„Mozek je nejsložitější organizovaná hmota na světě,“ říká Josef Syka

Lidský sluch se začíná zhoršovat relativně velmi brzo, již kolem dvaceti let života. Nadto se všudypřítomná hluková zátěž, nedobrovolná i dobrovolná, a její neblahý vliv na sluch v průběhu let kumuluje. Výsledkem tak je méně či více nedoslýchavá generace seniorů. Lidskému mozku, sluchu a vlivu hluku na člověka se věnuje neurofyziolog Josef Syka, host Jany Peroutkové v Profilu z 8. března na ČT24.

Proč jste si v rámci medicíny vybral svoje zaměření?
Vždy jsem si přál pochopit, co se děje v mozku, studovat funkci mozku. A sluch je jedním z hlavních vstupů do mozku. Takže jsem začal tím vstupem a postupně se začal zabývat i otázkou, jak funguje mozek, když hovoříme řečí a tak dále.

Jak daleko je věda ve výzkumu mozku?
Myslím, že má ještě mnohé před sebou. Mozek, především ten lidský, je skutečně nejsložitější organizovaná hmota na světě. A k jeho pochopení a prozkoumání máme ještě hodně daleko. Myslím, že je to jeden z dominantních úkolů 21. století. Problém genomu a genetiky se nám již podařilo do značné míry pochopit a prozkoumat. Na řadě je lidský mozek.

Co tedy dnes o mozku víme? A co je ještě nutné prozkoumat?
Stále ještě dobře nechápeme detailní funkci jednotlivých nervových buněk, kterých tam máme přes 100 miliard. Jak spolu spolupracují. Jak vlastně probíhá ten proces, když spolu hovoříme, když se na něco díváme, když vnímáme nějakou řečovou zprávu. Tyto procesy nám stále ještě nejsou úplně jasné, i když jsme se za posledních dvacet let, především díky moderním zobrazovacím metodám, dostali hodně daleko a mnohé pochopili.

Uvádí se, že zdaleka nevyužíváme plnou kapacitu mozku. Je to pravda?
To je takové klišé. Podle mého je to takové nepochopení. Mozek má svůj systém, jak přenést pozornost z jednoho pohledu na druhý, a nemůže najednou pracovat na sto procent. Jsou tady určité rezervy, třeba paměťové, ale rozhodně nemůžeme říci, že by mozek pracoval jen na malou kapacitu.

Jak mozek posilovat? Podobně jako svaly?
Není to úplně identické. Je to otázka kognitivních funkcí. Tedy abychom se zabývali luštěním křížovek, sudoku. Je celá řada možností, jak nezanedbávat tu intelektuální (kognitivní) funkci mozku. A roli hraje také zdravá životospráva.

To jistě také souvisí s roztroušenou sklerózou, o které se toho ví velmi málo? V Motole teď proto začíná tříletý výzkum této nemoci.
Roztroušená skleróza je typické onemocnění mozku, má mnohé společné zřejmě s imunologickými procesy, s jejich poruchou. Tam jsme se dostali poměrně daleko, zejména v úspěšnosti moderní léčby.

Zaměřili jste se na studium sluchového systému mozku a vlivu hluku na člověka. Přeje současná doba zdravému sluchu?
Příliš mu nepřeje. Především se dostáváme do velkých problémů s hlukovou zátěží. Hluk je něco, co s sebou nese moderní civilizace. Jsou i případy, kdy by k tomu docházet nemuselo, například obrovská zátěž, kterou představují rockové koncerty, popová hudba, používání různých walkmanů a mp3 přehrávačů. Takto bychom sluch zatěžovat neměli. Celá ta zátěž se totiž kumuluje a nakonec se projeví tak, že ve vyšším věku opravdu špatně slyšíme.

3. březen vyhlásila Světová zdravotnická organizace (WHO) jako Den péče o sluch. Jak bychom se tedy měli o sluch starat?
Jedním z důležitých momentů je vyhýbat se velké hlukové zátěži. Jsou samozřejmě některá povolání, které takovou zátěž nesou, ale i tam je třeba bránit se chrániči (třeba od stavebního hluku). Bezpečně možné ale je pokusit se nenavštěvovat příliš hlučné koncerty. Dokonce je teď téměř zvykem, že i na plese se pohybuje hudba v naprosto nebezpečných hladinách. To se neprojeví hned, kumuluje se to, a jak teď stále více pronikáme do tajů vnitřního ucha, zjišťujeme, že mnoho lidí má docela normální sluchový práh, ale přitom velmi poškozené nervové buňky, které jsou za těmi receptory. Projeví se to tehdy, když máme rozumět něčí řeči v okolním šumu, třeba ve společnosti, a nejsme toho schopni. To je největší zátěž na sluch a něco, čím stále více bude trpět starší generace.

V jakém věku jsme z hlediska sluchu v nejlepší formě?
Pokud se narodíme se zdravým sluchem (stále se rodí neslyšící děti, v 50 % jde o monogenní příčinu, kdy je porušen jeden gen), zhruba do dvaceti let funguje sluch naprosto v pořádku. Ovšem už okolo dvaceti pětadvaceti se začíná pomalu ztrácet ta nejlepší kvalita. Probíhá to nezávisle na nás s věkem, takže řekněme v sedmdesáti letech má polovina i víc lidí velké problémy se sluchem. Musí pak vyhledat péči audiologa a foniatra, eventuálně pak dostává sluchadla, která mohou jistým způsobem sluch nahradit, ne však úplně.

Částečná ztráta sluchu ve stáří je brána jako něco zcela normálního. Dalo by se v rámci vědy nebo soustavnou péčí tomu zabránit?
Odborně se této ztrátě sluchu říká presbyakuze a zajímavé je, že ty rozdíly jsou obrovské. Zatímco někteří lidé mají sluch ještě velmi zachovalý, jiní neslyší téměř vůbec. Předcházet tomu můžeme vyhýbáním se příliš velké sluchové zátěži. Někdy k tomu přispívají i některé léky svými vedlejšími účinky, že způsobují poruchu receptorů ve vnitřním uchu, jsou to takzvaná aminoglykosidová antibiotika. Ale ten hlavní efekt skutečně je být co nejméně vytaven sluchové expozici.

Co byste chtěl ještě prozkoumat, jak co se týče sluchového sytému, tak třeba funkcí mozku?
Pouštíme se do využití moderních zobrazovacích metod. Mám teď několik moderních prací, které ukazují, že poruchy sluchu ve stáří jsou nejen poruchy vnitřního ucha, ale také v těch částech mozku, které jsou funkční právě v souvislosti s vnímáním zvuku.

(redakčně kráceno)