Poprvé jsme se setkali s P. Václavem Wolfem v hostivařském kostele Stětí sv. Jana Křtitele zhruba před 30 lety. Patřili jsme vlastně do jeho farnosti, i když jsme bydleli na Jižním městě. Jednou po Vánocích jsem v zasněženém lesoparku spatřil jeho povědomou postavu v kulichu a na běžkách. „To jsem dostal od farníků, zkouším se na tom naučit,“ usmíval se nad svým novým sportovním náčiním. Tehdy jsem ještě nevěděl, že je také ThDr. a že sedm let působil jako docent filosofie a dogmatiky na Cyrilometodějské bohoslovecké fakultě v Litoměřicích, odkud byl vyhozen, protože se zastal Charty77 a prof. Josefa Zvěřiny. Že byl dva roky bez zaměstnání a do Hostivaře se dostal dokonce ani ne jako řádný farář, ale pouze jako „administrátor farnosti“.
Náš pan farář a obrácená tetička
V hostivařském kostelíku se P. Wolf projevil jako dobrý pastýř svého stádečka i jako výborný manažer. Dokázal prosadit opravy kostela i fary a také filiálního kostela Narození Panny Marie v Záběhlicích, kde dokonce sám postavil lešení. Kromě toho samozřejmě připravoval snoubence i zájemce o biřmování (byl jsem jedním z nich), oddával, křtil a vytvořil týmy nadšených ministrantů i ochotných spolupracovníků. Wolfovy aktivity se ovšem nelíbily estébákům ani komunistickým církevním tajemníkům, podezírajícím jej z toho, že „maří státní dozor nad církvemi“. Nastrojovali na něj různé léčky a strašáky. Při opravě fary mu např. zatarasili schody, aby do patra musel lézt po žebříku, do chodby postavili pěknou šibenici a oprátku mu strčili přímo do postele. I když to bylo poněkud depresivní, bral to s humorem a dodnes na své desetileté „farářování“ v Hostivaři rád vzpomíná. V dobrém na něj vzpomínají i jeho tehdejší farníci. „Akceptoval nás jako partnery. Pomohl nám v seznámení s dalšími rodinami, se kterými jsme pak vytvořili manželské společenství,“ říká jeden z nich, otec šestičlenné rodiny. Připomíná, že ještě „před revolucí začali vydávat farní list a na faře pro děti hráli divadlo“. S manželkou také tajně studovali teologii, „pan farář to se zájmem pozoroval, zajímal se a řekl bych, že i kontroloval naše studijní materiály“.
Zvláštní (alespoň pro mne) byl případ mojí tetičky, kterou náš pan farář dokázal v jejích pětaosmdesáti letech vrátit zpět do lůna církve. Moje babička ji totiž jako nedospělou pod vlivem tehdejší kampaně „Los von Rom“ (Pryč od Říma) nechala v r. 1918 z církve vypsat. Vznikla tím v rodině takřka nábožensky rozpolcená situace – oba její bratři i otec v katolické církvi zůstali, zatímco maminka s dcerou se staly „neznabožkami“. Tetička (po smrti mých rodičů mě od 14 let vychovávala) to neřešila, celý život s tím vydržela, ale ve stáří začala propadat černému smutku. Napadlo mne, že by jí návrat k víře mohl rozjasnit pohled na život. Sjednal jsem jí schůzku s P. Wolfem. Čekal jsem v kuchyni a asi po půl hodince se za zavřenými dveřmi pokoje ozval zpěv. Nepoznal jsem, co zpívají, nevím, co se za dveřmi stalo. Nevzrušený pan farář za chvíli vyšel do předsíně a při navlékání kabátu mi řekl „čtěte si s ní bibli a občas ji můžete vzít s sebou do kostela“. Fungovalo to, tetička byla mnohem vyrovnanější a její zrak, postižený těžkou oční chorobou, se plamínkem víry jakoby projasnil. Když pak ležela v nemocnici, šťastně se chlubila, že za ní chodí pan farář. A když necelý rok před „sametovým“ převratem zemřela, rozloučil se P. Wolf i za nás: „Její duch nepodlehl ani nemocem, ani stáří, její psychika se nezměnila, ani když už byla zdravotně ve veliké bídě. To svědčí o dobrém křesťanském gruntu, to svědčí ve prospěch ducha. Duše zůstává krásnou, pije-li z čistého pramene.“
