Tvář – identita proměny a pocit nevolnosti

autor: V. Rejl, zdroj: ČT24

Petr Fischer

Svlékání a oblékání obličeje
Na výstavě Tváře, fenomén tváře ve videoartu, v pražské Galerii Rudolfinum vzniká silný pocit nevolnosti a nejistoty spíše prostou kumulací instalace. Už mihotání černobílého obrazu v první místnosti výstavy vyvolává stroboskopický efekt a připravuje oči a celé tělo na průchod výstavním transem, na útok něčeho hodně nepříjemného a trochu (hodně) děsivého.

A přitom se vlastně nic moc neděje. Videa představují proměny lidské tváře, její dekompozici a opětovné skládání, její posuny a překrývání, svlékání a oblékání. Je to hra, která při určitém pohledu může vlastně vyvolávat radost z mnohosti: z toho, že svět tváře je tak nekonečně pestrý a zajímavý.

autor: Ulrike Rosenbach , zdroj: Galerie Rudolfinum

Výstava Tváře

Jenže s tváří je spojována představa o kompaktnosti a jisté okamžité jednoznačnosti lidské bytosti, je na ni přímo navěšena naše lidská identita. Rudolfinské videoartové zkoumání jde tedy přesně opačným směrem než cestou hravé radosti. Identita se tu rozsypává a drolí, rozztrácí a v okamžiku proměňuje – mizí a opět se vynořuje a zase znovu mizí – a právě z tohoto mizení, z této tekuté neuchopitelnosti, která je snad nejsilněji zobrazena v sérii videí Mariny Abramovič, vzniká onen podivný pocit nevolnosti a velké nejistoty.

Ztrácení, mizení, tekuté písky identity – to všechno patří do obecnějšího pocitu moderní doby, která se dávno přehoupla do své post-fáze. Umění tak shromažďuje něco, co sice intenzivně žijeme, co si ale z jistých sebeobranných důvodů nepřipouštíme. Upřímně řečeno: kdo z nás v každodenním koloběhu dokáže říct, že všechna tahle mnohost jsme pořád ještě my, i když ji neovládáme a vlastně jen velmi obtížně držíme pohromadě? Kdo dokáže říct, že rozpadání a opětovné skládání je vlastně běžný životní proces, dokonce sama podstata života?

Přikývnout chaosu
Vzdor realitě, kterou umění servíruje často velmi syrově a krutě, stále trváme na tom, že naše tvář, přes všechny proměny, je pořád jedna a táž. Stojí na tom všechny společenské instituce, právní systémy, jakákoliv organizace společnosti. Ve světě neustále změny se bráníme proměně a trváme na tom, že je tu něco neměnného – naše identita.

autor: Freya Hattenberger , zdroj: Galerie Rudolfinum

Výstava Tváře

Přijmout proměnu bez možnosti jejího identitního shrnutí znamená z obecného pohledu přikývnout silám chaosu a šílenství. Proto z výstavy v Rudolfinu, která pouze tvaruje běžně prožívanou, byť intenzivně vytěsňovanou nebo prostě nevnímanou, realitu, může vznikat tak silný pocit nevolnosti.

Je-li ovšem "hravá radost", prosté přitakání mnohosti, o níž byla řeč, lidem více méně zapovězena, neznamená to, že radost zmizela úplně. Je to jen radost (a přitakání) jiného typu. Všechna videa v Rudolfinu přece staví na tom, že se k proměně, již nelze uchopit, dostávají skrze něco takového jako trvání. Čas, jeho byť minimální rozsah využitý pamětí média, nakonec paradoxně zachraňuje svět tváře před rozpadem do neidentické mnohosti.

autor: Fiona Tan , zdroj: Galerie Rudolfinum

Výstava Tváře

Je to vlastně prostá moudrost tváře, objevená moderní technikou: ve tváři je nejsilněji vyjádřena lidská identita, a to jednoduše tím, že se do ní postupně zapisuje celá mnohost života.

(Texty z blogu Petra Fischera publikuje pravidelně deník HN)

• Vytisknout
• Poslat e-mailem
• Chyba v článku