Hitlerův „dárek“ Židům

Na sklonku války si Terezínské ghetto nacistická propaganda vybrala jako předmět pseudodokumetárního filmu Vůdce daroval Židům město. Důvody vzniku tohoto zcela lživého a od základu zmanipulovaného snímku nejsou dosud jasně vysvětleny. Jako nejpravděpodobnější se zdá, že si skupina nacistických pohlavárů v očekávání porážky Německa vytvářela (za použití tisíců terezínských Židů coby statistů) alibi pro poválečné tribunály.

O nacisitické filmové propagandě v pořadu Historie.cs z 21. března hovořili archivářka Eva Strusková, filmová historička Nataša Drůbková a dokumentarista Pavel Štingl. Moderoval novinář a publicista Vladimír Kučera.

Na toto natáčení jsem docela připravoval, a pořád jsem odsouval, že se podívám na ten film o tom, jak Hitler dal Židům město. Upřímně řeknu, že se vcelku vyrovnám se záběry Američanů, které pouštěli po válce. Těch nebohých lidí, těch velkých očí, těch vyhublých tváří, těch buldozerů hrnoucích mrtvoly. Ovšem film Vůdce daroval Židům město mi připadal mnohokrát zrůdnější a zcela mě rozhodilo, když jsem tam viděl ty lidi, kteří musí hrát štěstí. A nejhorší je, že to pro ně možná v té chvíli pocit štěstí i byl, že se najednou mohou chovat jako dřív.
Jak vůbec mohla někoho taková zrůdnost s touto propagandou napadnout?Strusková: Je nutno to vidět v kontextu Terezína coby vzorového ghetta a toho, co si od něj SS slibovalo. Ten film měl původně vzniknout a přijít do úplně jiné doby a měl být využíván k propagandistickým účelům. Nicméně Aktualita tento záměr sabotovala a film odevzdala až téměř na konci války.

Drůbková: Ředitel Aktuality Karel Pečený, který na tom filmu spolupracoval, byl po válce souzen jako kolaborant a tehdy se hájil, že dokončení filmu sabotoval. To je možné. Přesto je divné, že film půl roku ležel v Aktualitě, dokončen byl v březnu 1945. V té době už si nikdo nemyslel, že by to byla propaganda pro třetí říši. Muselo být něco jiného. Zajímavé je, že ten film ukazuje něco, co nikdy nebylo. A ukazuje to, co si všichni přáli, aby koncentráky nebyly. A to tehdy přáli hlavně němečtí pachatelé.
Je to zajímavá psychologická změna. Tím filmem si sami chtěli vsugerovat, že to možná nebylo všude tak hrozné jako Osvětimi, v Treblince, v Majdanku atd. V Čechách to asi nebylo tak strašné.

Terezín sice nebyl vyhlazovací tábor, ale byla to cesta do něj.
Drůbková: Právě! Navíc k tomu to udělat zneužili protektorátní firmu.

Štingl: Vrátím se k tomu, jak vlastně mohla ta lež jít do takových dimenzí. Je samozřejmě trochu filozofická otázka, je-li lež měřitelná. Jakmile se začne lhát, má to nekonečný rozměr.
Když někdo například někdo obdivuje strukturu StB a to, jak dokázala všechno obepnout, říkám na to, že nejde o nic jiného než o práci s určitými základními principy mezilidských vztahů. Nacistická propaganda se vším kontextem (není to jen goebbelsovská propaganda, ale také celá psychologie RuSHA, přesidlovací úřad SS) se velmi často dopouštěla argumentů, které měla „na pak“. Lidické děti odvezou někam do Lodže, nechají je tam měsíc bydlet někde na betonu, mezi tím korespondují, jestli je jako nežidovské děti fakt mají zabít. A než je odvezou do Chelmna, nechají je napsat kartičky svým tetám v okolních vesnicích, aby byl jako klid. Pro mne to je vrcholný akt profesionálního udržení pořádku. Ostatně Eichmann se u soudu v Jeruzalémě obhajoval tím, že byl jenom profesionál a odváděl jakousi profesionální práci.
Oni věděli, že všechny lágry jsou úplně neobhajitelné. Ale měli ještě ten Terezín, z kterého se ta ozdravovna tak trošku udělat dala. Jsem přesvědčen, že většina lidí z té Aktuality nevěděla, do čeho jde a co z toho vyleze.

