Šifry mistra Jakuba

V roce 2014 si zejména pražský Smíchov připomněl sto let od úmrtí spisovatele a nevšední pražské kulturní postavy Jakuba Arbese. Arbes je autorem literární žánru romaneto, byl možná prvním spisovatelem tvořícím na „volné noze“, podařilo se mu rozluštit Máchovy intimní deníky. Mimo to patřil mezi vyhledávané společníky kulturních (pivních) společností ve známých pražských hostincích.

O Jakubovi Arbesovi v Historii.cs ze 7. února hovořili literární historici Jaroslava Janáčková, František Všetička z Univerzity Palackého v Olomouci a Michal Charypar z Ústavu pro českou literaturu Akademie Věd. Ptala se historička Marie Šedivá Koldinská.

Jakub Arbes dnes jako téma zajímá hlavně odborníky, literární historiky, méně už běžné čtenáře. Přesto se občas objevuje zajímavý příměr, kdy bývá Jakub Arbes přirovnáván k Danu Brownovi?
Janáčková: Je to blízko i daleko. Oba psali něco jako novelu s tajemstvím. Jenže Arbes to psal v Čechách v 70. až 90. letech 19. století, je to plné české společenské a sociální zkušenosti. Je to četba na jeden večer, stostránková próza. To si tehdejší čtenáři vysoce cenili, že když se vyburcuje jejich zvědavost, ještě ten večer se dozvědí, jak to skončí. Dan Brown, to je dlouhé čtení. Do toho se můžu ponořit, k tomu se můžu vracet. Do domova důchodců jako dělané.

Všetička: Je tam ještě jeden rozdíl. Arbes má silnou sociální a společenskou bázi, na kterou naroubuje ten zvláštní, extrémní příběh.

Bylo Arbesovo směřování k novinářské, spisovatelské dráze, přímočaré? Nebo to původně vypadalo, že se bude živit něčím úplně jiným?
Janáčková:
Jeho táta byl švec, máma nosila lidem vodu (tehdy se v Praze nosila voda ještě ze studní) a žila v naději, že se tatínek stane skutečným ševcem, že nebude jenom příštipkářem, že si pomůžou v Praze nebo na Smíchově ke svému domu. To se jim nepodařilo, protože přišla světová hospodářská krize. A syn jim na to přispět nemohl. Oženil se s nejchudší švadlenkou z Nového Světa, ženou, která samozřejmě neuměla pravopis. Její dopisy, to je fantazie. Čtou se jako Hrabal a Taneční hodiny pro pokročilé. Když jsme tu korespondenci chystali, museli jsme to pro čtenáře upravovat, jsou to věty na celou stránku. Byla to ale nesmírně moudrá žena. Když Arbes musel do vězení za svou činnost v Národních listech, psala mu: „Dopadneš špatně. Tvůj šéf není tvůj kamarád. To není tvůj přítel. To je tvůj zaměstnavatel. Až tě vybere, tak tě vyhodí.“ A to se stalo pár let poté, co se Arbes vrátil z politického vězení.

Kdo ho při jeho profesním směřování inspiroval, ovlivnil? S kým ze soudobých literátů, vzdělanců se stýkal?
Charypar:
Pro Arbesa bylo už na staroměstském gymnáziu určující setkání s Janem Nerudou, který ho tam učil (tehdy ještě mladý a neznámý) jako suplent. O deset let později, v roce 1868, totiž právě Jan Neruda povolal Arbesa do Národních listů. Tím se Arbes dostal do čelného českého deníku, který určoval kulturní a politický profil české společnosti na několik dalších desetiletí. V té době už měl ovšem za sebou poměrně širokou novinářskou zkušenost. Od 60. let publikoval v nově založených novinách v době ústavní éry, v Hlase, v Čase. Potom krátkodobě působil v Kutné Hoře, kde vlastně založil a několik měsíců vedl časopis Vesna kutnohorská. A od roku 1868 byl v Národních listech.

