Od listopadu loňského roku, kdy ukrajinská vláda odvolala svůj záměr podepsat asociační dohodu s EU, již uběhlo sedm měsíců. Od té doby se země zásadně změnila. Nyní lze konečně říci, že původní cíl protestujících Ukrajinců byl splněn. Po březnovém podpisu politické části asociační dohody byla 27. června podepsána i její ekonomická část, takzvaná Deep and Comprehensive Free Trade Agreement, která má ve výsledku vytvořit zónu volného obchodu mezi EU a Ukrajinou. V rámci toho dohoda mimo jiné předjímá i přejímání některých unijních standardů, což Ukrajina potřebuje jako sůl.
Co Ukrajina potřebuje jako sůl
Vzhledem k událostem uplynulých sedmi měsíců je však zásadní otázkou, co bude po podepsání dohody následovat. Sami Ukrajinci mají i díky agresivní politice Ruska mnohem větší ambice a představitelé Unie se již dříve oficiálně vyjádřili v tom duchu, že Ukrajina má podle unijních smluv právo zažádat o členství a že asociační dohoda není posledním krokem ve vzájemných vztazích. Právě proto musí být členské země EU připraveny na jakoukoliv alternativu spolupráce včetně toho, že Ukrajina, Moldavsko a Gruzie v blízké budoucnosti zažádají o členství v EU.
Není tajemstvím, že Ukrajinci od asociační dohody a zóny volného obchodu, respektive dalšího přibližování se směrem k EU, očekávají především zlepšení ekonomické situace a zvyšování životní úrovně. Jako příklad jim slouží především sousední Polsko, ve kterém jsou změny od vstupu do Unie viditelné na každém kroku a jež je v současnosti s Ukrajinou ve všech ohledech naprosto neporovnatelné. Obzvláště silné jsou tyto tendence na západní Ukrajině, což je zcela přirozeným důsledkem toho, že lidé z těchto regionů velmi často pracují v členských zemích EU a znají realitu středoevropských států, které vstoupily do Unie v roce 2004.
José Manuel Barroso, Petro Porošenko a Herman Van Rompuy
Nakolik se podaří naplnit všechna očekávání, samozřejmě záleží především na samotných Ukrajincích. Faktem ale je, že země, které dříve získaly perspektivu členství v EU, měly obrovskou motivaci k pozitivním změnám. Platí to stejně pro střední Evropu jako i většinu států takzvaného západního Balkánu (země bývalé Jugoslávie a Albánie), které se dnes také velmi dynamicky mění. A právě to je vzhledem k naprosté neschopnosti (nejen) ukrajinských elit v posledních více než dvaceti letech pro Ukrajinu obrovskou šancí. Obzvláště za situace, kdy v Evropě panují silné proukrajinské sympatie.
Podepsání asociačních dohod (spolu s Ukrajinou podepsalo stejnou dohodu i Moldavsko a Gruzie), nastartování další spolupráce vedoucí mimo jiné ke zrušení krátkodobých víz pro občany Ukrajiny a Gruzie (Moldavanům byla zrušena již v letošním roce), ale i eventuálnímu vyjednávání o členství, je nejlepší odpovědí na agresivní politiku ruského režimu. Všechny tři státy budou v tomto případě muset ujít mnohem delší cestu, než kdyby se chtěli připojit k ruské Eurasijské unii. Její důsledky jsou ale potenciálně mnohem hlubší a udržitelnější, což je jednoznačně dobrou zprávou pro místní obyvatele, před kterými se mohou otevřít zcela nové perspektivy, než jen možnost odejít za prací do některé z členských zemí EU.
Vydáno pod