Strusková: Když přijeli do Terezína, viděli scénu, kterou v dobré víře nainscenoval režisér Gerron. Ale nefungovalo to. Na jedné straně byli židovští vězni, na druhé straně lidé z Aktuality, kteří tam měli točit film. Začátky natáčení byly tedy velmi nepříjemné pro obě strany. Nakonec Karel Pečený vymohl, že může s židovskými vězni, delegovanými na to natáčení, mluvit.
Jinak k samému vzniku toho filmu, k zadání je celá hypotéz celá řada. Kromě zmiňované možnosti je tu možnost další: víme, že Hans Günther( šéf Ústředního úřadu pro uspořádání židovské otázky na území Protektorátu Böhmen und Mähren) přišel do Aktuality se záměrem natáčet film už v prosinci 1943. Uzavřel s Aktualitou dohodu o filmové zakázce, šlo o natáčení v Terezíně. Patrně to souviselo s akcí zkrášlování Terezína. V červnu 1943 přijel totiž do Terezína mimo jiné Eichmann a rozhodl dát celé město trochu do pořádku, že by mělo sloužit a že by se tam mohla pozvat delegace Mezinárodního výboru Červeného kříže. To se stalo, ovšem až v červnu následujícího roku. Do té doby probíhalo ono zkrášlování Terezína. Takže když přijeli v srpnu 1944 filmaři, Benjamin Murmelstein prohlásil, že je to připravené. Ta akce, která probíhala pro delegaci Mezinárodního červeného kříže, byla totiž také velká inscenace, lež.

Komu to chtěli předvést? Tedy kromě toho Červeného kříže?
Drůbková: Především to chtěli asi dát Červenému kříži: ukázali jim krásný Terezín a tento film měl být na památku. To se ale nepodařilo. Aktualita nejdříve natočila v lednu 1944 takzvaný probefilm - příjezd holandského transportu do Terezína. Film byl pak poslán do Berlína, kde byl odmítnut a zřejmě zničen.
Teprve poté byl natáčením pověřen Kurt Gerron, berlínský entertainer, režisér a také zpěvák. Zpíval Mackieho Messera, hrál například s Marlene Dietrich. A když se jako vězeň objevil v Terezíně, asi dostal prostě příkaz natočit ten film, aby to vypadalo jako pohoda.

Taková terezínská idyla. Co mu za to slíbili? Zdá se mi totiž protismyslné něco sám proti sobě, což tomto případě dělal.Drůbková: Gerronovi se nemuselo nic slibovat. Přeživší z Terezína vzpomínali, že byl úplně šťastný, že mohl zase režírovat. Nevím, ale myslím, že žádný slib nebyl.

Slyšel jsem, že mu slíbili, že s rodinou nepojede…
Strusková: Myslím, že žádný takový dokument neexistuje, je to fáma. Fakt je, že všichni, co se toho filmování účastnili, se domnívali, že když budou zachyceni na filmu, pojišťují si tím svoje setrvání v Terezíně. Nicméně lež a cynismus byly nekonečné, protože v září natočili proslov doktora Eppsteina na Radě starších a za 14 dní ho právě na Malé pevnosti zavraždili.