Všetička: Arbesovo tíhnutí k literatuře a k tomu vypovědět nějaký příběh, který vymyslel, je dáno velkou sečtělostí. V 19. století bylo málo literátů, kteří měli takovou erudici. Arbes nejen dovedl vymyslet kuriózní příběh nebo romaneta, jak mu to Neruda pojmenoval. Měl také schopnost ten příběh vybudovat tak, aby na čtenáře zapůsobil co nejintenzivněji. Bylo to v něm a v podstatě o tom i psal. Má totiž celou sérii kulturně-historických statí, kde píše, jak vypadala literární kuchyň u největších zjevů evropské nebo světové literatury. Jak psal své hry Shakespeare, jak budoval své romány Emile Zola, jak své povídky konstruoval Edgar Allan Poe.
Arbes je v 19. století jediný a výjimečný beletrista, který myslí na poetiku. Z těch beletristů byl úplnou výjimkou. Druhý nejpoučenější byl Sabina. Ovšem to je generace předtím. Ten měl také to povědomí o evropských literaturách. Arbes se od něj liší tím, že ho zajímá kuchyň až do detailů. Proto jsou ta romaneta dodnes živá.

Než začal působit jako volný novinář, byl zaměstnán v novinách. Ale to působení nebylo vždy úplně jednoduché, protože se musel potýkat s jedním fenoménem té doby, cenzurou?
Charypar:
Do značné míry to vyplývalo z Arbesovy funkce v Národních listech. Byl zodpovědným redaktorem. Ke specifiku té funkce patřilo mimo jiné to, že pokud některý článek v Národních listech (lhostejno od kterého autora, navíc byly články často anonymní) porušil zákon, zodpovědný redaktor pak noviny obhajoval před soudem. A v případě, že by následoval trest vězení, odpykal by si ho právě zodpovědný redaktor. Arbes byl po nějakou dobu před soudem, jak říkal, jako doma. Musel se stát víceméně i expertem na soudobé tiskové právo. Několikrát byl také vězněn.

historik Ladislav Smejkal z Vlastivědného muzea a galerie Česká Lípa:
V roce 1872 došlo k velice zvláštnímu opatření, které pražským justičním orgánům navrhl státní zastupitel Jan Rab. Ten byl velmi nespokojen s výsledky soudních procesů s českými novináři, kteří se ve svých článcích podle tehdejšího mínění dopouštěli pobuřování, případně rušení veřejného pokoje. U soudů, kde byla česká porota, docházelo pravidelně k tomu, že byl vyřčen výrok „nevinen“. Byla proto zvolena cesta, která se dala, byť krkolomně, zahrnout do zákonnosti, že procesy s českými žalobci budou přeneseny před německé krajské soudy v Chebu a v České Lípě.
Jeden z prvních byl právě Jakub Arbes, který byl v České Lípě souzen celkem pětkrát, a to za články, které sám nesepsal, nebyl jejich autorem. Ale byl odpovědným redaktorem. Tyto články byly shledány závadnými z hlediska rušení míru mezi oběma národnostmi tady v Čechách. První proces byl zaveden tak, že byly tři články předloženy jako jedna žaloba. Arbes byl shledán vinným, tresty mu byly postupně sčítány a výsledek byl 13 měsíců těžkého žaláře a 3 týdny tuhého žaláře. Arbes požádal, aby mohl být rozsudek vykonán v Praze. Že soud byl sice určený do České Lípy, ale nebylo určeno, kde má být výkon trestu. Nicméně mu bylo odpovězeno, že kde byl odsouzen, tam bude i sedět.
Arbes se tak v září 1873 odebral vlakem do České Lípy. Prošel se městem, poslal telegram domů a odešel do budovy v tehdejší Křížové ulici, dnes Moskevské, kde bylo sídlo krajského soudu. V přízemí bylo několik cel. Arbes tam měl celu, kde, jak si zakreslil do svého kalendáře, měl poličku s asi padesáti knihami. Dostával pravidelně stravu, měl možnost vycházky na vězeňský dvůr a zahradu. Pokračoval tam ve své práci, protože měl za sebou Newtonův mozek, svoje první a docela úspěšné romaneto. Nakonec ve vězení téměř dokončil Anděla míru a Sivookého démona. Prakticky se tak během toho roku změnil z novináře na spisovatele. V Národních listech pak totiž už dlouho nebyl, Julius Grégr ho nakonec pod tlakem různých okolností propustil. A tak si troufl na to být snad vůbec prvním českým spisovatelem, který šel na takzvanou volnou nohu a věnoval se pouze literární práci.

