Dcera Ludvíka Svobody: Hrdinství je náplast na bolest

V jihomoravském Podivíně se na jaře 1945 setkaly velké a malé dějiny. Generál z východní fronty a pozdější československý prezident Ludvík Svoboda zde mohl po šesti letech bojů oznámit konec druhé světové války – a také se po stejně dlouhém odloučení setkal se svou ženou a dcerou.

„Tatínek vždycky říkal, že to, co nenávidí nejvíc na světě, je válka. Jako mladík nikdy nechtěl být vojákem, a přesto ho osud postavil do dvou světových válek. Zejména v té druhé, přestože velel úspěšně bojujícím československým jednotkám, viděl až příliš lidské tragédie,“ vzpomíná devadesátiletá Zoe Klusáková, dcera generála a pozdějšího prezidenta socialistického Československa Ludvíka Svobody, jenž sám zaznamenal své válečné zážitky ve známém spisu Z Buzuluku do Prahy.

Válka Svobodu opětovně povolala do zbraně v červnu 1939. Tehdy nedaleko Ostravy přešel hranice do Polska, aby v Krakově velel ustavující se dobrovolnické jednotce prchlých Čechoslováků. Bezmála čtyřiačtyřicetiletý důstojník měl za sebou boje československých legií u Zborova (1917) i práci pro odbojovou organizaci Obrana národa a ve svém kroměřížském domě, jejž si postavil po odchodu z Vojenské akademie v Hranicích, zanechal ženu, dceru i syna.

V průběhu druhé světové války se Svoboda na východní frontě propracoval k hodnosti brigádního generála, bojoval v bitvě u Sokolova a proslul boji o východoslovenský Dukelský průsmyk, jímž se Rudá armáda poprvé dostala na území Československa (v té době Slovenského štátu). V dubnu 1945 se stal také „nepolitickým“ ministrem národní obrany v košické vládě. Tuto funkci vykonával ve prospěch dominantních komunistů až do dubna 1950, kdy ho věrchuška nahradila Gottwaldovým zetěm Alexejem Čepičkou a vyhnala do jednotného zemědělského družstva v Hroznatíně na Českomoravské vrchovině.

Jaro 45: Svobodovi v Podivíně (zdroj: ČT24)

Náplast na bolest

Na jaře 1945 ovšem generál Svoboda stále ještě platil za válečného hrdinu a konec války mu měl dopřát i shledání s jeho rodinou. Došlo k němu v Podivíně na Břeclavsku, nedaleko lednicko-valtického areálu, kde se rozhodl v noci ze 7. na 8. května 1945 přenocovat v Bánerově mlýně.

„Válka nebylo jen slavnostní přivítání s květinami, mávání a objímání vojáčků na ulici. Měla i jiné, tragičtější pozadí, a to podbarvovalo mnohé. Hodnost hrdiny, oceňované hrdinství, to je jen náplast na bolest,“ vzpomíná na květnové dny v Podivíně Svobodova dcera Zoe. „Otec odešel, když mně bylo čtrnáct let, byla jsem ještě takový výrostek, školačka. Když se vrátil, už jsem byla dospělá a válkou ještě dospělejší, než normálně dvacetiletý člověk bývá. Nikdo z nás ale při setkání necítil, že jsme byli tak dlouho vzdálení.“

Po Svobodově letním odchodu do Polska jeho žena Irena pokračovala v odbojové činnosti a několika skupinám důstojníků pomohla opustit okupovanou zemi, v kroměřížském domě dokonce schovávala československé parašutisty i s vysílačkou. Válka ji připravila o syna, kterého nacističtí dozorci zavraždili v koncentračním táboře Mauthausen, její matka zemřela v Ravensbrücku. S dcerou Zoe se musela od roku 1941 skrývat.

„Válka je řezničina“

„Na světlo boží jsme v Podivíně vyšli poprvé. Do té doby to byla dobrovolná samovazba, která nám zachránila život. Přes všechny nepříjemnosti, které s sebou nesla, obdivuji lidi, kteří nás zachránili,“ vzpomíná Zoe Klusáková. Za generálem Svobodou ji a její matku dopravili partyzáni a rodinné setkání se neslo ve slavnostním duchu. Ludvík Svoboda totiž coby novopečený ministr v Podivíně oznámil ukončení druhé světové války – se zprávou o konci šestiletého konfliktu předstoupil osmého května ráno před zaplněné náměstí.

„Tatínek vždycky říkal: Válka je to nejhorší, co může lidstvo zažít. Válka je řezničina, nedůstojná lidského rodu,“ cituje pozdějšího prezidenta jeho dcera. „Největší a nejslavnější bitvu, kterou lidé mohou probojovat, je bitva za mír a za přátelství mezi národy. To je vzkaz nejen jeho osobní, ale vzkaz za všechny ty, kterým velel, ať už padli, nebo nepadli.“

Ludvík Svoboda na náměstí v Podivíně oznamuje konec války
Zdroj: ČT24/Facebook/Podivínská fotokronika
Vydáno pod