A Gerron skončil jak?
Strusková: Gerron skončil jako většina lidí, které v tom filmu vidíte - mezi 18 tisíci lidmi, kteří byli na podzim 1944 deportováni do vyhlazovacích táborů.

historik Petr Koura z Filosofické fakulty Univerzity Karlovy:
Je docela překvapivé, že se v terezínském ghettu provozovala swingová hudba, hlavně v podání orchestru Ghetto Swingers (založený v lednu 1943). Původně se jednalo o kvintet, v průběhu následujících měsíců se rozšířil na big-band. Jádro tvořili hudebníci z protektorátu, později se rozšířil o lidi z Dánska nebo Holandska. Dirigentem orchestru byl od počátku roku 1944 Martin Roman, známý německý jazzman, transportovaný z Holandska, který spolupracoval s kapelou Weintraub's Syncopators. Ta nahrála hudbu třeba k filmu Modrý anděl s Marlene Dietrichovou. Takže to skutečně byla významná osoba německé kultury.
Orchestr byl zneužit k nacistické propagandě už při návštěvě Mezinárodního červeného kříže v červnu 1944. Nacisté ale nařídili změnit jeho jméno, protože název Ghetto Swingers zaváněl kvůli slovu „ghetto“ středověkými způsoby, a tak se z něj stal Swing Orchestra a byl nafilmován pro propagandistické účely v létě 1944.
Na první pohled je paradoxní, že v tomto filmu mohla zaznít swingová hudba, která byla nacisty pronásledovaná už od konce 30. let. A nejen mohla, nacisté to přímo vyžadovali. Poslední žijící člen orchestru, dnes 90letý, kytarista Coco Schumann mi říkal, že jim bylo řečeno, čím američtější, tím lepší. Domnívám se, že je v tom ďábelský propagandistický záměr: nacisté pak mohli říkat, podívejte, jak si Židé v Terezíně hrají tu svoji žido-negerskou hudbu, nikdo jim v tom nebrání, jejich kulturní rozkvět vidíte nafilmovaný v přímém přenosu.

Je možné nevědět, do čeho jdou, když jim řekli, že budou točit v Terezíně? Vcelku asi mohli předpokládat, že nebudou točit film o tom, jak je to v Terezíně opravdu?Štingl: Kameraman Čeněk Zahradníček je podepsán pod polovinou válečného zpravodajství a je to na tom vidět. Byl to mimořádně dobrý kameraman, vedení kamery je osobité. Byl brilantní.
Třeba do Lidic se dostal tak, že ho naložili v Praze do auta a najednou vystoupil v Lidicích. To pak stojíte před tím, jestli dělat hrdinu a nechat se zastřelit nebo poslat do koncentráku. Anebo se snažit to natočit, aby to svědectví zůstalo (až tak to možná nedomýšlel). V každém případě zvolil druhou variantu. Ty záběry nebyly nikdy použity, protože propaganda zjistila, že to tam přešvihli a Lidicím dala stop-stav. Záběry se našly úplnou náhodou na konci války.
Terezín má složitější genezi, trvalo to déle a zúčastnil se toho jako člen štábu. V té souvislosti bych se spíš vrátil k otázce, jak pracné bylo naaranžovat scénu tak, aby vypadala autenticky. To totiž pracné vůbec nebylo. Především samotná filmová řeč vám umožňuje natočit o jednom místě, byť by to byl koncentrák, dva zcela protichůdné filmy. A pak, v německém válečném žurnálu je stylizace dokumentu úplně standardní věc. Stejně jako to, že se stylizovalo v dokumentu, který měl vypadat autenticky. Hrozné je, že se celé poválečné období tyto záběry neustále používají jako takzvané autentické materiály. Nikdo nevysvětlil, že to bylo celé stylizované. A zrovna tak ty válečné záběry. Když se to použije se zvukem a symfonickou hudbou (tu používali velmi rádi a velmi dobře - Berlín byl Hollywoodem Evropy), má to najednou obrovský dopad. Člověk by opravdu skoro jásal, jak to těm Němcům jde, a to je to v roce 1944.
V Terezíně to pak mělo trochu doladěnou stylistiku v tom, jak byli lidé oblečení, v jejich výběru, naaranžovaní. Ale také v tom, že to mělo filmovou skladbu. Bylo to natočeno velmi pracně. Byl tam celek, byl tam detail, bylo to prostě točené do vazby. Takhle žádná reportáž prostě vznikat nemohla.