Byl cenzurní tlak v Arbesově době setrvale stejný? Nebo se to nějak měnilo? Docházelo k etapám, kdy bylo znát větší uvolnění, naopak k etapám přitvrzení? 
Charypar:
Docházelo k různým výkyvům. Nejroznícenější doba byla na přelomu 60. a 70. let, kdy Arbes nastupoval jako novinář. Je to doba války s Pruskem a s Itálií v roce 1866, kterou Rakousko prohrálo a dostalo se kvůli tomu do finanční tísně. V roce 1873 pak přišel finanční krach, kdy údajně zkrachovala asi polovina bank v Rakousku. Jedním z nejvýraznějších rysů tohoto období byla velmi ostrá kontrola především politického tisku. Souvisí to s rozdělením Rakouska na Rakousko-Uhersko, díky čemuž se Praha dostala pod ostřejší kontrolu Vídně, než jak to bylo předtím. Čeští a moravští poslanci na protest vystoupili z parlamentu a trvalo dvanáct let, než se tam vrátili. Podobně byly i protesty zdola. Organizovaly se tábory lidu a tak dále. Ten odpor nakonec přiměl Františka Josefa I. ke slibu, že provede také vyrovnání s Čechami. Jenže k tomu nedošlo, slib byl odvolán, což opět zvedlo vlnu odporu a současně vlnu perzekuce českého politického tisku.


Janáčková: K té době táborů: spis Pláč Koruny české neboli Persekuce lidu českého v letech 1869 – 1873 je soubor novinových článků, který mapuje dobu takzvaných táborů. (Jakub Arbes se osmělil vydat tento soubor až v 90. letech, kdy nastalo jisté uvolnění. Je to fantastické čtení, je to, jako by člověk listoval novinami a sledoval pouze politické dění, bez inzerátů a dalších rubrik. Arbes byl nejen tvůrcem romaneta, ale také zakladatelem literatury faktu u nás.) Jsou historikové, kteří tvrdí, podle mne oprávněně, že to byla nejvypjatější a nejdramatičtější doba v druhé polovině 19. století. Byly to veliké zápasy za politickou a sociální demokratizaci. Účastnili se toho Češi s Němci. Veliké tábory lidu se scházely po všech kopcích na památku husitů. Byla spousta zatčených. Češi nakonec ničeho nedosáhli, ale získali pro sebe obrovskou zkušenost.

Charypar: V podstatě stejná strategie byla uplatněna ve spisu o místodržiteli Thunovi. Na rozdíl od Pláče Koruny české je to spis monotematický. V podstatě je to pamflet, nicméně nesmíme si představit nějaký krátký text. Oba spisy, jak Pláč Koruny české, tak Jeho Excellence hrabě Thun, vycházely po sešitech, Thun víc než rok. Celkově to zabralo tři svazky a dohromady to mělo zhruba 1 200 stran.

Jak se k tomu stavěla česká veřejnost? Zajímalo to někoho takto dlouhodobě? Kupovali si lidé jednotlivé svazky?
Charypar:
To je sporná otázka. V Arbesově pozůstalosti (dochovala se velmi detailně, Arbes si schovával každý lísteček) je řada dokladů, že se jednotlivé sešity snažil inzerovat v novinách po celých Čechách, uveřejňoval ukázky z obou spisů, prostě tomu zajišťoval velkou reklamu. To všechno platil ze svého, spekuloval tedy, že se to prodá. Spis o Thunovi ještě dokončil. Když ale v roce 1896 začal spis Slasti a strasti c. k. policie pražské, kde chtěl kritizovat činnost policie, vydal už jenom tři sešity. Podle všeho to Arbes sám z finančních důvodů zastavil.

