Zase budeme zvonit klíči… ať žije marketing!

Není listopad, je duben. Netrpíme cenzurou, nemusíme stát dlouhé fronty na maso a můžeme libovolně jezdit za hranice. Když na to máme, můžeme si koupit auto, a to zdaleka nejen škodovku, a nemusíme na něj stát dlouhé fronty a ani se zapisovat do tisícihlavých pořadníků. A dokonce si můžeme vybrat i barvu, což jak víme, nebývalo vždycky obvyklé. Ještě si živě pamatuji, jak si maminka přála červeného favorita nebo aspoň bílého. Nakonec ale byla nadšená z faftíka ve fádní vojenské zeleni, ze kterého nám hned druhý den někdo ukradl pověstné kolečko s logem, a tak vlastně předělal naše krásné nové autíčko na typické auto s dírou. Když se ohlédneme zpátky, máme vlastně všechno, co jsme si před revolucí přáli, tak proč zase chceme jít na náměstí a zvonit klíči?

Na začátku dubna odbory a na dvacet občanských iniciativ oznámily protestní akce proti vládním reformám. A hned svůj protest začaly připodobňovat k protikomunistickým demonstracím z roku 1989. Vedle odborářů reprezentujících zaměstnance se do nich totiž zapojí i studenti, což má nejspíš podle představ nespokojenců nahnat vládě hrůzu. A není to zdaleka poprvé, kdy se v posledních měsících skloňuje rok 1989.

Faktem je, že krom spojení se studentstvem bychom mohli najít podobnost ještě minimálně jednu. A sice tu, že podobně jako v roce 1989 nespokojenci žádají demisi vlády. Ale tím taky veškerá podobnost končí. Vlastně mi to trošku připomíná rozmlsanost. Vládu jsme si zvolili v demokratických volbách, a dali jsme jí tak vlastně šanci provádět reformy, do kterých se taky pustila. Tušili jsme, že reformy budou bolet, ale pod hrozbou řeckého bankrotu jsme ve volbách svými hlasy řekli, že změny chceme. Proč teď vládu kvůli reformám zatracovat? Co jsme ovšem předvídat nemohli, byly spíš poklesky některých ministrů nebo kauzy s odposlechy, které vládní koalicí již několikrát otřásly. Dobře, tohle je bezpochyby dobrý důvod, proč by měli občané pociťovat hořkost. Je to ale důvod, proč přirovnávat současnou situaci k roku 1989? Vždyť už jen to, že se podobné kauzy podařilo vynést na světlo, svědčí o svobodě médií, která jak víme, vůbec nebývala samozřejmostí.

Z toho listopadového přirovnání se nemohu ubránit pocitu, že odbory objevily kouzlo jednoho z nástrojů tržního hospodářství – marketingu. Nebo že by spíš vítr foukal od studentů, kteří s rozvojem demokracie a kapitalismu stále více dychtí po ekonomickém vzdělání? Každopádně přišli na to, že nálepka revoluční (nebo i předrevoluční) nostalgie se prodává více než skvěle. Není divu, mají taky silné vzory. Diváky k televizním obrazovkám přitahuje retroseriál Vyprávěj, tyčinka Deli, která se vrátila, si na špatné tržby taky stěžovat nemůže, a limonáda Kofola připravuje na českém trhu nejeden hořký doušek svým světoznámým rivalům – Pepsi a Coca-Cole. V zahraničí totiž není vůbec obvyklé, že by malý lokální producent připravil dva hlavní nadnárodní hráče o třetinu trhu.

No jo, marketing, zavedená značka – to je to, co hýbe dnešním světem. Jenže nezřídka se stává, že značka je jen módní záležitost. A zvlášť pokud není nijak chráněná a může ji používat každý, může se stát, že časem ztratí na lesku a stane se naprosto neatraktivní. A to bychom přece nechtěli. Vždyť přece revoluce v roce 1989, kterou si Češi v ulicích udělali od základů naprosto sami, měla jedinečnou atmosféru. Lidé si byli blíž a šli za společným a jasným cílem. Byla by škoda o tuhle vzpomínku přijít.

Podobné souznění odborářské protesty nejspíš nečeká. Vzpomeňme si, jak vypadala ona velká protestní stávka, kterou dopravní odbory pořádaly loni v červnu. Místo masové účasti a naprostého kolapsu dopravy jsme byli svědky jen pár emotivních projevů odborářů, kteří se zoufale snažili naplnit náměstí. Provoz ve městech připomínal víkend a vlastně všude panoval takový ospalý klid na hony vzdálený revolučnímu nadšení, které by třeba – nedej bože – musela krotit policie. Po zázračném souznění, které by spojilo všechny vrstvy společnosti, ani památky.

Ono taky proč vlastně protestovat? Asi se shodneme na tom, že ani demokracie a kapitalismus nejsou dokonalé. Vlastně jen přišlo to, co jsme si před revolucí vysnili. Jen těžko můžeme žádat, abychom měli naráz výhody komunismu i kapitalismu. Demokracie a tržní hospodářství je tu a je jen na nás, jak s nimi naložíme. Můžeme konečně začít víc spoléhat na vlastní síly, které za dlouhá léta centrálního plánování a práva na práci trošku ochably, anebo vyjít do ulic a demonstrovat. Vybereme-li si to druhé, pak ovšem pamatujme na to, že každý takový protest něco stojí – třeba vyšší výdaje na policii. A nejsou náhodou úspory a reformy to, co odbory žene na náměstí? Všichni víme, že šetřit je potřeba, tak nemrhejme penězi a ani tou revolucí. Však se těch demokratických voleb, ve kterých budeme moci politiky jasně „oznámkovat“, zase dočkáme.

A nebudeme muset čekat dlouhá desetiletí, čekají nás nejpozději v roce 2014 (a možná i dřív, pokud se koalice rozloží sama). Tak nezoufejme!