ČT24

Objednal jsem ho někdy v březnu, přišel na začátku července. V balíku z Ameriky byl složený po částech, které se musely sestavit. Trvalo to ale jen chvíli. Pak stačilo napumpovat jedno jediné kolo, nabít LiFePO4 baterii a self balancing unicycle byl připraven k jízdě.

Česká politika už dávno není půdou pro zpravodajce (taky si všimněte, jak jsou z ní bezradní), ale pro dramaturgy hrané tvorby. A protože já jsem dramaturg hrané tvorby, je tedy živnou půdou pro mne. Česká politika se pravidelně okamžitě po volbách přestává zajímat o ty, kteří ji platí a o které jediné by se zajímat měla, tedy o voliče, a začíná se zabývat jen sama sebou.

Česká politická scéna je opravdu scéna, ve smyslu divadelním. Jsou na ní rozehrány všechny role – milovníci, heroiny, naivky, intrikáni, charakteři. Je to prostě divadlo a jako takové potřebuje dobré autory, kteří by pro něj psali silné příběhy.

12. dubna 2011 uběhlo 50 let od startu "prvního kosmonauta světa" Jurije Gagarina. Brněnské nakladatelství Větrné mlýny vyhlásilo k tomuto dni literární soutěž na téma Nejkrásnější dopis Gagarinovi. Mohla to být báseň, mohla to být esej, mohl to být příběh, prostě cokoliv. Nejsem soutěživý typ, tak jsem se o to nezajímal. Pak jsem ale naprostou náhodou na Wikipedii zjistil, že MIG 15, ve kterém se Gagarin a jeho velitel zabili, byl vyrobený v Československu, v Aero Vodochody! A napadl mě tento příběh:

Když je člověk dramaturgem hrané tvorby v České televizi, tak se snaží hledat pro "své" diváky to nejlepší, co lze. Proto pro Českou televizi píší ti nejlepší autoři, hrají ti nejlepší herci a celé to režírují ti nejlepší režiséři. Vlastně už opravdu nedělám nic jiného, než kudy chodím, tudy čtu scénáře, scházím se s autory, režiséry, jezdím na plac, chodím do střižny, starám se o propagaci a strachuji se, co proti mému titulu nasadí konkurenční televize, aby mu nebylo ublíženo, aby se neocitl ve "stínu" a zazářil v plné kráse.

V České republice není zaměstnání, které by bylo placeno stejně jako na Západě. Ani popeláři, ani poslanci, ani dramaturgové a tedy ani lékaři nemají takový plat, jako lidé stejných profesí v Německu, Francii či Británii. A přesto z této množiny postižených vyhrožují odchodem právě a jenom lékaři.
A to neberou tak málo. Statistika praví, že průměrný plat lékaře je u nás přes 50 000 korun měsíčně. Lékaři si stěžují, že je to plat i s přesčasy. Jiné profese mají také přesčasy a ani s nimi nevydělají víc než 30 000 Kč, přesto nehodlají hromadně odcházet.

Já vím, nasranost je nehezké, sprosté slovo, ale je přesnější než pouhá naštvanost. Pan Havel tomuto jevu říkal, se svou vrozenou noblesou, "blbá nálada". Já tak noblesní být nemohu, protože doba pokročila a dnes u nás už dávno nevládne jen "blbá nálada", ale "trvalá česká nasranost".

Ale začněme od začátku. Byl jsem na besedě v Bílině. Jezdím často po republice, hraji a zpívám písně ze svých seriálů, čtu ze svých knih. Do Bíliny mě občanské sdružení Bílina 2006 a moderátor Honza Beneš nepozvali hrát, ale "jen" besedovat. Dobrá. Přesto jsem vzal kytaru s sebou.

Když jsem v New Yorku usedal na lavičky a fotil z nich svůj cyklus "New Yorské lavičky", byl můj jediný a hlavní problém, vyhnout se tématu, které se stále znovu a znovu opakovalo – člověk s mobilem u ucha. Je to fenomén naší doby a nelze se mu vyhnout. Určitě nějaká zajímavá telefonující žena či zajímavý telefonující muž nakonec pronikne i na výstavu, kterou plánuji uspořádat příští rok v Piešťanech. Když jsem je fotil a vyhýbal se telefonujícím, netušil jsem, že zanedlouho budu stát na nekonečném písečném pobřeží mysu Cod, na místě, kde to všechno začalo.