Janáčková: Něčeho se dobýt v životě, volnosti, svobody, prosadit velkou myšlenku, prosadit malého člověka ve velkém světě. To je něco, co vešlo do romaneta jako tvaru. Stejně jako, že se to nepodařilo. Všechna romaneta totiž mají špatný, spíš smutný konec. V Newtonově mozku se podaří obletět světové dějiny, jenže kdo se letu zúčastnil, je pak na smrt nemocný. Uvědomil si totiž, že lidské dějiny jsou jedna krvavá bitva za druhou, žádná naděje na pokojné soužití.
Osobně mám moc ráda Pláč Koruny české. To vyšlo jednou a víckrát ne. Tam je skutečně zachycena doba, i s udavači a policejními hlídkami, vězeními plnými k prasknutí. Noviny měly rubriku ze soudní síně. Právě tehdy, když skončila doba táborů a velkých politických pří, se rozvinula soudnička jako útvar, kde se lidé hádají a soudí, a už nevědí, kvůli čemu. Často jsou souzeni absolutně bezprávně, za věci, které udělali vlastně mimoděk.

Arbesova Novela Svatý Xaverius souvisí se zmíněným Danem Brownem. Jde o tajemný příběh, kdy má být v obraze zašifrována cesta k pokladu, ale ukáže se, že poklad není poklad a že se to celé dá interpretovat i úplně jinak.
Všetička:
Každé romaneto je založeno na něčem záhadném, obyčejně souvisejícím s posledními výzkumy v oblasti vědy. Arbes, který byl duše spíše racionalistická, to pak dokonalým způsobem v tématu romaneta využije a závěru je záhada logickým a racionálním způsobem vyložena. Není to něco, jako je dnešní fantasy. Arbes se drží daného stavu pokroku ve vědních oborech. Sice si vymýšlí, ale v rámci vědeckého.

Mohl by být vnímán i jako zakladatel literatury faktu. Někdy se také říká, že jeho romaneto Newtonův mozek je spíše z žánru sci-fi. Jak se na tohle díváte?
Janáčková:
Něco na tom je. Newtonův mozek se od ostatních liší tím, že je založen na čirém výmyslu. Přítel, který zemřel ve válce v roce 1866 (vždy to je reálná a nedávná Arbesova zkušenost), ožije, půjčí si Newtonův mozek a sestaví přístroj, který poletí nad světem rychleji než světlo. Pozve svého přítele a oblétají spolu svět v čase a vidí jednu válku vedle druhé. Let skončí dobře, ale ten přizvaný přítel je z pohledu na lidské dějiny tak otřesen, že z toho těžce onemocní. Jeho maminka ho probouzí z hluboké horečky, ale musí ještě dál odpočívat, setrvávat v klidu. Lékař rozhodne, aby přerušil studia, protože je tím poznáním, kdy se mu zpřítomnily dějiny, tak schvácen, že musí ležet, musí spát, než se z toho vyspí.

Když se bavíme o Arbesovi, nemohou být opomenuty Máchovy deníky. Arbes totiž dešifroval šifrované pasáže Máchových deníků, které jsou poměrně choulostivé, respektive v 19. století určitě byly. Jak se vlastně stavěl k otázce zveřejnění těch pasáží?
Všetička:
Dešifroval to, to je ten racionální mozek, ale došel k tomu, že společnost by tuto informaci patrně plně nepřijala. Ovšem kdo první to z té pozůstalosti vytáhl, už historie nezná.

Charypar: Arbesovu stať vyšla časopisecky někdy v polovině 80. let. Arbes ji pojal víceméně jako další ze svých romanet. Jako hlavní téma určil to, jak odkrýval tajemství rukopisu, jak pátral po šifře a jak ji nakonec nalezl. Ale to, co bylo obsahem šifrovaných míst, nakonec neuveřejnil, protože ty pasáže byly pro tehdejší dobu nezveřejnitelné, vyšly až hluboko ve 20. století.

Vraťme se k Jakubu Arbesovi trošku z jiného úhlu pohledu, a to jako k Pražákovi ze Smíchova, který je spjat s celou řadou zdejších míst, například hostinců. Co to byla stolní společnost Mahábhárata?
Všetička:
Nebyla to jediná společnost, poněvadž Arbes rád navštěvoval hostince, kavárny, krčmy. Sdružoval kolem sebe lidi nejenom z literatury, ale také herce, výtvarníky, besedoval s nimi a řekl bych, že na ně měl určitý vliv. A to poměrně dlouhou dobu, poněvadž se dožil vysokého věku. Dal by se přiřadit k májovcům jako opožděný májovec, ale komunikuje také ještě s příslušníky čapkovské generace. S Čapky ne, ale s Langerem nebo Jaroslavem Haškem, s tou anarchisticky zabarvenou generací.

