Kobani – Město, které ještě před několika týdny nikdo jiný než Kurdové nebo obyvatelé Sýrie nazývající ho také Ain al-Arab prakticky neznal. Nyní tohle jméno skloňují média ve všech koutech naší planety, CNN počínaje a čínskou CCTV konče. V Kobani už přes měsíc zuří těžké boje mezi nedostatečně vyzbrojenými Kurdy a krvelačnými bojovníky z Islámského státu, kteří mají děla, rakety i tanky.
Bitva o Kobani může přepsat dějiny Blízkého východu
Kurdové s Kurdy
Do střetu Davida s Goliášem se zapojily i stíhačky Spojených států, Bahrajnu, Saúdské Arábie a Spojených arabských emirátů. Už měsíc bombardují pozice džihádistů a zatím se jim daří jejich postup zastavit. Jen hrdinství Kurdů by totiž nestačilo. Proč ale Spojenci vynakládají tak velké úsilí, které denně stojí Washington i další miliony dolarů, přitom výsledek není vůbec jistý?
Odpovědí je několik. Kobani, venkovské město, ve kterém před vypuknutím bojů žilo 45 tisíc lidí, je de facto poslední baštou Kurdů, a pokud by ji Islámský stát dobyl, otevřela by se mu cesta k obsazení celého území podél 1200 kilometrů dlouhé turecko-syrské hranice. Fatální následky by to pak mělo především pro samotné Kurdy, které džihádisté vraždí na potkání, uřezávají jim hlavy a vypichují oči.
Vítězství by navíc posílilo pozici Islámského státu, který ke Kobani posílá další a další bojovníky. Celému světu by totiž ukázal, že ho nedokážou zastavit ani nálety, do nichž se zapojují i nejmodernější americké stíhačky. A jak se říká, že s jídlem roste chuť, Islámský stát by určitě chtěl rozšířit svou moc do dalších zemí, včetně těch, které se do boje proti němu zapojily, ať už jde o Jordánsko či další.
V neposlední řadě by pak Islámský stát získal kontrolu nad oblastmi, přes které by do Turecka mohl v mnohem větším množství pašovat ropu a za ni inkasovat další miliony dolarů potřebné k náboru bojovníků, placení sebevražedných atentátníků a pochopitelně i k nákupu nových zbraní a munice.
Podobně na tom jsou i iráčtí Kurdové, jejichž milice – pešmergové – nakonec i díky zahraničním dodávkám zbraní a munice, kterou dostali také od České republiky, zastavili postup Islámského státu a dokázali je i několikrát porazit a zahnat zpět. A i když mají syrští Kurdové mnohem blíže ke Kurdům v Turecku než v Iráku, právě pešmergové mohou zvrátit vývoj na bojišti i v Kobani. Ankara, pod silným mezinárodním tlakem nakonec povolila jejich přesun přes své území včetně jejich těžkých zbraní.
Tragédie se opakuje
Před Islámským státem uteklo do Turecka na 200 tisíc Kurdů. Prchali tedy opačným směrem, než kterým před sto lety z Anatolie odcházeli jejich předci. Mimochodem název města Kobani, které vzniklo zhruba před sto lety, má zřejmě původ v německé společnosti budující tehdy železnici nebo od německého výrazu pro vlak – bahn.
Ještě před Kurdy ale na území dnešní Sýrie utíkaly tisíce Arménů prchajících před perzekucí ze strany Turků. Při násilné deportaci dále na jih mnozí z nich zemřeli a jsou tam i pohřbeni. Pro Kurdy má ale mnohem větší symboliku někdejší stanovení hranic, které v roce 1921 uměle rozdělilo jejich vesnice. Část z nich se tak ze dne na den ocitla v jiné zemi a mnohde se demarkační linií stala zmiňovaná železnice.
Po vypuknutí občanské války v Sýrii využili Kurdové mocenského vakua a vytvořili v této oblasti tři kantony, Afrin, Jazirah a Kobani, které by se v budoucnu mohly stát základem nového kurdského státu. Někteří ale i nadále podporují autonomii v rámci Sýrie, v jejímž parlamentu také Kurdové zasedají. Obojí je však nepřijatelné jak pro Islámský stát, tak pro Turecko.
GALERIE
Turci pozorují boje o Kobani
Turecké pokrytectví
Masakr v přímém přenosu. Na turecko-syrské hranici totiž každý den sledují probíhající boje v Kobani tisíce kurdských uprchlíků i turečtí vojáci. Kanony jejich tanků i děl míří sice směrem k pozicím Islámského státu, ale nikdo nevystřelí. Ankara, ačkoli v minulosti jeden z klíčových spojenců západních zemí v Severoatlantické alianci, odmítá Kurdům pomoci a zaútočit na džihádisty.