historik Petr Koura z Filosofické fakulty Univerzity Karlovy:
Ghetto Swingers se v rámci toho propagandistického filmu účastnilo celkem tří natáčení. Bohužel se žádný materiál nezachoval. První natáčení probíhalo řekněme na party v přírodě (v Trávčickém údolí nedaleko Terezína), kam byly přivezeny dva tisíce terezínských vězňů. Druhé se konalo na náměstí, pod známým lázeňským pavilonem. A třetí bylo v kavárně. Tam bylo doprovázeno i tancem a máme zachované propustky z práce na ten den, aby mohli v té kavárně tančit swing. Poslední natáčení je spojeno s úkazem, který někteří svědci interpretovali jako osudovou záležitost: během natáčení přišla velice prudká letní bouře, která vtrhla i do kavárny. Rozrazila se okna, vítr pronikl do kavárny, ale kamery běžely, hudebníci stále hráli a místní mládež tančila jazz. Jeden z členů štábu říká, že to byl až surrealistický obraz, nikdo neřekl stop a lidé stále předváděli to, co měli. Další ze svědků to komentoval tak, že pánbůh potrestal Terezínské, že uprostřed pekla terezínského ghetta předvádějí žido-negerský tanec pro kamery nacistických filmových propagandistů. Není to samozřejmě přesné, byly to kamery české společnosti Aktualita.

Jak je možné, že ti lidé dokázali sehrát to štěstí? Byť jak říkám, na očích jim opravdu bylo vidět něco jiného.
Strusková: Jsou tam záběry, kde lidé prostě vykonávají svoji pracovní činnost. Ale také věci jako sportovní utkání, fotbal. Tam lze předpokládat, že část auditoria sleduje zápas se zájmem, že to strhne. A pak samozřejmě byly záběry, kde byl problém. Ve filmu chybí jedna dlouhá část, natočená v Bohušovické kotlině. Tam bylo postaveno pódium a přivedeny asi dva tisíce lidí, kteří měli sledovat vystoupení kabaretních umělců. Podle vzpomínek Ivana Friče se nejdříve natočily výstupy víceméně bez publika. To pak přivedli esesáci a ukázalo se, že se točit nedá. Ti lidé měli takový strach, že to nebylo vůbec možné. Vznikl tím problém. Karel Pečený šel za Rahmem, vedoucím komandatury, že to takhle nejde, a domluvil se s ním, aby nechal stáhnout vojáky, kteří to auditorium obklíčili. Karel Pečený pak požádal pana Gerrona, ať to auditorium zabaví, ať ho uvede do určité nálady. To se také stalo, protože Kurt Gerron byl nesmírně populární. (Ostatně když slyšeli, že Gerron bude natáčet, všichni měli na začátku pocit, že jim nějakým zázrakem může z té situace pomoci.) Gerron vykládal anekdoty, publikum se bavilo, Aktualita natočila publikum. Pak se to dalo dohromady.

