Proč se o létajících robotech, tj. dronech, ve světě poslední dobou tak mluví? Proč je debata o jejich používání natolik žhavá, že na ni musí chtě nechtě veřejně reagovat i prezident USA Barack Obama, a prestižní časopis Foreign Policy si na titulní stranu dá na temné pozadí rudě vyobrazeného bojového drona a připojí k tomu výmluvný palcový titulek „Smrt shůry – stojí drony za to?“ K možné odpovědi mne přivedly japonské poválečné komiksy manga.
Drony, manga a lidská přirozenost
Dron mírotvorce?
Když jsem stál před vyobrazeními japonských poválečných manga komiksů v Rotterdamském Wereldmuseum, připadal jsem si jako Watson, kterému Sherlock Holmes jednou zadal nezáviděníhodný úkol stát se přes noc znalcem čínského porcelánu. Příští den totiž měl hrát roli zapáleného sběratele nádobí z Říše středu před jedním padouchem a tak musel probdít noc nad odbornými publikacemi, o jejichž existenci neměl před pár hodinami ani tušení. I já měl jen několik hodin na to, abych se pokusil ze zvědavosti dostat pod slupku tohoto žánru japonské popkultury.
Před mýma očima defilovaly plakáty a skulptury z poválečného Japonska, kde se antimilitaristicky zaměřená manga snažila reagovat na nedávno prožité hrůzy druhé světové války. Zaujaly mne dva motivy, které tato manga spojovaly. Jedním byla ochrana slabších a druhým pak vnitřní svár postav, jejich váhání mezi povinností a svody sil a schopností, jež mají k dispozici. K tomu pak přistupovala myšlenka využití robotů jako ochranného nástroje a arbitra, který měl svou mocí zabránit lidem vést mezi sebou ničivé války.
A tehdy mi vytanul na mysli diskurs, jaký se dnes používá kolem bojového používání dronů. Všechny ty rétorické obraty o chirurgicky přesných zásazích, válkách robotů bez obětí na straně lidí či poražení metly terorismu čistě a na dálku v jeho odlehlých skrýších. Dron zde byl podprahově prezentován jako nějaký antimilitaristický manga robot, který bojuje, aby zabránil válce a ochránil terorismem ohrožené civilisty. Robot, který je tou vytouženou konečnou zbraní, jež učiní přítrž utrpení, které my lidé sami jeden druhému způsobujeme.
Špatný sluha ale dobrý pán?
Pro někoho jsou drony jen další z technických prostředků pro sledování lidí, jen další zbraňový nosič či létající platforma pro nesení nákladu či rozmanitých senzorů. Jak jsem ale již napsal dříve, drony jsou v první řadě pouze nástroj, který sám o sobě může být použit pro konání dobra i páchání zla. Morální neutralita neživého mechanismu spolu s jeho nadlidskou mocí pak oživuje lidskou představivost, která dříve či později narazí na tři hlavní linie konfliktu ohledně použití tohoto vynálezu.
Tyto tři linie jsou jako mosty spojující starý svět s novým. Svět lidí se světem inteligentních strojů. První linie sváru je o tom, kdo je tady šéf. Ve starém světě to byl člověk (pilot, voják, politik…), v novém je to umělou inteligencí nadaný robot, který disponuje i částečnou či absolutní svobodou pro vyhodnocení situace na bojišti a uplatnění smrtící síly. Druhou konfliktní linií je otázka preferovaného nástroje. Jinými slovy, když máme problém, sáhneme po člověku nebo dronu? Lidském záchranáři, vojákovi, dělníkovi… anebo zdánlivě neúnavném robotu? A konečně třetí linií je problematika uživatele. Ve starém světě drony provozoval jen stát, dnes to jsou i soukromé vojenské společnosti, firmy či civilisté. Dron skýtá velkou moc, ale na rozdíl od atomové bomby může být i dostatečně levný, aby si jej dovolili i oni.
Před několika měsíci v pořadu televize al-Džazíra věnovaném dronům zaznělo, že v USA se kromě jiného zkoumá, zda mohou být drony vybaveny umělou inteligencí, která bude brát v potaz i lidskou morálku a jsouc osvobozena od lidských tabu bude v kritických bojových situacích vyhodnocovat morálně složitá rozhodnutí rychleji a tedy efektivněji, než člověk. To s sebou však nevyhnutelně nese otázku, kdo komu vlastně vládne. Člověk stroji nebo válka člověku, když takové bojové stroje vytváří? A pokud je vytváří, neměly by tedy rozhodovat o něm samotném a ušetřit svět části destruktivity, které je schopen? Modely fantaskních robotů z poválečné manga produkce se možná jednou dočkají svých plně funkčních následovníků. Otázka, zda je to však správně, je pak podle mne oním krapet ukrytým hybatelem současné debaty.