ČT24

V České republice není zaměstnání, které by bylo placeno stejně jako na Západě. Ani popeláři, ani poslanci, ani dramaturgové a tedy ani lékaři nemají takový plat, jako lidé stejných profesí v Německu, Francii či Británii. A přesto z této množiny postižených vyhrožují odchodem právě a jenom lékaři.
A to neberou tak málo. Statistika praví, že průměrný plat lékaře je u nás přes 50 000 korun měsíčně. Lékaři si stěžují, že je to plat i s přesčasy. Jiné profese mají také přesčasy a ani s nimi nevydělají víc než 30 000 Kč, přesto nehodlají hromadně odcházet.

Já vím, nasranost je nehezké, sprosté slovo, ale je přesnější než pouhá naštvanost. Pan Havel tomuto jevu říkal, se svou vrozenou noblesou, "blbá nálada". Já tak noblesní být nemohu, protože doba pokročila a dnes u nás už dávno nevládne jen "blbá nálada", ale "trvalá česká nasranost".

Ale začněme od začátku. Byl jsem na besedě v Bílině. Jezdím často po republice, hraji a zpívám písně ze svých seriálů, čtu ze svých knih. Do Bíliny mě občanské sdružení Bílina 2006 a moderátor Honza Beneš nepozvali hrát, ale "jen" besedovat. Dobrá. Přesto jsem vzal kytaru s sebou.

Když jsem v New Yorku usedal na lavičky a fotil z nich svůj cyklus "New Yorské lavičky", byl můj jediný a hlavní problém, vyhnout se tématu, které se stále znovu a znovu opakovalo – člověk s mobilem u ucha. Je to fenomén naší doby a nelze se mu vyhnout. Určitě nějaká zajímavá telefonující žena či zajímavý telefonující muž nakonec pronikne i na výstavu, kterou plánuji uspořádat příští rok v Piešťanech. Když jsem je fotil a vyhýbal se telefonujícím, netušil jsem, že zanedlouho budu stát na nekonečném písečném pobřeží mysu Cod, na místě, kde to všechno začalo.

Československá (Česká) republika měla od svého vzniku potíže s demokracií. Udržela si ji vždy jen pár let a pak o ni přišla. Nejdéle trvala Masarykova demokracie. Bezmála 20 let. Ale nemylme se a nelitujme se, nezanikla jen útokem zvenčí. Byla už dávno před svým zánikem vnitřně oslabená a stačilo ťuknout a rozsypala se.

Když jsem byl zase v New Yorku, zavítal jsem opět do Českého domu. Oproti minulé návštěvě na mě byli mnohem milejší, paní Niklová přijala propagační materiály o Ruprechtovském větrném mlýně, kterými mě vybavila jeho majitelka, paní ing. Sládková, ba přijala i ukázku z mého seriálu Praha, město věží.

Jak jsme tam tak seděli, objevil jsem v propagačních materiálech ležících na stole, že pozítří proběhne na dolním Manhattanu, v kině Tribeca, festival filmů o architektuře a designu, který zahájí, světe div se, český dokumentární film Oko nad Prahou.

Nemusíte se hned osypat a odsoudit mě z amerikanismu. Nejdřív tam jeďte a pak suďte. Já tam byl poprvé před rokem a jakmile jsem měl možnost, jel jsem tam znovu.

Proč jezdím do Ameriky tak rád?

Samozřejmě, že jsem o tom, dokonce s jistým znepokojením, přemýšlel! Vždyť co jsem to za autora vlasteneckých seriálů, když při první příležitosti mizím za oceán?

Největší japonská automobilka Toyota a nejprogresivnější americká automobilka Tesla se dohodly na spolupráci. Evropský VW oznámil, že nejpozději v roce 2012 začne sériově vyrábět elektromobily. Všechno nasvědčuje tomu, že pomalu ale jistě končí "doba naftová" a začíná "doba elektrická".

A co v Česku?

U nás o něčem takovém ani vidu ani slechu. Bez většího zájmu veřejnosti proběhla výstava elektromobility, v tisku se objevilo několik zpráv o přestavbě škodovky na elektropohon – ovšem v ceně milionu a více korun. To je pro propagaci elektropohonu přímo medvědí služba!