Gerron je zajímavá postava, ve filmu Transport z ráje ji ztvárnil Zbyněk Brynych, smutný příběh člověka, který chtěl pracovat i v takových podmínkách.
Drůbková: Ten film byl ve srovnání s filmy z jiných ghett strašně drahý (zaplatili si ho sami Židé, protože to byly peníze z arizací atd.), byl to zvukový film. Aktualita tak byla vlastně jediný podnik, který to mohl udělat, protože na to měla vybavení.
Na tom je zajímavé, že hudba měl být stoprocentně židovská. Ta se přitom v třetí říši samozřejmě hrát nesměla jako jazz, swing nebo Mendelssohn-Bartholdy. Byl na to dokonce takový seznam, kdo je židem v hudbě, kdo ne.
Byl to také jediný nacistický propagandistický film s originálním zvukem. To se normálně nedělalo. V Lodži nebo ve Varšavě filmovali lidi na ulici. Ale žádný zvuk. Židé neměli pozici subjektů. Nemluvili. Možná jen leželi na ulici.
Byli jen objektem kamery. V polských ghettech také vždycky filmovali Němci anebo Propagandakompanie (část wehrmachtu nebo SS nebo SD). V Terezíně je všechno jinak. Máme zvuk. Zvukový záznam projevu doktora Eppsteina, kde dost dlouho mluví o Terezíně. Máme zvuky z toho utkání a samozřejmě z Brundibára, divadelního představení. A to už není němčina, ale zpívaná čeština. To na tom velmi zajímavé, protože normálně se takové jazyky ve Wochenschau (v německém týdeníku) ani v takzvaném Auslands-Wochenschau neobjevují.

Co židovský prvek ve filmu? Mělo nějaký vliv, že to točil Žid? Že tam hráli Židé?Strusková: On to bohužel Kurt Gerron moc netočil. Velmi brzy se stal jakýmsi asistentem a produkci musel řídit Karel Pečený. Navíc Kurt Gerron neviděl ani metr filmu. Před svým odjezdem napsal velmi pečlivé pokyny ke střihu filmu, ale ten film stříhal Ivan Frič pod kuratelou Hanse Günthera, který chodil do střižny. Nicméně ona ústředna, která si tento film u Aktuality objednala, nezaplatila, respektive nedoplatila a Aktualitě zůstal dluh tři sta čtyřicet tisíc korun. Je sice pravda, že Pečený to Güntherovi odevzdával až v dubnu, kdy už měli nacisté jiné starosti než platit pohledávku Aktualitě.

Drůbková: V dubnu 1945 se ten film několikrát promítal. A je zajímavé, pro koho byl ten film vlastně dodělán, když každý myslel na konec války. Ten film viděl K. H. Frank v Černínském paláci. Podle všeho počítal s tím, že bude po válce potřebovat alibi. Takže to byl od Günthera a Rahma, také esesáků, jako byl K. H. Frank, takový bonbónek: tady máš film, ten můžeš ukazovat.

To už je vskutku drzost…
Drůbková: Vždycky se říká, že byl film udělán pro zahraničí. Není to úplně správné. K. H. Frank je jedna věc. Pak film ukazovali představitelům Červeného kříže…

Prosím vás, a ti jim to uvěřili?
Drůbková: Zajímavé na tom právě je, že pozvali zástupce Mezinárodního červeného kříže do Terezína 16. dubna a ukázali mu tam ten film o Terezíně. To je samozřejmě nesmysl - proč by mu ukazovali film o Terezíně v Terezíně. Zase to ukazuje, že to měla být reklama na něco, ale možná ne na to, co si myslíme. A určitě ne na to, co mohl ten film být v roce 1943 nebo 1944. Takže to opravdu bylo připravování na konec, vytváření si alibi.

Štingl: V té době už to opravdu byl obchod. K. H. Frank třeba si držel Krajinu jako vězně, se kterým by mohl obchodovat. Ale pozor, nedomnívejme se, že v tomto „barteru“ jeli všichni. Například zastupující místostarosta Prahy Josef Pfitzner (před válkou vynikající historik se skvělou publikací o sovětském Rusku, ale v roce 1935 začal psát Henleinovi memoranda a úplně zfanatičtěl) si ještě v dubnu 1945 píše do svého deníku, že je přesvědčen, že to Hitler nakonec otočí a dokáže dobojovat tam, kam on doufal.

