„U masových vražd hraje klíčovou roli mediální pozornost,“ říká Andrej Drbohlav

Třiašedesátiletý muž z Uherského Brodu zavraždil bez jasného motivu osm lidí a nakonec sám sebe. Kde se v jedinci bere odhodlání k masové vraždě? Je možné takovému činu přecházet? Je masová vražda anomálií, anebo jde o symptom doby? V Interview ČT24 z 25. února hovořila s psychopatologem Andrejem Drbohlavem Zuzana Tvarůžková.

Existuje vůbec obecná odpověď na to, co vede lidi k tomu spáchat tak děsivý čin?
Rád bych vám řekl, že je to jednoduché a že se to stane krátce před tím činem. Velmi často je to ale svrchovaným výsledkem velmi dlouhé náročné životní cesty, mnohdy začínající už v raném dětství. Vývojové linie masových vrahů jsou různé.
Mnohonásobné vraždy mají mnoho různých valérů. Sériové vraždy jsou vraždy vysloveně páchané v sérii a je mezi nimi nějaká časová proluka. Zatímco tento čin je typickou ukázkou masové vraždy. Tam je pak rozdíl kriminalistický, masový vrah vraždí na jednom místě větší množství obětí, zpravidla čtyři a více. Ale je v tom velmi zásadní rozdíl i z hlediska psychologického - je rozdílná jejich vývojová linie.

Je skutečně možné říci dopředu, že ten člověk měl v úmyslu páchat masovou nebo sériovou vraždu?
U masových vrahů tomu tak skutečně je, protože tu představu ve své fantazii chovají mnohdy už dlouhá léta před samotným činem. Ostatně i v naší kriminalistice máme několik, naštěstí málo, masových vrahů. A téměř všichni z nich dlouho před tím činem dlouhá léta proklamovali, že se jednou něco takového stane, že něco takového spáchají.

Ten člověk volal do televize Prima a v podstatě se snažil vysvětlit, že skutečně něco takového spáchá. Tam je tedy evidentní ten společný prvek, že to měl naplánováno dopředu. To je teď podle vás bez pochyb?
Je potřeba rozlišovat. Většina masových vrahů krátce před činem, případně během něj, což odpovídá i tomuto konkrétnímu aktu násilí, vydá nějaký osobní manifest, zpověď, obhajobu, kterou mají tendenci nějak sdělit světu. V základních intencích tam popíší rozměr své nenávisti a zášti, protože nejčastějším motivem u masových vrahů je pomsta, revanš.
To, o čem jsem hovořil, je ale spíše nějaká iniciace, jakoby přečin, který se často odehrál mnoho a mnoho let předtím. Ostatně Olga Hepnarová napsala už v šestnácti letech psychiatrovi, který ji měl v péči v jejích třinácti letech v Opařanech, že zamýšlí podobný čin udělat, pomstít se společnosti, že to považuje za naprosto bezvýchodné. Dokonce v tom dopise deklarovala určité možnosti, kterými se pokusí se s tou neodbytnou a nutkavou vnitřní představou vyrovnat. Plánovala pomstu společnosti, případně sebevraždu a podobně. A ke každému z těch různých provedení se vyjadřovala. Nakonec se rozhodla pro masový akt násilí.

Tento člověk měl hovořit o pomstě. Detaily samozřejmě neznáme. Můžeme se ještě dozvědět nějaký podstatný detail?
Vyšetřování je ve velmi raném stádiu. Mnohé z toho, co se dozvídáme, jsou dohady, drby od sousedů. A bohužel je přítomná i ne zcela profesionální půtka mezi zástupci státu. Setkáváme se tak s řadou informací, ale jen část bude skutečně spolehlivá. Uvidíme, co se časem dozvíme o předešlém životě pachatele a o tom, na co upozorňoval ve svém „manifestu“. Tedy že je obětí šikany, že úřady nečiní tak, jak by si představoval, a tudíž musí vzít právo do vlastních rukou.

Jak se takový člověk chová bezprostředně při té příležitosti, kterou si vybere? Je to nějaký momentální záchvat agrese? Nebo je to jakési odevzdání se - úkony bez emocí? Jak to může vypadat?
Většina takovýchto pachatelů se na ten čin připravuje ve své fantazii dlouhodobě. Mnohdy hledá jenom nástroj k tomu, aby rozměr své pomsty realizoval právě tak, jak si to vykreslil. Pro tyto pachatele je velmi příznačný enormní pocit bezmoci, který ovšem kulminuje tím, že se přemění ve velmi impulzivní a intenzivní potřebu moci, velmi silné nadvlády, kdy (jak velmi často zmiňují v těch manifestech) bude pánem nad životem a smrtí. Velmi často jsou pak mezi oběťmi lidé, kteří s konkrétní mstou a pociťovaným subjektivním příkořím vůbec nesouvisí.

