sociálního působení.