Slavíme zrod republiky

ČT24

ČT24
neděle 26. října 2014 Erik

Kololoď na Šumavě

Velikost textu:

Kololoď je už docela vžité označení pro kombinovaný způsob turistiky lodí a na kole – především po dalmatských ostrovech. Jeho "vynálezcem" (a možná i držitelem patentu) je cestovní kancelář Geotour, která tyto zájezdy pořádá už řadu let. V titulku dnešního blogu jsem si slovo kololoď vypůjčil jen proto, že jsme něco podobného letos poprvé vyzkoušeli i na Šumavě. Samozřejmě ne s námořní lodí s jídelnou a kajutami, ale jen s obyčejnou kánoí z půjčovny v Lenoře. Ovšem kola jsme měli stejná jako v Dalmácii, takže přibližná podobnost s jadranskou turistikou tu byla, ačkoli jsme oba dopravní prostředky museli pohánět vlastní silou.

Ferdinand Peroutka jr.
Ferdinand Peroutka jr.

Na kolech jsme sjezdili obvyklé cyklotrasy, z nichž za nejkrásnější – a už kultovní – pokládám tu podél Schwarzenberského plavebního (a ovšem i Vchynicko-Tetovského) kanálu. Symbióza hlubokého smrkového lesa s pomalu tekoucí zlatavou vodou je pro mou krevní skupinu tou pravou a legendární Šumavou. Jistě, jsou to i vzpomínky na mládí, kdy kanál nad Srním byl poslední svobodnou oázou před hraničním pásmem. Dnes se nad Novou Pecí ukázkově znovu plaví dřevo (kdysi se 45 km dlouhým kanálem plavilo až do Vídně) a pod Jeleními Vršky se jako za starých časů v milíři pálí dřevěné uhlí. Odtud stojí za to vystoupat k Plešnému jezeru a na Plechý – nejvyšší horu české části Šumavy.

Tak jako všude na Šumavě se tu připomene společná česko-rakouská historie – pomníkem Adalberta Stiftera. V syrovém šumavském vzduchu jsou skvělé sjezdy, třeba ten od Rosenauerovy nádrže do Nového Údolí nebo z Knížecích Plání do Strážného, případně z rozstřílené osady Krásná Hora ke Studené Vltavě. Lahůdkové byly i silniční padáky ze Srní k soutoku Křemelné a Vydry či ze Zhůří přes Svojše do údolí Otavy (hnědě napěněné jako alžírská káva). Podívat se odtamtud nahoru do Hartmanic bylo dílem okamžitého nápadu a nestačili jsme se divit. Úžasně zajímavá je především zrekonstruovaná hartmanická "Horská synagoga", která je nabitá informacemi o soužití Čechů, Němců a Židů na Šumavě. A o kilometr dál v Dobré Vodě (za totality vojenský újezd) jediný kostel zasvěcený sv. Vintířovi, vybavený unikátním skleněným oltářem, křížovou cestou a betlémem od sklářské výtvarnice Vladimíry Tesařové.

Vodáci na Teplé Vltavě
Vodáci na Teplé Vltavě

Stále smutnější je ale trasa kolem pramenů Teplé Vltavy, kde se oblast mrtvého lesa každým rokem rozšiřuje (podobně jako pod Březníkem a u Modravy). "Jsem zoufalá z toho, když vidím, jak vypadá les na pramenech Vltavy," říká Jana Čechurová z Kralovic na Plzeňsku. Stezka k jednomu z pramenů, vybudovaná před dvěma lety, musela být uzavřena, protože na ni padají zlámané suché smrky. Naštěstí už zde letos nebyl ani žádný aktivista z hnutí Duha, lákající z turistů souhlas s další devastací šumavských lesů. Stejně truchlivý je i pohled na Bavorský národní park pod Bučinou (další zaniklou osadou), jehož kůrovcem zpustošená krajina zřejmě sloužila českým ekologistům za vzor. Podrůstání smrkových pahýlů náletovými dřevinami je zoufale pomalé a jen na české straně musí Správa Národního parku Šumava do konce roku vysázet 600 tisíc sazenic (o 100 tisíc více než vloni).

Náladu na Bučině nám trochu spravil pohled z nového hotelu Alpská vyhlídka do Bavorska, kde staletá lidská sídla zůstala ušetřená komunistických výbušnin. Vedle hotelu stojí ovšem i ukázka "železné opony" se zátarasy a kulometnou věží. Jako jediná autentická stavba se tu zachovala kaplička, po r. 1989 pietně zrestaurovaná péčí původních obyvatel.

Půjčit si lodě a získat souhlas ke splutí Teplé Vltavy nebyl na konci srpna kupodivu žádný problém. Po 35 letech od zdejší první plavby jsme si mezi Lenorou a Soumarským mostem vyzkoušeli staré role háčka a zadáka. Šlo to! Protože byl o pár centimetrů nižší stav než ochranářská pravidla stanoví pro volné splutí, dostalo našich pět lodí na Soumarském mostě ještě průvodce. Byl to ale opravdu průvodce a ne dozorce, jak jsme se obávali. Ačkoliv jsme tu jeli už víckrát, poprvé jsme se dozvěděli např. o blízkém středověkém bojišti i o téměř neviditelných "řopících" (prvorepublikových bunkrech) poblíž řečiště. Průvodce měl detailní odborné znalosti o všem, co se kolem řeky vyskytovalo, a protože se z něj vyklubal starosta Horní Vltavice, kam jsme dlouhá léta jezdili, měli jsme si o čem povídat.

Cyklisti na Šumavě
Cyklisti na Šumavě

Ale největším objevem bylo pro nás nově otevřené Soumarské rašeliniště. Na ploše 85 ha je tu zachycen vývoj i současný stav původního údolního vrchoviště. Naučná stezka (s dvoupatrovou vyhlídkovou věží) vede prostorem, kde se až do roku 2000 průmyslově těžila rašelina. Letos realizovaný projekt je příkladem vstřícnosti mezi městem Volary (jako vlastník pozemku zde zamýšlel výsadbu lesa) a Správou NPŠ, i ukázkou spolupráce s bavorským partnerem z Haidmühle. Částkou 85 tisíc euro přispěla na realizaci také EU.

Kdyby panovaly podobně vstřícné vztahy a dobrá vůle i mezi správou národního parku, šumavskými obcemi a ekology, nemusely by obrovské plochy Šumavy vypadat jako po výbuchu vodíkové bomby. Šumava by se neměla stát experimentální laboratoří několika divočinou posedlých vědců, protože je odnepaměti kulturním prostorem života a obživy statisíců místních obyvatel a v posledních sto letech i krajinou odpočinku a poznávání přírody pro miliony občanů. Při letošních toulkách Šumavou, které by vzhledem k našemu věku mohly být i poslední, jsme si to uvědomovali víc než jindy.


      Pokud chcete upozornit na chybu ve článku, označte chybný text a zmáčkněte Ctrl + Enter

      Hlavní zprávy

      Ferdinand Peroutka, jr.

      Ferdinand Peroutka, jr.

      Novinář, publicista, člen Sdružení Ferdinanda Peroutky. K novinařině jako své profesi se mohl dostat až po roce 1989. Pracoval např. v Lidové demokracii, Telegrafu, Zemských novinách, nyní volný novinář.

      ČT24 – Křišťálová lupa

      Načítám...

      Ouha, data se nepodařilo načíst.