Drůbková: Pfitzner neměl přístup k zpravodajským zprávám, asi jako SS. To je trochu rozdíl. A zajímavé je, že jakmile se někdo v SS snažil navázat kontakt s Američany, Hitler to hned zastavil. Zajímavé v našem případě pak je, že o tom filmu nevěděl šéf SS Heinrich Himmler. Byli to tedy spíš protektorátní esesáci, kteří se tím filmem chtěli očistit.

historik Petr Koura z Filozofické fakulty Univerzity Karlovy:
Na důvodu vzniku toho filmu se historikové dodnes nemůžou shodnout, protože pramenů nacistické provenience je málo. Já se domnívám, že to mělo sloužit pro zahraničí. Třeba to, že tam měla být jazzová hudba, jazzový tanec, na mě působí, že to nemělo být prezentováno přímo na území třetí říše, kde byly tyto věci dávno zakázány a potlačovány. Ale někde v cizině, aby nacisté ukázali, jak skvěle se Židům pod jejich kuratelou daří. Vytvářeli si tedy materiál pro případný poválečný proces. Následná snaha o likvidaci lidí, kteří se na natáčení toho filmu podíleli, v Osvětimi svědčí o tom, že ti lidé museli zemřít právě kvůli tomu, že věděli, za jakých okolností film vznikal.

Bylo něco z toho, co je v tom filmu vidět, pravda? Hráli tam fotbal?
Strusková: Fotbal se tam hrál, ale samozřejmě celá řada věcí, které se tam ukazují, povolena nebyla. Například práce, ve filmu sochař dělá velice ohyzdnou kašnu pro Ráhna a tu skutečně vytvářel. Pravda je, že dětem chutnal chléb. Ovšem není pravda, že to byl první chléb. První chléb, který tam přinesli na zkoušku, ty hladové děti pochopitelně snědly. Pak se muselo čekat a sháněl se další chléb. Když ho přinesli, děti samozřejmě snědly i ten. Místnost, kde lidé šijí boty nebo střihají látky, je skutečně tam, kde byla. Ale řada jiných dějišť byla vyhledávána a děje tam byly vysloveně inscenovány.

Štingl: Nechci moc zasahovat do pojmu „pravda“, ale realita tam skutečně převládá. To je právě to ďábelské dílo. Opravdu je to prostor ghetta, je tam vidět, že lidé tam bydlí skupinově a že nepochybně před válkou v nějakém takovém ubytovacím zařízení nebydleli. Ta dekorace odpovídá, jenom je to lehce přičančané. Je to udělané jakoby ve zkratce. Neumíme do toho zapojit, jak to vypadalo během epidemie tyfu. Neumíme si vůbec uvědomit rozměr hladu, zimy, nekonečnosti, bezvýchodnosti. To ten film dal lehce pryč; ono se to taky špatně natáčí.
Hrozné na tom je, že ve škole nemáme mediální výchovu natolik vyspělou, abychom se učili číst na záběrech, které se používají pro ilustraci, nejenom co je na nich vidět, ale jak vlastně vznikají. Neumíme je prostě rozpoznat.

Hlavně v tom filmu není vidět, kam ti lidé většinou z Terezína šli. To je pro mě princip celé lži toho biografu.
Štingl: Přesto byl Terezín sám o sobě dost velká hrůza. Představte si, že někdo vezme celou rodinu s dětmi a ty roky vyrůstají v ghettu. Ten rozměr toho času tam není. Vím jenom, že to, co následuje, je asi horší, a přitom vůbec nevím, co říct, když se děti zeptají, jak dlouho tady ještě budeme? To je hrůza toho ghetta.

