V nedělním Horizontu ČT24 jsem chtěl načrtnout pár globálních problémů, kterým bude Evropa letos nucena přizpůsobit svou zahraniční politiku. Ale jedna otázka z debat pořádaných ČT a ČRo k prezidentským volbám dostala přednost. Je v Česku aktuální. Odpověď na ni bude brzo znít také z Hradu. Ta otázka zní: „Má mít EU vlastní zahraniční politiku, nebo má tato doména zůstat v kompetenci národních vlád?“
Svět podle Zdeňka Velíška (238)
Není to buď anebo!
To právě jsem v Horizontu chtěl říct: Odpovědi na tu otázku se nemusejí vzájemně vylučovat. Zahraniční politika jednotlivých členských států má v EU právo na existenci; ale najde své pole působnosti převážně ve vztazích mezi státy uvnitř Unie. Výzvy globální politiky, říkám v tom komentáři, jsou takového rázu, že jim může s úspěchem čelit skutečně jen zahraniční politika aspoň tak velkého celku, jakým je EU.
Ale taky jsem chtěl říct, že Evropa k vytvoření takové kompaktní zahraniční politiky dosud nedospěla. Kdo se zaměří i na obrazovou stránku mého komentáře v Horizontu, zjistí, že ani v té energetické bezpečnosti, kterou také řadím k rizikům nejbližší budoucnosti, nejsem naivní optimista. Záběry Angely Merkelové a Medvěděva, jak pouští plyn do právě otevřeného Northstreamu, nesvědčily v dané době – a nesvědčí ještě ani dnes – o jednotné evropské energetické strategii. Byl to tehdy rusko-německý projekt, který spíš už dopředu podmiňoval evropskou energetickou strategii. Zvýšil závislost zemí, které se na Northstream napojí, na ruském plynu. A ovlivnil tím jejich politiku vůči Rusku. Dnes je na Northstream napojena už i Česká republika, která opravdu nemá zapotřebí ještě víc svou energetickou závislost na Rusku zvyšovat.
Něco podobného chtěl říci i poslední záběr mého obrazového komentáře: pohled na Temelín. Měl připomenout tendr na jeho dostavbu. AREVA, evropská firma nabízející evropskou technologii, už ho asi nevyhraje. Jestli za vyloučením Arevy ze soutěže je možné tušit politický kontext, pak u volby mezi česko-ruským komplexem a americkým Westinghousem je takový kontext naprosto zjevný.
I kdyby ČEZ dokázal nad vší pochybnost, že jeho volba bude vedena jen ekonomickým zájmem, jejímu politickému dopadu tím nezabrání. Ten už teď zaměstnává zahraniční média. Analyzuje ho například v obsáhlém článku Financial Times (4. 1. 2013, str. 12). Temelínský tendr přitahuje k Česku pozornost nejen vyřazením evropské společnosti – tedy Arevy – ze soutěže, ale i tím, že z výběru firmy pro dostavbu Temelína se stala volba mezi Ruskem a Amerikou, do níž se promítá americko-ruská soutěž o supervelmocenské postavení ve světě. Tak to vidí ve zmíněném vydání Financial Times. Jenže podobně jako ve střetu Washingtonu a Moskvy ve věci radarové základny v Brdech, může i v případě Temelína vítězství v tendru o jeho dostavbu změnit svou cenu dřív, než bude vyhlášeno. Různé ekonomické předpovědi totiž nevylučují možnost, že se do té doby změní pozice jednotlivých zdrojů energií na globálním energetickém trhu.
Změny v energetice způsobí změny na globální mocenské šachovnici
Podle poslední dlouhodobé předpovědi MAAE (z listopadu 2012) budou Spojené státy už v roce 2017 větším producentem ropy než Saúdská Arábie a o málo později se stanou i jejím exportérem. Situaci na energetických trzích má také revolučním způsobem změnit těžba obrovských zásob břidličného plynu v Severní Americe. Pokud se tento energetický zdroj na americké půdě plně prosadí, sníží se závislost USA na ropě z Blízkého východu a Washington přehodnotí své zahraničněpolitické priority. Druhotně to může ovlivnit vztahy mezi Evropou a světem islámu. A to v nepředvídatelném směru a v nepředvídatelné míře.
Rusko, které v mnoha směrech opírá jak svou ekonomiku, tak svou zahraniční politiku o zásoby ropy a plynu na svém území a o závislost zahraničních energetik na nich, může mít po nástupu břidličného plynu na světové trhy starosti. Může třeba i upadnout do krize a pokoušet se ji řešit z pozice dosud nepostradatelného dodavatele energetických surovin evropským zemím. Nebo může být nuceno už o tuto pozici bojovat.
A Evropa? Ta může zjistit, že její současné investice do transformace energetiky (tedy do přechodu od stále dražších a ekologicky nepřijatelných fosilních paliv k alternativním zdrojům) jsou najednou ekonomicky neudržitelné. I s Temelínem může být pak všechno jinak. Jak, to je neodhadnutelné. Zrovna tak neodhadnutelné je, zda perspektiva změn v poměrech mezi světovými exportéry a importéry energetických surovin je pro Evropu nadějí, či hrozbou. Pro jednotlivé národní státy v Evropě by z toho všeho ale mělo vyplynout, že jedinou pojistkou proti riziku chaosu je vzájemné propojení a spolupráce. Má to své jméno: evropská energetická strategie. Je čas ji vymyslet a zavést. Je jednou z nejvýznamnějších součástí evropské zahraniční politiky.