Co se týče vztahu pachatele a místa? Lidé říkají, že tam nechodil, nikdo ho neznal. Jakou to hraje roli?
Někteří páchají násilí tohoto druhu ve své vlastní rodině. Někteří ten útok směřují k profesnímu místu, které se pojí s nějakou jejich životní prohrou. A mnohdy to směřují i ke konkrétním obětem. Když se podíváme globálně na masové vrahy, 57 % obětí v případě tohoto kriminálního činu svého vraha zná.

Mluvíte o manifestu. Jak moc je pro pachatele důležité současné mediální prostředí, kdy mají všichni mobily a všechno lze zaznamenat v podstatě on-line. Může být mediální pozornost podporujícím prvkem pro to rozhodování?
Sehrává to klíčovou roli - současné prostředí sociálních sítí, které lidi výrazně více oddaluje, než reálně sbližuje. Posílají si mezi sebou krátké zprávy, jako by posílali svým blízkým zprávy z dalekého vězení. A právě to odosobnění internetu a sociálních sítí (dnešní komunikace obecně) vytváří v hlavách mnohých lidí soukromé vězení, kdy začnou dychtit po výrazně větší pozornosti. Začíná to drobnými náznaky, které dnes známe jako selfie, tedy tou velmi silnou až narcistní potřebou sebeprezentace. (Selfie je dnes mimochodem čistě diagnostickým termínem v diagnostických manuálech.) To se pak dál vyvíjí, případně i v narcistní poruchu osobnosti nebo v takzvaný maligní narcismus. Zatímco minulé století bylo vnímáno jako století deprese, 21. století se velmi často označuje jako století narcismu. Ti lidé prahnou po velké pozornosti a té se jim dostává právě prostřednictvím médií, jako je YouTube. Anebo hledají nejsledovanější televizní pořady a kanály, aby byl jejich manifest, okamžik té deklarace a demonstrace svrchované síly, co největším divadlem.

Tento muž se podle policie zastřelil nakonec sám. Bojí se vůbec tito lidé nějakého trestu?
Vůbec ne. Trest je trošku něco jiného. Řada těchto jedinců se předtím během svého života, mnohdy opakovaně, pokusí neúspěšně o sebevraždu. Skoro bych chtěl s určitou nadsázkou říct, že je škoda, že ve chvíli, kdy mají dorůst v takové monstrum, nenaleznou tu osobní odvahu svůj život ukončit a musí to skončit tím aktem násilí.
Nicméně když už dojde k tomu činu, tak 33 % pachatelů umírá na místě té masové vraždy, přičemž 26 % z nich vlastní rukou. Pro ně to je to nejmenší. A navíc jde o jakousi svrchovanou tečku za celým tím intenzivním zážitkem. Paradoxně si tak dozvuky divadla, které zinscenovali, mnohdy ani neužijí. Důležité totiž je, že po vlastním životě sahají i proto, že mnohdy vůbec neprojevují lítost nad oběťmi svých činů, ale spíše nad sebou samými. Mnozí z nich se obávají dlouhých soudních přelíčení, mediální rozjitřenosti a zejména toho, a to je pro ně příznačné, že by někdo zpochybňoval jejich duševní stav.


Tento muž podle dostupných informací mluvil o pocitu křivdy. Jak často se lidé domnívají, že mají nárok pod tíhou společnosti, politiky, všeobecné frustrace spáchat něco takového? Je tohle už varovný znak, že jde o nějaký výkyv z normálního psychologického, psychiatrického profilu?
Žijeme v mladé demokracii a její úroveň si společnost musí do jisté míry zasloužit, musí o ni pečovat více než o jakýkoliv jiný systém a režim. Z hlediska politologického, ale i psychologického musíme i v této konkrétní kauze nahlížet nejen individuální faktory, které vedly toho jedince k takovému činu. Ale musíme se na to podívat také sociálně a makrosociálně.
Je-li to pachatel ve věku kolem šedesátého roku života (a není jediným masovým vrahem tohoto věku v České republice - zmínit můžeme Antonína Blažka, jinou kauzu poměrně nedávné masové vraždy), tak se zcela vymyká běžným statistickým normám mnohonásobných vražd. Sexuální sérioví vrazi začínají zpravidla vraždit ve dvaadvaceti, sérioví vrazi v sedmadvaceti, masoví vrazí v jednatřiceti a útočníci masoví na veřejných místech a na školách většinou ve čtyřiatřiceti letech. Je-li tomu člověku přes šedesát, musíme vnímat i další aspekty. Je to člověk, který vyrostl ve dvou různých politických režimech. V době převratu byl v plné síle dospělosti. Od té doby (podporováno možná i jeho vnitřní paranoií) si třeba vykládal řadu vlastních příkoří i ve vztahu k očekáváním, která měl kdysi dávno v minulosti.