historik Petr Koura z Filozofické fakulty Univerzity Karlovy:
Orchestr Ghetto Swingers má v jazzové komunitě takřka legendární pověst. Velice často o něm psal Josef Škvorecký a další jazzoví skladatelé, publicisté, spisovatelé. Traduje se, že přežili pouze dva nebo tři jeho členové. Mně se nicméně podařilo najít asi deset lidí, kteří nějakým způsobem s Ghetto Swingers hráli, vystupovali, přežili válku. Dá se říci, že jim ta hudba zachránila život. Do Osvětimi jeli prvním transportem po natáčení, 28. září 1944. Přeživší vzpomínají, že si mysleli, že je účinkování ve filmu od transportů naopak zachrání. Takže pak říkali, dostali jsme svoji odměnu tím, že jsme šli hned prvním transportem. Po příjezdu do Osvětimi šli někteří z nich na stranu smrti, kam je údajně poslal doktor Mengele. Jedním z nich byl kupříkladu jazzový klarinetista Fritz Weiss, český Benny Goodman, před transportem do Terezína významná osobnost české jazzové scény. Ale značná část členů orchestru se zachránila tím, že hrála hudbu pro osazenstvo vyhlazovacího tábora Osvětim, mezi nimi Martin Roman, Coco Schumann, Eric Vogel a další. Nicméně muselo to být psychicky velice náročné, esesáci jim, jak vzpomínají, totiž říkali, před vámi tady byla vynikající cikánská kapela, skončila v komíně, vy tam za čtyři týdny půjdete také. Ale s tím, jak se k Osvětimi přibližovali vojáci Rudé armády, nacisté povraždit tyto hudebníky nestačili.

Terezín se nestal předmětem propagandy a zkreslování jenom v případě tohoto filmu a v případě nacistů. On se vlastně tento Terezín v propagandě ztratil. Objevila se jenom ta Malá pevnost. V komunistickém režimu se vlastně neustále preferovala kasárna SS, ten soud tam, popraviště. Čím to je, že na Terezínu leží toto prokletí, že se stává propagandistickou firmou pro každý totalitní režim?
Drůbková: S Terezínem je to strašně zajímavé. Založen byl osvíceným císařem Josefem II. jako pevnost, která měla spíš pomáhat, aby se tolik nezabíjelo. Zajímavé bylo, že na Malé pevnosti seděl už Gavrilo Princip. Tradice politických vězňů je tedy dlouhá, nepřerušená. A nacisté to prostě použili věznici gestapa, která však, až na některé případy, s ghettem spojena nebyla.

Strusková: Do jisté míry s ním spojena byla. Jestliže se někdo v terezínském ghettu provinil a měl být vážně potrestán, byl poslán na Malou pevnost a odtud zpravidla do vyhlazovacího tábora. Když byla známá aféra s pěti malíři, kteří byli v létě 1944 obviněni, že očerňují život v ghettu, neboť byly objeveny jejich kresby, pětice malířů, v čele s Bedřichem Frittou, a jejich rodiny byli nejprve posláni do Malé pevnosti a potom do vyhlazovacího tábora.

Co si myslíte o tomto propagandistickém posunu?
Štingl: Je to nesmírně silné vyjádření holocaustu jako takového. Ten příběh na sebe nechal dlouho čekat. Po válce byli ojedinělí tvůrci jako Arnošt Lustig, kteří to okamžitě ventilovali. Ale většina těch přeživších hledala jazyk k tomu svému příběhu léta. Nemluvili o tom. Ve velkém rozměru to ukáže film Shoah, který trvá snad devět hodin a všichni na to pořád koukají a říkají, to není možné, kam to ještě povede. A tam se najednou začne veřejně chápat hrůznost toho holocaustu.
Nicméně u nás to má ještě trošku jiný výraz: socialistický Svaz protifašistických bojovníků byla instituce, kde fungoval jistý antisemitismus. Velmi často se tam od partyzánů k Židům objevovaly interpelace, že tam vlastně nic nedělali. To byl trošku duch té instituce, která byla za komunismu v podstatě režimní. Zelenou tak měla Malá pevnost a Terezín se rovnal Malá pevnost. Muselo proto přijít nějaké přehodnocení, vlna těch silných příběhů šoá a doba, která hodnotí historii normálně. A to přišlo až s devadesátým rokem.

(redakčně kráceno)