historik Ladislav Smejkal z Vlastivědného muzea a galerie Česká Lípa:
U Svatého Tomáše vznikla první veliká společnost. Ty ostatní už byly jen nahodilé, spíše krátkodobější. V jeho blízkosti byl Mikoláš Aleš, Jaroslav Vrchlický, který společenství dal své jméno. Docházeli tam mnozí čeští novináři, žurnalisté, výtvarníci. Byl tam Viktor Oliva, Arbesův ilustrátor, malíř Karel Krejčík. Ten poznamenával do knihy, kterou si tam vedli a které se říkalo „cancbuch“, poznámky, ale také maloval různé drobné kresby. Je zaznamenáno, že většinou měl Arbes prim, že hovořil on a oni spíše naslouchali, i když i oni se připojovali do hovoru. Arbes byl velmi oblíbený společník a jako společník byl ceněn po celý život, i ve všech dalších místech, kam docházel. A to až po Zlatý litr, kde se s ním setkává i Jaroslav Hašek, který ovšem seděl u protějšího stolu a zvolal onu památnou větu: Arbesi, Arbesi, ty špatně skončíš!

Kdybychom se chtěli vypravit na dnešní Smíchov, Malou Stranu nebo jiných částí Prahy a chtěli jít po stopách Jakuba Arbesa, kam bychom se měli vydat?
Janáčková: Mahábhárata měla sídlo ve Svatém Tomáši. To je u Klárova. Takže to byla jedna procházková trasa. Druhá procházková trasa byla na Staré Město, kde sídlily Národní listy. Potom na tehdy vznikající Vinohrady. Byla to čtvrť na periferii, kde bylo levně. Měl také rád sváteční vycházky do okolí Prahy. Napsal o tom celou knihu. To je celý svazek vyprávění o okolí Prahy. A všechno, co dneska patří do „velké Prahy“, je tam nějak zmapováno.
Nezapomínejme, že tvůrcem prózy Kandidáti existence. Tam vlastně vypravuje nebo ukazuje, že mezi českými umělci jsou na tom nejhůř spisovatelé, kteří jsou odkázáni na český jazyk. Že muzikant se uživí ve světě, výtvarník se prosadí ve světě, herec se prosadí, tanečník, o tom vůbec není sporu. Ale člověk, který píše česky, má strašně malou čtenářskou obec, která ho těžko živí. Čili ve chvíli, kdy opustil noviny a rozhodl se, že bude spisovatelem z povolání, usekl si větev toho velkého psaní, kterému se věnoval předtím. Ta nejlepší romaneta jsou ze 70. let, když byl v plném ohni politiky, novin a ještě vězení. Ve chvíli, kdy se ocitl na svobodné noze a byl bez zaměstnání, si vede zápisy, kolik toho denně napsal, které noviny obeslal. Naštěstí už bylo tehdy víc tiskovin, kam mohl napsat ledasco.

Smíchov je pro Arbesa vůbec zajímavý, protože on se tam narodil a vlastně tam i zemřel. Na Smíchově je Arbesovo náměstí. Jaká další místa máme na Smíchově, která jsou s Arbesem spojená?
Charypar:
Zmínil bych tehdejší kostel svatého Filipa a Jakuba, dnes tedy už přestavěný a zasvěcený jinému svatému Václavovi. Tam byl Arbes pokřtěn po jednom ze dvou patronů toho kostela. Je zajímavé, že sám jméno Jakub neměl rád. Třeba Jiří Karásek ze Lvovic vzpomíná, že všechny své prózy podepisoval „J. Arbes“, nikdy „Jakub“. Kolegové ho oslovovali „Arbesi“, zdrobnělinou „Arbýsku“, nikdy „Jakube“.

Víme proč?
Janáčková:
V jedněch novinách byl stálý seriál krátkých dialogů chytrého a hloupého, a Kuba byl ten hloupý. Ten chytrý tomu Kubovi vysvětloval, aby to čtenáři pochopili. Doteď je u mnohých lidí Kuba prostě ten hloupý.

