Dokážou režie a moderátoři televizních a rozhlasových pořadů vytěžit maximum z rozhovorů s externími odborníky? Daří se zde veřejnoprávním médiím plnit svou roli? Do médií chodím již několik let a mám za sebou desítky výstupů, byť převážně na zahraničně-politická témata týkající se Blízkého východu. I tak je to ale podle mne zkušenost dostačující k tomu, abych si mohl dovolit několik postřehů, jak by se s expertem ve studiu dalo pracovat lépe.
Umění položit otázku
Je jistým specifikem arabistů, že jsou na ně mnohdy kladena nereálná očekávání stran šíře jejich znalostí. V realitě je to ale tak, že být odborníkem na Sýrii z vás ještě nedělá experta na Saúdskou Arábii. Arabista není automaticky i islamolog, turkolog či íránista. On polonista také jen sotva kdy zaskočí v médiích za rusistu, byť jsou oba slavisté.
Klíčem k úspěšnému vystoupení odborníka je přitom schopnost moderátora položit správnou otázku správnému člověku. Pamatuji se, jak jeden ukrajinista nejprve dostal řadu dotazů na dění na Ukrajině a pak na něj moderátorka uhodila otázkou, kdo bude novým předsedou Evropské komise. Oběť v křesle hosta tím byla postavena před nezáviděníhodnou volbu udělat blbce buď ze sebe, nebo z moderátorky.
Mně osobně se toto nepřihodilo. Zato mám ale zkušenost s tím, když se host ve studiu stane spoluúčastníkem propagandy aktéra, k němuž se vyjadřuje. Mluvím o organizaci „Islámský stát“ (IS) a o tom, jak je jí ve veřejnoprávních médiích soustavně a zdarma poskytována negativní reklama a neúměrný prostor. Když mluvím o zvěrstvech IS, režie na pozadí obvykle promítá loga, prapory a záběry bojovníků této Říše temna. Čím si zasloužili naši pozornost? Kde jsou naopak Kurdové bijící se s IS za svoji vlast a rodiny, iráčtí šíitští milicionáři hájící svou víru a posvátná místa či civilisté, kteří rukou IS trpí nejvíce? Bojovníci IS jsou velmi „fotogeničtí“ a jejich kouzlu mnohokrát propadla i prestižní britská BBC. Je ale správné stále dokola ukazovat vztyčování jejich vlajek a lákat tak nové rekruty? Jde tu stále o realizaci veřejné služby, nebo se jedná o nějakou zvrhlou verzi infotainmentu?
GALERIE
Novináři s představiteli hnutí Hamas autor: HATEM MOUSSA, zdroj: ČTK
Dalším problémem a nechtěnou výzvou hostů ve studiu jsou tzv. „mesiášské otázky“, jak přezdívám dotazům, které jsou nicneříkající a všeobjímající zároveň. Například dotaz typu „Je Irák ještě stát?“ Co si z odpovědi na takovou otázku divák či posluchač odnese? Nebylo by lepší omezenou stopáž využít jinak? Částečným podtypem mesiášských otázek jsou pak dotazy, v nichž má host suplovat roli tajných služeb, nebo i vědět víc než ony samy. Klasickým příkladem byly bezbřehé diskuze o Čechovi uneseném v Libyi. Pravdou je, že unesen byl a od té doby se o něm veřejně neví vůbec nic. Opět je zde prostor k zamyšlení, zda skutečně stojí za to zaplnit vysílací čas čirými spekulacemi.
A když už jsme u těch spekulací, jeden vysloužilý izraelský agent se kdysi nechal slyšet, jak se má reagovat na otázky médií, která se ptají, jak něco na Blízkém východě dopadne. Zlaté pravidlo zní: Z krátkodobého hlediska se to, co je nyní, bude dít ještě nějakou dobu. Ze střednědobého hlediska to může být tak, tak anebo taky takto. A z dlouhodobého jsme všichni mrtví, takže nemá smysl se o tom bavit. Média by se neměla pídit po nějakém expertním Nostradamovi. Revoluční a pravdivé předpovědi nikdy nejsou předmětem sériové výroby.
Novinář sledující televizní debatu před polskými prezidentskými volbami
Otázka veřejné služby zní: PROČ?
Škoda, že se média v názorech a tvrzeních experta příliš „nevrtají“. Pravda, pozvaný odborník není politik, který by měl být pod drobnohledem občanů. I tak je to ale jisté usnadnění práce člověka, který by toho jinak třeba prozradil více. Vždyť jaká má vlastně být primární role experta v médiích? Má to být jako dnes, kdy je především zdrojem dodatečných fakt a legitimizátorem povahy a obsahu položených otázek a následně informací, jež zazní z jeho úst? Neměl by být stavěn více do role kritika analyzujícího probíhající dění a zasazujícího jej do kontextu, který publiku umožní vytvořit si vlastní názor?
Média se dnes většinou ptají deskriptivně. Nepátrají po příčinách. Občas sice jdou za hranice popisu dění a zeptají se i „jak“ k němu došlo. Otázka „proč“ už ale většinou zůstane v šuplíku. Odpovědi pak působí dojmem dílčích částí skládačky, ke které už ale divák návod nedostane. Jistou negativní roli v tom hraje i stále se zkracující délka vystoupení. Nebylo by lepší povídat si déle i za cenu pokrytí méně témat a jít více do hloubky? Informační kaše se najíte, její nutriční hodnota je ovšem značně pochybná. Občas schválně a s trochou nadsázky říkám, že česká média nesleduji, jen do nich chodím a píši. Bohužel mám pocit, že filtrování informací a třídění myšlenek to spíše prospívá…
Digimedia 2014
Veřejnoprávní média by neměla vést minulé války a bojovat předem ztracené bitvy. Televize ani rozhlas nikdy nepředběhnou internet. Jejich informační role už zůstane u většiny zpráv druhotná. Snažit se prostřednictvím TV a rozhlasu (nemluvě tištěných novinách) vytvářet informační náskok je podle mne totéž, jako konstruovat letadlo na parní pohon. Teoreticky to jde. Vývojově je to ale slepá ulička. Největší přínos seriózního média podle mne leží v normativním rozměru jeho existence. Kultivaci debaty. Až budu příště sedět ve studiu, neptejte se mne tolik, „co“ se děje. Od toho tu je BBC, Google a Wikipedie. Občas se mne můžete ptát „jak“ k tomu došlo. Hlavně se mne ale ptejte „proč“. Ať v tom dnešním informačně přehlceném světě neztratíme nit…