Bez Havla a bez problémů

Je vcelku pochopitelné, že se Andreji Babišovi sankce proti Rusku zajídají. Mohly by se ekonomicky dotknout jeho Agrofertu. Proto navrhuje třeba pomoc ve formě polní nemocnice. Ta ho nic nestojí. Navíc by si nezadal u Rusů, což se mu v budoucnosti může hodit.

Potěší to občana, když jsou předsedové dvou největších stran, premiér a vicepremiér, zajedno v okamžiku strategických rozhodnutí. Zvlášť, když je to v okamžicích, kdy – řečeno s Karlem Krylem:

Rudý kohout na obzoru roztahuje spáry,
hřeben větru rozčesává pera plamenná…
A také v souladu s dalším Krylovým veršem:
Věřili jsme na pokoru u popravčí káry,
zlatá doba nenastává, bude kamenná….

Pánové Sobotka a Babiš nevěří ani tak na pokoru, jako na kšeft a nepálení si prstů. Lepší doba kamenná, v níž nic neriskujeme, než bojovat o dobu zlatou, zvlášť, vnímáme-li ono zlato jaksi morálně. Trochu to připomíná bouřlivou radost, která nastala po větě: „Pánové, přivezl jsem mír pro naši generaci.“ Abychom to nezdržovali, pronesl ji britský premiér Neville Chamberlain před dolní komorou britského parlamentu, když se z Mnichova navrátil se závazným Hitlerovým slibem, že teď už je konec napětí, že Vůdce, co řekne, také udělá. A že úplně to nejlepší, jak s ním jednat, je mírná diplomatická mluva a občasný nepatrný ústupek. Psal se rok 1938 a víme, co následovalo…

Česká veřejnost tehdy byla poněkud pobouřena, ale ostatním to za cenu klidu a pokoje stálo. Nyní, jsme-li v opačné roli, a když máme něco riskovat, aby někde někoho velký imperátor nerval na kousky, nabídneme polní nemocnici. Obávám se, že většině mých spoluobčanů to přijde fajn a mazané. Pokud skutečně většina podporuje politiky, kteří jsou ochotni s úsměvem potěšených klaunů ustupovat agresorovi, mělo by být učiněno opatření: Kterýkoliv zdejší plnoletý muž a žena připomene s hořkostí Mnichovskou dohodu s tím, jak nám bylo ublíženo, měl by být potrestán pětadvaceti na holou za veřejnou samohanu.

Naši zvolení měli by vyčlenit příslušnou částku z národního rozpočtu na vyčištění vltavské vody, vždyť podle starých proroctví nám bude dobře, až se ze stříbropěnné Vltavy napije kozácký kůň.

Je mi stydno za naše tzv. vůdce, je mi stydno za ty, kdož je volí. Ještě, že o nás málokdo ve světě co ví, protože kdyby věděl…

Václav Havel během zasedání Evropského parlamentu (2000)
Zdroj: ČTK/AP/Lutz Christian

Vzpomněl jsem si, co řekl Václav Havel v roce 1993 k výročí Mnichova: „Mnichov byl především velkým selháním moderní demokracie v celé Evropě. Ukázal, jak tvrdě se doplácí na politiku ustupování zlu a jak sebevražedná je myšlenka, že kompromisy s agresorem mohou zajistit mír. Mnichov ukázal, že demokracie nemůže obstát, je-li zredukována jen na soubor formálních pravidel a není-li opřena o hlubokou identifikaci, na níž je založena, nevyrůstá-li z jasného pochopení svého mravního smyslu a zavazujícího a z nich vyplývající odpovědnosti a pevné vůle bránit ji od první chvíle, kdy je ohrožena. Snaha vyhnout se případným obětem politikou ústupků představuje tu nejjistější cestu k nutnosti přinést později oběti nekonečně větší. Myslím, že pro dnešní neklidnou Evropu, v různých místech rozdíranou uvolňujícími se temnými duchy nacionalismu, má toto poučení zásadní význam.“

Ale koho by vlastně ten ráčkující malý zrzek Havel v této zemi mravních a intelektuálních gigantů ještě zajímal, že? A kdo by ho volil? My jsme si zvolili ty svoje a s těmi to jistě dotáhneme nejdál. A bez sankcí. K čemu nějakou havlovštinu?!

Vydáno pod