Sotva skončila bitva o post předsedy Evropské komise, rozhořel se v Unii boj o další lukrativní bruselské posty. V současné době vrcholí diskuze o tom, kdo usedne do čela unijní diplomacie. Na post Vysokého představitele Unie pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku si nejvíc brousí zuby Itálie a Polsko, své potencionální kandidáty mají i další země. Evropská rada by měla rozhodnout o nástupci baronky Catherine Ashtonové 30. srpna. Volbu nového „ministra zahraničí EU“ může ovlivnit vedle osobních kvalit kandidáta také pohlaví či politická a regionální příslušnost.
Povede Sikorski unijní diplomacii?
Oba největší favoriti, tedy Itálie a Polsko, ohlásili oficiální kandidaturu na tento post téměř současně. Pravostředová vláda Donalda Tuska vyslala do boje současného polského ministra zahraničních věcí Radoslawa Sikorského. Z ministerstva zahraničních věcí je i italská kandidátka Federica Mogheriniová, kterou nominoval socialistický předseda vlády Matteo Renzi. Na zasedání Evropské rady v červenci byla Mogheriniová na post šéfa unijní diplomacie favorizována. Do karet ji hrálo, že reprezentuje Stranu evropských socialistů. Zvláště Angela Merkelová zdůrazňovala potřebu získat pro socialistické strany klíčový post ve strukturách EU a vyvážit tak výhru pravostředového Jeana-Clauda Junckera ve volbě předsedy EK. Další výhodou Mogherinové je, že reprezentuje jemnější polovinu populace. Juncker totiž požaduje v nové osmadvacetičlenné komisi alespoň třetinu žen. V současné době je italská ministryně, po Švédsku a České republice, teprve třetí kandidátkou do jeho budoucího kolegia.
Proti kandidatuře Mogheriniové se však postavily východoevropské země, které znepokojovala její politická nezkušenost a vzhledem ke konfliktu na Ukrajině i její přílišná náklonnost k prezidentu Putinovi. Mogheriniová totiž za stávající situace především dbá na to, aby si nepohoršila vztahy s Ruskem, které jsou velmi důležité pro zabezpečení dodávek energie v Itálii. Kritiku sklidila i za podporu dokončení kontroverzního projektu výstavby plynovodu South Stream v úzké spolupráci s Ruskem. Do hry se tak vrátil jednapadesátiletý Sikorski, jenž je znám jako zastánce tvrdé linie vůči Rusku. Politik s mezinárodním věhlasem patří v současně probíhající ukrajinské krizi k nejviditelnějším postavám. Zvolením Sikorského by také byla zajištěna reprezentace „nových“ členských států střední a východní Evropy v nejvyšších patrech EU. Zvláště po sestřelení malajsijského letadla na východě Ukrajiny zesílila v EU poptávka po tvrdším přístupu k Rusku. Sikorski se i proto stal nejdiskutovanějším kandidátem do čela unijní diplomacie.
Italská ministryně zahraničí Federica Mogheriniová
Místo tiché diplomatky politická superstar?
Jak by se změnilo vedení zahraniční politiky EU pod taktovkou Sikorského oproti Ashtonové? Sikorski je povahově naprosto jinou osobností než baronka z Uphollandu. Na rozdíl od nevýrazné Ashtonové má Sikorski auru politické superstar. Otevřeně hovoří o současných problémech a výzvách Unie, nebojí se kritizovat Rusko, proruské separatisty na Ukrajině bez ostychu nazývá teroristy. Jeho zapojení v probíhající ukrajinské krizi, časté návštěvy Kyjeva a dlouhá a někdy i emocionální jednání s tamními vůdci jsou více než akty diplomatického vedení, jsou to také vlastnosti, které ho na mezinárodní scéně odlišují. Krizi na Ukrajině označil za největší geopolitickou krizi od konce studené války a prohlásil, že „v těchto těžkých dobách (…) Evropa potřebuje silné vedení,“ tedy odklon od současného technokratického vedení. V Evropě se ozývají hlasy, že po „nezajímavé“ Ashtonové by si evropská zahraniční politika zasloužila přitažlivějšího vyslance. Člověka, který dokáže jasně komunikovat s evropskou veřejností a přispěje k formování evropské identity v 21. století - ne jen vystupovat jako hlavní vyjednavač, jak to dělala Ashtonová.
