Vzpomínky na Izrael

5) Kibuc – to je instituce, dá-li se to tak nazvat, která vznikla z historicko-praktických důvodů. Když totiž zakladatelé státu Izrael, tzv. pionýři, přicházeli do země z různých koutů světa, našli tam většinou poušť nebo močály a nepřátelské sousedy. Aby vůbec přežili, začali se sdružovat do kolektivů, společně pracovali a bránili svá území. Kibuc je tedy kolektivistické společenství, ale na rozdíl od komunistického, nevzniklo na základě ideologie, ale z nutnosti a touhy přežít. Z kibucu můžete kdykoli odejít a žít, kde chcete. A také tam vůbec nemusíte jít, jste-li přistěhovalci a až příliš vám to připomíná zřízení, která jste právě opustili.

Každý kibuc se něčím živí. Mají továrnu na nábytek, na výrobu plastikového nádobí, výrobu vína, jsou zemědělské kibucy, ale také existují pobožné, kde se jen studuje kabala. V jednom kibucu u řeky Jordán pěstují pstruhy a existuje i velmi prosperující kibuc, kde chovají prasata, ačkoli židovská víra zakazuje jíst vepřové maso. Moje teta mi vyprávěla, že v jeho začátcích, čas od času, když se něco neblahého stalo, zvedla se vlna odporu proti němu, neboť prý tím, že na posvátné zemi izraelské chovají nečistá zvířata, přinášejí neštěstí. Nepověrčiví a hlavně nepobožní kibucníci věc vyřešili, jak se na správného Žida sluší, šalamounsky. Vepříny postavili na vyvýšených roštech, takže  nečistá noha prasete přinášející kibucu nebývalé zisky, se svaté země vůbec nedotkla a bylo to.

Žijete-li a pracujete-li v kibucu, nedostáváte plat, jste pouze vlastníkem účtu, kam se vám zanáší „má dáti – dal“. Z toho je vám pak vyplácen důchod, jakož i přiděleny peníze na dovolenou, odečítá nájem apod. (funguje to trochu jako malá banka se zvláštními regulemi). Pokud někdo vykonává profesi mimo kibuc, je jeho plat rovněž převáděn na účet v tomto zařízení. Ovšem žít v kibucu a pracovat mimo něj nebylo vždy možné.

Například moje teta, která přijela do Izraele v roce 1948 jen s kabelkou, určitou dobu žila v kibucu, který založili Češi. Vykonávala veškerou práci, která jí byla přidělena, ale jelikož byla svým povoláním herečka, chtěla hrát. Divadlo v kibucu tehdy neexistovalo, byla to pro ně nesmyslná, zbytečná, protože nepraktická záležitost. Po určité době teta zjistila, že je vypsán konkurz do Tel Avivského divadla, přihlásila se a byla vybrána. Jako jedna z prvních pak přesvědčila vedení kibucu, že je možné pracovat mimo, když se bude její plat odvádět do společné kasy. Každý den pak jezdila hrát do Tel Avivu a v noci se stopem vracela zpět. Nakonec ale stejně byla postavena před rozhodnutí, buď bude žít a pracovat v kibucu, nebo se musí vystěhovat. A tak s těžkým srdcem kibuc opustila. Prý se jí tam žilo moc dobře. Dnes už má několik kibuců svůj divadelní soubor a v kibucu žijí i jiní umělci, ale i ministři, lékaři či inženýři i lidé jiných profesí, které vykonávají za jeho branami.

Každý kibuc má společnou kuchyni, kde se obyvatelé stravují třikrát denně. Ale není to žádná závodní kuchyně. V každé kibucnické jídelně je nabízeno několik chodů, kdy jídlo je umístěno do nerez nádrží a vy si to můžete zkombinovat jak chcete a přijít si kolikrát chcete. Můj strýc, když se zde poprvé ocitl, nevěřil, že si může přidávat neomezeně, a tak to vyzkoušel. Když se pak už poněkolikáté vracel s plným talířem a stále si ho nikdo nevšímal, vzdal to a nadále jedl už jako normální člověk. Práce v kuchyni se považuje za nejhorší možnou a proto se u ní pravidelně střídají všichni obyvatelé. Můžete být třeba ministrem, žijete-li v kibucu, tak jednou za čas musíte jít mýt nádobí a uklízet v kuchyni.

Lidé v kibucu žijí v domcích, které jsou moderně zařízené a mají terasy i zahrádky. Jsou zde jesle, školky, základní a někdy i střední škola. Většina kibuců má bazén i společnou prádelnu. V kibucu ovšem existuje osobní vlastnictví (není to žádný socialismus, kde všichni mají všechno a nikdo nemá nic). Můj syn např. uviděl před školou zaparkovaných mnoho jízdních kol a jelikož byl poučen, že se ocitl v zařízení, že všechno patří všem, chtěl si jedno kolo vypůjčit. Pochopitelně to nešlo, neboť majitel kola by se asi hodně zlobil, kdyby mu na jeho majetku drandil nějaký cizí kluk, zatímco on se učil.

Do kibucu se jako turista dostanete jen v rámci poznávacího programu, nebo tam můžete po určitý čas pracovat, čehož využívají především mladí lidé ze severských zemí. Jinak lze toto zařízení navštívit jen na pozvání někoho z obyvatel. Jelikož v kibucu Mišmar HaEmek ještě žije několik rodin původem z Čech, z nichž někteří znali moje rodiče, mohla jsem tam po nějaký čas pobýt. Když jsem se tam tak procházela po té dokonale zkultivované zemi a pozorovala, jak tam lidé žijí, kolik třeba mají volného času, protože nemusejí nakupovat, vařit a mýt nádobí, zdálo se mi, že by se tam mohlo žít docela dobře, přestože si obyvatelé tzv. koukají do polévky.

Přejít na předcházející kapitolu - Židovská svatba

Vydáno pod