Nacistické plány v protektorátu: Poněmčit, ne přímo vyhladit

Většinu obyvatel protektorátu Čechy a Morava chtěli nacisté germanizovat, ostatní vysídlit na východ nebo vyhladit. Germanizaci nacisté preferovali zejména kvůli místnímu zbrojnímu průmyslu. Tvrdí to německý historik Detlef Brandes ve své nové knize Germanizovat a vysídlit, kterou představil v Ústavu pro studium totalitních režimů (ÚSTR).
Historik Detlef Brandes
Zdroj: ČTK Autor: Kateřina Šulová

Podle Brandese, který je také předsedou vědecké rady ÚSTR, se k Čechům nacisté chovali opatrněji než třeba k Polákům nebo Jugoslávcům. Protektorát Čechy a Morava byl totiž důležitý pro německý zbrojní průmysl – a nacisté se báli sabotáží a odporu Čechů. Jen málo původních obyvatel proto chtěli přímo vyhladit. Naopak až 86 procent občanů protektorátu mělo být přetvořeno v Němce. „Němci chtěli germanizovat prostor i velkou část obyvatelstva. Měli plány sešněrovat české obyvatelstvo,“ uvedl Brandes. Etničtí Češi tak měli postupně ztratit znaky kulturního národa a převážně se vyučit dělnickým profesím. „Poněmčení došlo dost daleko,“ dodal historik. 

Brandesova kniha Germanizovat a vysídlit: Nacistická národnostní politika v českých zemích vyšla v českém překladu tento týden. Jde zřejmě o první knihu, která se zaměřuje na to, jak si nacistické Německo představovalo „řešení české otázky“. „Samozřejmě existuje spousta literatury o protektorátu, ale dosud se nikdo tak detailně nesoustředil jenom na národnostní politiku,“ tvrdí Brandes, který protektorátní historii zkoumal v německých i českých archivech. 

PODÍVEJTE SE na hrůzy koncentračních táborů

Cílem německé národnostní politiky bylo podle Brandese vytvořit Velkoněmeckou říši na rasových základech. Uvnitř jejích hranic, posunutých na východ, chtěli nacisté nejen převzít správu území, školství nebo hospodářství, ale také potlačit jazyky a kulturu porobených národů. Naopak etničtí Němci měli po válce na zabraných územích získat majetek vyhlazených Židů. Ne všichni obyvatelé porobených zemí však byli klasifikováni jako „způsobilí k poněmčení“, a tedy určeni k asimilaci. Některé naopak nacisté označili za „nežádoucí populační přírůstek“. Takové osoby čekaly v protektorátu obvykle nucené práce nebo deportace. Menšina z nich byla přitom určena přímo k vyhlazení. „Bylo jisté procento, jen neznámo jaké, které mělo být přímo usmrceno,“ říká autor knihy a upozorňuje, že i vysídlení často ve skutečnosti znamenalo smrt.

Uznávaný historik se česko-německými vztahy ve 20. století zabývá dlouhodobě. V minulosti se věnoval i tématu odsunu Němců na konci druhé světové války. Podle něj to byly právě národnostní politika nacistů a záměr násilného rasového výběru, které československé exilové vládě zavdaly důvody odsunout německé obyvatelstvo a orientovat se na Sovětský svaz. „Tehdy bylo české politické elitě jasné, že nechce žít s německou elitou v jednom státě,“ vysvětluje Brandes. Události jako vyhlazení Lidic navíc způsobily, že plány vysídlit Němce podpořila i mezinárodní veřejnost.