Když Jakub Arbes v roce 1914 zemřel, vyšel zajímavý nekrolog z pera F. X. Šaldy: "Jeho intelekt, jednostranný ve své rozumářské analytičnosti, byl neúměrný i k jeho tvůrčí vůli i k jeho době; převažoval nebezpečně jeho tvůrčí názornost a tím poškodil jeho dílo; byl jakousi anomálií i v národní době, v níž žil Arbes, v době převážně enthusiastické a pathetické, a zavinil chlad, s jakým přijímala tato doba jeho výtvory."
Vystihl Šalda podstatu problému?
Všetička: Šalda je vynikající literární kritik, který se ještě tenkrát mýlil. Jeho omyly jsou kouzelné a toto je jeden z nich. Když řekne, jaký je rozdíl mezi intelektem a talentem, tak jak to chcete rozseknout? Jedno měl a druhé postrádal. Co to je? Měl jednu nohu, nebo měl dvě nohy? Připadá mi to jako hra se slovy. A není to jediný případ. Takovým způsobem hovořil o Šrámkovi. Šrámek nebyl dobrý. Tylšová napsala špatně romány. Nevím, jestli to není nějaké literárně kritické velikášství. Arbesovi podle mě ublížil.

Janáčková: I velký kritik má své preference. U něj Šaldy se preference mění v čase. Pro něj byl Arbes starý pán, který se přežil. Arbes byl od začátku 20. století skoro slepý, a kdyby neměl dceru Olgu, tak se po světě nepohyboval. Olga pečovala o vydávání jeho spisů.
Kmetský věk bývá k člověku nevděčný, protože se mezitím valí další proudy a on je někde za tím. Ono bylo důležité, že Šalda vůbec o tom Arbesovi napsal, že vůbec ten nekrolog napsal. A určitě to cítil tak, že vzdává poctu tomu starci, který už dlouho vlastně nežil, žil jako stín. Od mládí Arbesa miloval třeba Jiří Karásek ze Lvovic, který získal pro ilustrace romanet Františka Tichého. Ten pak na začátku 2. světové války udělal svůj výbor z Arbesových romanet, což byl krok k jejich věčnosti.

Zkusme se podívat na Arbesa dnešním pohledem. Co vás z jeho díla oslovilo nejvíc? Co je vám nejbližší?
Charypar:
Není tam jedno dílo, které by výrazně převažovalo nad všemi ostatními. Za jedno z nejzajímavějších romanet pokládám Kandidáty existence. Z románů je to Anděl míru z roku 1890, román z česko-bavorského pohraničí. Na rozdíl od řady jeho dalších spisů má velice dobře vystavěnou kompozici. Jde vlastně o sociálně-kritický román: zapadlá česko-německá vesnice vyhraje na los obrovskou výhru a Arbes pak sleduje, jak ty peníze ničí jednu postavu za druhou.

historik Ladislav Smejkal z Vlastivědného muzea a galerie Česká Lípa:
Vždy mne nadchnou jeho statě o hudbě (v Sebraných spisech se ten soubor jmenuje Divotvorci tónů), ale i o podivínech, hercích nebo spisovatelích se zvláštními osudy. Arbes toho nasbíral daleko víc, než toho napsal. Arbes měl také nesčíslně přátel a všechno možné, co o nich napsal a zůstalo v jeho pozůstalosti, tvoří úžasný obraz nejen literární Prahy, ale celých literárních Čech. Máte tak před sebou tajný atlas českých zemí z hlediska literatury.

Všetička: Opravdu těžko říct. Jsou to všechna romaneta, i věci mimo ně romaneta, ten kompoziční princip. Hrdina, autobiograficky, a jeho přítel rozehrávají ten příběh.

Janáčková: Miluji Arbesovu korespondenci, ale toho je v literární pozůstalosti moře. Udělala jsem z toho takové dva výtahy. A potom romaneto. Je tam také velká Arbesova iniciativa ve vztahu k západní literatuře, speciálně k Edgaru Allanu Poeovi, v jehož duchu, ale z české zkušenosti psal Arbes svoje romaneta. Existují studie, které Arbesovi vytýkají, že to neuměl, jako to uměl Edgar Allan Poe. Jenomže Poe žil jinde, viděl svět jinak, z Ameriky, než jak ho viděl Arbes, na konci státoprávního opozičního hnutí proti bídníkům.

(redakčně kráceno)