ČT24

V jedné již pamětnické svižné písničce Olympicu se v refrénu opakuje fráze: "Já, já, já, jenom já; Já stačím si sám …" Co na tom, že jako název písničky se uvádí v podtitulu "Sobectví", a tak vzniká dojem, že se zde zpívá jen o určité a nikoliv příliš kladné lidské vlastnosti, která se pouze u některých narušených jedinců tak nevábně projevuje. Jako by takoví lidé byli výjimkou, od které se většina populace odvrací v přesvědčení, že my jsme přece jiní. My takto nejednáme, dokonce si o sobě ani takové věci nemyslíme! Ovšem ve skutečnosti, byť by se to třeba ani zvláštním sobectvím neprojevovalo, máme také ten pocit, že si stačíme sami, že máme dostatek moudrosti, vzdělání a životních zkušeností, abychom si poradili, abychom zvládali všelijaké situace, které nám život běžně připravuje a s kterými se musíme potýkat.

Shodou okolností jsem se ve stejné době, kdy se v říjnu 2012 konaly v naší zemi volby do Senátu a Krajských zastupitelstev, začal prokousávat obšírnou knihou (přes 700 stran), která neobvyklým postupem mapuje události padesátých a šedesátých let minulého století na osudech politických vězňů komunistického režimu a zejména na poznamenaných a pokažených životech jejich rodin. Není to záznam příběhu jediného konkrétního člověka či přesně definované jmenovité skupiny, ale pokus shrnout zkušenosti a události mnohých postižených vždy pod společný jmenovatel – namátkou: Zatčení; Výslech; Soudy; Prostředí lágru; Pomsta režimu manželkám zatčených, pomoc lidí; Návštěvy; Rozvody i vytrvání; Zavržení muklů příbuznými, Tlak na děti vězňů; Pozůstatky lágru v muklech; Na krutosti padesátých let se do jisté míry pozapomnělo. Proč? – celkově jsou v knize takových kapitol čtyři desítky.

Není vůbec od věci, že vánoční dobu provází celá řada světelných symbolů, zvláště pak blyštivé hvězdy nejrůznějšího provedení a svítivosti, které se například pokouší rozzářit šedivé kandelábry velkoměst, které nacházíme naznačené na vánočních balících papírech a taškách, které jsou i jakousi korunou vánočních stromků a které nechybí ani mezi formičkami na vykrajování svátečního pečiva.

Letošní státní svátek 17. listopadu byl svědkem nejrůznějších setkání, manifestací, vzpomínek, oslav. Nejen státní představitelé, ale i celá řada obyčejných lidí si připomínala události 17. 11.1989 a převládala u nich vděčnost za to, že se ten starý režim zhroutil a bylo možné začít nejen svobodněji dýchat, ale i svobodně myslit, mluvit, jednat. Na druhou stranu se však také toto výročí stalo příležitostí vyjadřovat své znepokojení nad tím, kam se naše společnost od té doby posunula, jak velká očekávání zůstala nenaplněna, jak ztráta sociálních jistot zahnala mnoho našich spoluobčanů do úzkých, jak se kumuluje zhnusení z nejrůznějších kauz, z bezostyšnosti nejrůznějších vrcholných politiků, selhávání soudní moci ... Ale neopakujme to, co lidé v této zemi příliš dobře znají.

Ačkoliv tento příspěvek bude převážně pojednávat o hrůzách, které pasovská vojska v Praze způsobila a zapříčinila, a jak se s tím až dodnes nejednoznačně vyrovnáváme, přece by nebylo správné přeskočit i to příznivější, co nás s bavorským starobylým a půvabným městečkem Pasovem spojuje.

Je obtížné pokusit se napsat trefně o něčem, co se opravdu revolučně mění, kdy každou hodinou nastává nová situace – a autor si musí být vědom, že při uveřejnění úvahy už to bude nejspíše dost jiné, než když o těch záležitostech uvažoval a psal… A přece se chci dotknout toho, co jistě na mezinárodním poli poutá naší pozornost, a co by mohlo mít ještě větší vliv, než se nám nyní zdá.

Od posledních lednových dnů jsme sledovali, jak v arabských zemích dochází k demonstracím, protestům, pokusům o svrhnutí vlád. Dochází i k ozbrojeným střetům, střelbě, zraněným, mrtvým, v ulicích jsou tanky. Šíří se obavy, jak se to teď aktuálně dotkne např. turistů, zda je pro ně v těchto oblíbených destinacích bezpečno či nikoliv. Tunis, Egypt, Jemen, Alžír…

Letos v červenci jsme si připomínali (i na portálu ČT 24) pěkně kulaté 600. výročí snad největšího středověkého ozbrojeného střetu, který známe jako "Bitvu u Grunwaldu". Byla mezi Poláky a Litevci na jedné straně – a proti nim stál řád německých rytířů. To byly tedy ty dvě fronty, které měly spolu spor až tak veliký, že se zhmotnil v nebývalé řeži. Nutno připomenout, že obě strany si najímaly žoldnéře, tedy placené vojáky, a tak tam bojovali i Maďaři, Španělé, Tataři – ale také Češi – a to na obou stranách. A mezi nimi byl i Jan Žižka, pozdější vůdce husitského vojska. Asi jsme si většinou představovali, že bojoval po boku Poláků (čímž by byla hezky podtržena slovanská vzájemnost), popřípadě že už tam byl zárodek jeho pozdějších bitev s křižáky, kteří k nám přicházeli zvláště z německých zemí. Poněkud nás znejistil názor, že mohl bojovat na straně německých rytířů, dokonce se objevila zpráva, že na to jsou důkazy. S těmi jsme však dosud seznámeni nebyli…