ČT24

Stále častěji vidím, jak se mí, intelektuálněji orientovaní kolegové, děsí nad výkony našeho prezidenta Miloše Zemana. A co teprve když jim řeknu, že jsem jeden z jeho voličů – to teprve nastane zděšení! Není nic zábavnějšího, než když v naší pluralitní demokracii, zaručující vám právo na svobodný názor, nějaký ten názor projevíte! Jste za pitomce a basta. Tak tedy na vysvětlenou.

Nedávno jsem v neděli ráno poslouchal rozhlasový pořad Toulky českou minulostí a v něm zaslechl zmínku o tom, že zestárlého a nemocného básníka, spisovatele a novináře Jana Nerudu, podpíral na jeho vycházkách Prahou obecní sluha. Obecní sluha? Co to je? Kam se tohle zaměstnání ztratilo? Proč už neexistuje? Není to díra na trhu? Takové otázky mě napadaly. A tak jsem začal pátrat.

Je to divný jev. Myslím, že v dějinách lidstva nevídaný. A myslím, že lidstvem zatím nevnímaný a nereflektovaný. Nejdříve to nebylo tak patrné, ale dnes je stále jasnější, že nás živé, stále víc a víc baví mrtví. Mrtví zpěváci, herci, režiséři, autoři – zkrátka umělci. Když mi to poprvé v celém rozsahu došlo, otřásl jsem se podobně, jako když mi kdysi u oběda kolega vegetarián řekl, že jím mrtvoly. Mrtví baví živé. Je to tak a bude to tak zřejmě stále víc.

Nedávno jsem viděl dokument ohlížející se za prvním prezidentským plebiscitem v dějinách ČR. Natočil ho dokumentaristický tank Remunda-Klusák. Tím, že jsou oba pánové režiséři i kameramani, tvoří nerozebiratelný celek, tandem, který se valí světem a točí, hlava nehlava, jak si ještě ukážeme, všechno co vidí. Na rychlou dokumentární publicistiku dobrá metoda. Jen pozor na povrchnost a stereotyp.

Jednou za čtrnáct dnů sednu do auta a vyjedu na jih. Minu Dobříš, minu Příbram, vyhnu se Strakonicím a skončím v Písku. Tady, v areálu bývalé školky, sídlí Filmová akademie Miroslava Ondříčka, zkráceně FAMO. Už šestým rokem mám tu čest dojíždět sem a léčit si své, televizní praxí poničené, představy o filmu. Sem se jezdím dobíjet, tady křísím své pozapomenuté filmařské ideály, sem se jezdím omlazovat a motivovat. Písecká FAMO je pro mne něco jako "filmové lázně". Proč?

Je úterý 19. března 2013. Přes noc napadlo na dvacet centimetrů sněhu. Sedím v kanceláři v České televizi a připravuji si televizor na sledování starých dětských seriálů z kazet VHS. Mám za úkol vybrat takové, které bychom odvysílali na připravovaném dětském televizním kanálu ČT:D. A jak tak přepínám na externí vstup, na okamžik zahlédnu vysílání na ČT2.

Už je to týden, co média oznámila, že někde v poušti Pákistánu, kterou neovládá centrální vláda, ale jen náčelníci místních kmenů, byla unesena dvě česká, sotva pětadvacetiletá děvčata. Myslím na ně a hlavně na jejich rodiče – musí jim být strašně. Ani si nechci představovat, co všechno ty dvě dívky může potkat, a tiše doufám, že jejich únoscům jde hlavně a jen o peníze.