Bez předešlých zkušeností se zahraniční politikou byla Ashtonová v roce 2009 zvolena do své funkce na základě Lisabonské smlouvy. Během pěti let v úřadu získala přízvisko „tichá diplomatka“. Žádný jiný britský politik, který by zastával podobně vysokou pozici, nepřilákal tak malou pozornost. Ashtonová se i přes diplomatické úspěchy bránila přílišné publicitě a efektivně pracovala v zákulisí evropské politiky. Mezi její největší úspěchy patří zprostředkování prvního jednání mezi hlavami vlád Srbska a Kosova po jejich vzájemném konfliktu, za což si vysloužila přezdívku „druhá železná lady“. Ještě větším úspěchem pak byla koordinace jednání, které vyústilo v dohodu o omezení íránského jaderného programu.
Catherine Ashtonová
Sikorski je naopak matadorem evropské politiky, v roce 2012 jej magazín Foreign Affairs označil za jednoho ze 100 soudobých světových myslitelů. Oproti Astonové se může pochlubit prestižním vzděláním z Oxfordu, bohatými politickými zkušenostmi, kontakty na špičky světové politiky či dobrodružným životopisem. Krátce poté, co předseda komunistické polské vlády Wojciech Jaruzelski vyhlásil v zimě 1981 stanné právo, získal Sikorski azyl ve Velké Británii a později i britské občanství. V polovině 80. let se stal válečným zpravodajem. Jedna z jeho fotografií z Afghánistánu byla dokonce oceněna organizací World Press Photo. V 90. letech jako náměstek na polském ministerstvu obrany zahájil přístupové rozhovory země do NATO. Krátce žil ve Spojených státech, kde řídil konzervativní think-tank American Enterprise Institute. Po návratu do rodné země se stal ministrem obrany a od roku 2007 je ministrem zahraničí. Během působení v čele diplomacie se zasloužil o zlepšení vztahů se všemi polskými sousedy. K zvláště výraznému posunu došlo ve vztazích s Německem. Uprostřed finanční krize vybídl Německo, aby se ujalo vedení v záchraně eurozóny, při této příležitosti v Berlíně prohlásil: „Budu zřejmě první polský ministr zahraničí v historii, který to řekne, ale více se obávám německé nečinnosti než německé moci.“
Ačkoliv se Sikorski stal prvním polským ministrem zahraničí, který hraje tak prominentní roli v mezinárodních otázkách, u polské veřejnosti se netěší takové oblíbenosti jako ve světě. Je mu především vyčítán jeho oportunismus, s nímž střídá politické strany, které jsou právě u moci. Velkou trhlinu v Sikorského pověsti, která může mít vliv i na (ne)zvolení do čela unijní diplomacie, způsobila nedávná publikace tajně pořízených odposlechů. Na těchto nahrávkách Sikorski hanlivě označuje polsko-americké vztahy za bezcenné, či tvrdě kritizuje britského premiéra Davida Camerona za přístup jeho vlády k EU a možnosti britského odchodu z Unie.