Urputnost Turků, s jakou odmítají ustoupit, tak vyvolává další a další spekulace. Proč Islámský stát propustil desítky zadržovaných Turků, zatímco Američanům, Britovi i iráckým novinářům uřezával hlavy a videa z jejich poprav rozeslal do celého světa? Proč dokonce propustili příbuzné chalífa Islámského státu Abú Bakra Bagdádího držené v tureckých věznicích či nemocnicích? A proč se na svobodě ocitlo celkem 180 islámských radikálů, z nichž někteří měli britské, makedonské či švýcarské pasy a všichni se hned zapojili do bojů v Iráku a Sýrii?
Příliš mnoho otázek a téměř žádná oficiální odpověď. Ankara na volání syrských Kurdů o pomoc prakticky nereagovala. Dokonce ani Spojené státy nedokázaly přimět Ankaru, svého spojence v NATO, aby aspoň poskytla své letecké základny k úderům proti Islámskému státu. Dodnes tak musí startovat z Bahrajnu, Kataru a dalších zemí na Arabském poloostrově, což znamená i zvýšené náklady, a to i kvůli nezbytnému tankování ve vzduchu.
Turkům pochopitelně hraje masakrování Kurdů, kteří jsou napojeni na Kurdskou stranu pracujících PKK, v Turecku zakázanou a označovanou za teroristickou, do karet. Ostatně z celkem čtyřiceti tisíc obětí z řad PKK zabitých od roku 1984, pocházelo na pět tisíc ze Sýrie. I proto Turecko nadále kritizuje americké dodávky zbraní a munice Kurdům v Kobani. A naopak, Ankara bez povšimnutí nechává vedoucí členy tzv. syrské opozice, ať už představují Frontu al-Nusrá, tedy al-Kájdu v Sýrii nebo dokonce Islámský stát, popíjet v istanbulských kavárnách.
GALERIE
Islámský stát
Nepřátelé nepřátel
Američané a Saúdové nechtějí Asadův režim v Damašku. Ten ale podporuje Irák a Írán, se kterým se však Washington potřebuje sblížit. Západní spojenci by rádi podpořili umírněnou syrskou opozici, ta ale dnes prakticky neexistuje. Katar a Saúdská Arábie donedávna podporovaly islámské radikály v Sýrii, dnes stojí na straně koalice, která jejich pozice bombarduje. A Rusko stojí za Asadem z čistě pragmatických důvodů, kvůli tomu, aby se ropa a zemní plyn nedovážely z Kataru do Evropy. A k tomu tu jsou zájmy Libanonu, Izraele a Jordánska. Čert aby se v tom vyznal.
Společným nepřítelem, který představuje hrozbu pro celou naši civilizaci, nejen tedy pro vládnoucí rody v Bahrajnu, Spojených arabských emirátech a především v Saúdské Arábii, je ale Islámský stát. I proto se do náletů zapojily. I proto jednu ze stíhaček pilotuje saúdskoarabský princ, jinou zase důstojnice armády Spojených arabských emirátů. Ostatně ženy hrají v boji proti Islámskému státu velkou a důležitou roli, ale to je na další téma.
A tak zatímco Američané a další bombardují Islámský stát (nejen) v Kobani, plně toho využívá syrská armáda. Damašek dokonce ohlásil, že zničil dvě ze tří stíhaček ukořistěných Islámským státem, kterému ve výcviku pomáhají piloti sloužící v minulosti v armádě Saddáma Husajna. Režim Bašára Asada také zintenzívnil letecké údery na rebely, denně tak provede až 150 úderů.
Damašek se totiž snaží zcela ovládnout nejlidnatější oblasti vymezené městy Homs, Hamá, Aleppo a Damašek spolu s přístupem k pobřeží. Mimochodem např. v přímořském letovisku Latakie se jeho obyvatelé po večerech procházejí po promenádě zcela bez obav z nějaké války. Alespoň zatím.
Nejen pro jejich budoucnost je ale důležitý výsledek bitvy o Kobani, kterému údajně chtěla pomoci i opoziční Syrská svobodná armáda nabízející až 1300 svých bojovníků. Kurdové tyto informace vypuštěné z úst tureckého prezidenta Erdogana, pro kterého není nepřítelem Islámský stát, ale Bašár Asad, to už také popřeli. A nejen proto, že tolik bojovníků ani nemá, resp. mnozí z nich bojují po boku Fronty al-Nusrá nebo se dokonce začlenili do Islámského státu.
Vydáno pod