V devadesátých letech vstoupil takřka neznámý farář do povědomí širší veřejnosti v celé zemi. Díky své nesporné erudici (od r. 1966 vědecké publikace, v r. 1968 habilitován na univerzitě v Mohuči) byl ThDr. Wolf v r. 1990 jmenován řádným profesorem dogmatické teologie a v letech 1990 – 1997 zastával funkci děkana Katolické teologické fakulty UK. Za jeho působení vystudovaly na KTF nejen desítky skvěle připravených katolických duchovních, ale i stovky teologicky vzdělaných laiků. Za to, že vedl fakultu především jako bohosloveckou a bránil jejímu většímu zesvětštění (mezi posluchači denního studia už byla polovina laiků), byl děkan Wolf vystaven vylhaným útokům nejprve ateisticko-zednářské lobby a pak i ultraliberální skupiny v církvi. Nechci na tomto místě rekriminovat činnost odpůrců tehdejší KTF UK, pouze odkazuji na svůj blog "Operace zdravých nemocných„. A připomenu jen několik vyjádření tehdejších studentů: “Velmi dobré je, že klima této fakulty je klima víry, že teologie, která se tam přednáší, z víry pramení a k víře se vrací, že tam působí povětšinou dobří odborníci a hlavně lidé, kteří mají osobní zkušenost s tím, o čem mluví, osobní zkušenost s Bohem a s duchovními záležitostmi… Pro mě osobně je profesor Wolf dobrým přednášejícím. Jeho přednášky jsou zajímavé a živé, jsou vedeny formou dialogu. Pan profesor dává velký prostor dotazům, a to skutečně jakýmkoli… Nedovedu si představit, jak by fakulta vypadala, kdyby tam učil někdo, kdo sice bude odborníkem, ale nebude mít zároveň úmysl formovat nás také jako budoucí kněze, jako budoucí křesťany, kteří mají někoho dalšího vést."
Ani výše uvedený nedostatek představivosti studenta teologie nedokázal zabránit zemětřesení, jež po vetování poslední volby prof. Wolfa děkanem v r. 1999 rozpoutali protiwolfovští fanatici. Ve struktuře dokonale funkční fakulty nenechali kámen na kameni. Vyhnali ze školy profesora Wolfa a další pedagogy, rozmetali vědeckou radu KTF a mstili se i řadovým pracovníkům fakulty, kteří Wolfa hájili. Vyštvali dokonce i řidiče a vrátnou (kvůli Wolfově fotografii ve vrátnici). Likvidace pravověrné KTF UK nepochybně přispěla jak k diskreditaci římskokatolické církve (o katastrofálním úbytku českých katolických kněží ani nemluvě), tak k propadu křesťanské orientace v České republice.
Skandálně odstraněnému profesorovi Wolfovi nebyla ani po nástupu nového arcibiskupa a teď již i kardinála Dominika Duky vrácena kanonická mise pro vyučování katolické teologie, odebraná mu v r. 2002 Dukovým předchůdcem, kardinálem Vlkem. Přesto prof. Wolf nezahořkl a ze svých vědeckých, pedagogických a pastoračních aktivit nijak neslevil. Jen od r. 2003 do r. 2011 vydal ve svém novém působišti – Ústavu dějin UK – osm vynikajících teologických publikací, jako jsou „Pražská univerzitní teologie v 17. století“, „Lidská identita v proměnách“ nebo „Psychologie Kristovy osobnosti“. Přednáší systematickou filozofii na Filozofické fakultě UK, pokračuje i ve dvou kurzech katolické dogmatiky. Je členem mnoha mezinárodních teologických společností, působil jako vědecký pracovník také na Pontificia Università Gregoriana a na Pontificia Università della Santa Croce v Římě. Duchovní službu vykonává v pražské žižkovské farnosti; v neděli slouží mši sv. v kostele sv. Anny. Jak sám říká, žije naplno. Přes dvě těžké operace srdce se nevzdal ani svých běžek.
Profesor ThDr. Václav Wolf se právě dnes dožívá 75 let. Ve svém zápisníčku měla moje teta, přijatá P. Wolfem zpět do církve, slova Abrahama Lincolna: „Nezáleží mi na tom, jestli zvítězím, ale záleží mi na tom, abych byl sobě věrným. Nezáleží na tom, jestli se potkám se zdarem, ale záleží mi na tom, abych žil podle světla, které vidím.“
Myslím, že stejnými zásadami se ve svém životě řídí Kristův kněz Václav Wolf.