Z euroskeptika horlivý zastánce EU
Sikorski byl dlouhá léta euroskeptik a zastánce transatlantického spojenectví, zvláště na něj zapůsobila silná podpora Washingtonu při vstupu Polska do NATO, která vynikala ve srovnání s pasivitou evropských států. Sikorského vnímání evropské integrace bylo ovlivněno do jisté míry také dlouhým pobytem ve Velké Británii, kde byl ještě jako student členem konzervativních spolků (stejně jako například David Cameron). Jak sám s nadsázkou přiznává, příliš důvěřoval britskému tisku, který dle něj není dobrým průvodcem unijní politikou. Sikorski také podotýká, že „splňoval všechny podmínky pro to, aby se stal celoživotním členem londýnského klubu euroskeptiků“. Jeho evropské přesvědčení rostlo s postupným porozuměním tomu, jak Evropa vlastně funguje. Nadšení pro USA postupně ochabovalo s tím, jak se nedařilo získat pro Poláky bezvízový styk se Spojenými státy očekávaný za věrné spojenectví ve válce v Iráku a Afghánistánu. Zásadním zlomem byla právě válka v Iráku, kterou Sikorski označuje jako velkou chybu Američanů. Sikorského přerod z euroskeptika na horlivého zastánce evropské integrace tak byl dokonán.
Radoslaw Sikorski
Dnes považuje za důležitější posílit vztahy uvnitř Unie než vztahy v rámci NATO, respektive s USA. Podle Sikorského se EU musí především spoléhat sama na sebe. Přestože respektuje diplomatické schopnosti Unie a možnosti její soft-power, vzhledem k hrozbám na hranicích EU, je nevyhnutelné zabývat se i otázkou evropských vojenských kapacit, neboť není možné se nadále spoléhat pouze na Spojené státy: „Abyste byli efektivní a mohli dělat to, co je správné pro největší oblast lidských práv a civilizované vlády na světě, potřebujete diplomacii podpořit i silou. (…) EU je největší ekonomika na světě a má stále méně stabilní okolí: od Středoafrické republiky přes Mali, Libyi, Egypt, Sýrii a nyní až po Ukrajinu. Proč by měly Spojené státy zajišťovat bezpečnost ekonomice, která je větší než ta americká?“
Sikorského zanícenost pro silnější EU dokládá i jeho projev v roce 2012 na své alma mater v Oxfordu, kde o nutnosti silnější evropské integrace chtěl přesvědčit i největší euroskeptiky - Velkou Británii. Vzhledem k silným vazbám na Británii, chápe Sikorski lépe než ostatní politici, co pohání britský euroskepticismus. Ve svém projevu vyzval tamní politiky, aby přehodnotili své nepřátelství k Unii, zároveň varoval, že Londýn by mohl ztratit svou pozici v zahraničí, zejména ve vztahu k Washingtonu, pokud by vystoupil z EU a tím i ztratil svůj vliv na tvorbu politiky na evropském kontinentu. Sikorski argumentoval ve prospěch jednotné Unie podobně jako Velká Británie v otázce odchodu Skotska, tedy, že „společně jsme silnější“.
Podle Sikorského měla EU vždy více rychlostí. Jak podotýká, některé státy jsou v Schengenu či v eurozóně a chtějí se podílet na užší bezpečnostní spolupráci, jiné země nikoliv. Podstatné však je, aby nevznikly mechanismy, které by uzavřely cestu těm zemím, jež do některých z těchto skupin zatím nepatří. Otevřenost Unie vůči uchazečům o členství pak podle Sikorského napomáhá rozvoji demokracie v Evropě, neboť kandidátské státy musejí plnit přísná kritéria členství. Zároveň dodává, že není třeba se obávat narušení národní a regionální identity. Sikorski se domnívá, že existují různé vrstvy identit, ve kterých mohou vedle sebe existovat národní i evropská. Právě díky členství v Unii je možné evropskou identitu účinněji reprezentovat.
Během krize na Ukrajině dokázal Sikorski přesvědčit členské země, že umí nalézt společný postoj uvnitř osmadvacítky, nejen proto je podle Donalda Tuska přirozenou volbou pro EU. Volba Sikorského na post šéfa unijní diplomacie by ovlivnila koncepci zahraniční politiky Unie. Sikorski je jasným kandidátem pro zastánce posílení evropské role v mezinárodních záležitostech, zatímco pro odpůrce se může Sikorski jevit jako příliš ambiciózní. Sikorski má kvality a energii, aby tento post přeměnil na nástroj k tvorbě skutečné evropské zahraniční politiky, je však otázka, jestli si takovou změnu politiky budou členské země EU přát.