Jak může okolí vypozorovat, jestli je to jenom podivín, občas s nějakými konflikty, anebo člověk skutečně nebezpečný?
Drtivá většina těchto pachatelů má specifickou vývojovou linii už od raného dětství. Velmi často jsou to jedinci, kteří jsou tiší, uzavření, nemluvní, kteří také velmi obtížně navazují přátelské vztahy. V dětství na nás mohou působit jako zamlklí, tiší až skoro hodní. Je to tedy jiný případ, než o kterém bychom hovořili u psychopatů nebo většiny sériových vrahů. Ale jde o to, že se uzavírají do vlastního nitra už v raném, velmi dětském protestu vůči veškerým příkořím, která prožívají v rodině, ve škole a tak dále.
Zatímco ve společnosti je poměrně velké množství kverulantů. Skoro v každém bytovém domě je nějaký podivný člověk, nějaký kverulant. Ale to jsou kverulanti, kteří volají hlasitě po svých právech, jsou nenávistní, mohou být verbálně i fyzicky agresivní. Masoví vrazi jsou velmi často kverulanti vnitřní. Třeba vstupují do určitých agresivních potyček, ale často z nich vystoupí a prožívají ten konflikt v sobě. A to je ještě více utvrzuje, že jejich pohled na svět je správný.

V tom případě má společnost velmi malou šanci toto odhalit?
Skutečně máme malou šanci konkrétně zasáhnout ať už před samotným činem, nebo obecně celospolečensky. Přesto existuje několik preventivních faktorů, které je potřeba v demokratické společnosti dlouhodobě posilovat a které mohou pomáhat takové jevy eliminovat.

České televizi a ostatním médiím poskytl rozhovor svědek události Petr Gabriel:
V moment, kdy jsem byl na záchodě, mi volal ještě kolega telefonem. V ten moment zazněla střelba. Myslel jsem, že někdo něco slaví nebo takhle. A pak mi došlo, že to asi nebude jenom tak, protože tam začali vykřikovat, létat věci, co tam byly. A střílel bezmyšlenkovitě. Někdo po něm prý hodil židli, utekli zadním vchodem, někdo předním vchodem. Sedává tam taková skupina chlapů a myslím, že ti to asi odskákali, jsou to starší pánové v důchodu. Tak jsem se schoval na záchodě a přečkal tam ty dvě hodiny, než mě osvobodila zásahovka. Dvě hodiny hrůzy, znova jsem se narodil.

Při takové situaci vládne asi obrovský stres a panika. Dovedeme si to vůbec představit?
To je pochopitelně velmi obtížně představitelné. I z psychologického hlediska je ten pachatel skutečně pánem situace a není příliš velký prostor pro velké hrdinství. Je potřeba jednat tiším hlasem, nevstupovat do očního kontaktu, pokusit se té situaci maximálně podvolit, nevzdorovat.
Je to nesmírně náročná situace, navíc spojená se šokem. Pro mnoho obětí pak ten šok může přejít ve stres a trauma, které se může změnit ve stresovou a mnohdy i dlouhodobou poruchu vyžadující léčbu.

To je teď asi důležité i pro pozůstalé. Jak intenzivní musí ta péče být?
Péče musí být okamžitá. V tomto mám důvěru v českou policii, která je poměrně dobře připravená poskytnout plnohodnotný psychologický intervenční servis na místě činu. Trochu bohužel selháváme v následné péči o přeživší oběti a obzvláště pozůstalé. Každý takový pachatel totiž vystaví nejen účet v počtu usmrcených obětí. Těch obětí, kterým se naprosto od základu změní celý život (pozůstalí, zranění a tak dále), je reálně výrazně víc.

Svou nezastupitelnou roli hrála na místě i policie. O tom, jak se aspoň na počátku zásah odehrál, mluvil ředitel policie Zlínského kraje Jaromír Tkadleček:
Policisté dorazili na místo, byli vystrojeni neprůstřelnými vestami, které vozíme ve služebních autech. Oba dva měli zbraň v ruce a přibližovali se k tomuto prostoru. Pachatel už tam v této době nějakou dobu byl, situaci měl na rozdíl od nich zvládnutou a věděl, co se chystá. Tu střelbu zahájil. Policisté použili zákonné výzvy, pachatel nereagoval. Oba dva vyhodnocovali použití zbraně. Osoba střílela z protilehlého rohu restauračního zařízení, kryla se za barovým pultem a byla z ní vidět pouze hlava a ruka, která střílela ze střelné zbraně. Restaurace byla v té době plná různě ležících a sedících lidí, o kterých policisté nemohli vědět, jestli jsou živí, zranění nebo mrtví. Vyhodnotili proto situaci tak, že by nebyli schopni dotáhnout zákrok do úplného konce, jak jim ukládá zákon. Proto velitel zvolil metodu přivolání sil a prostředků.

Jakou roli v tom mohl hrát i aspekt strachu, který může mít i policista?
Každý je vystaven strachu a těžko se na takovou situaci připraví. Je otázkou, nakolik jsou vůbec policisté připraveni v takových podobných situacích zasahovat. Dost možná vyvstane i po tomto činu potřeba se výrazně více věnovat v nějaké profesní přípravě větší připravenosti zasahujících policistů na podobné situace. Tady totiž vůbec nehraje žádnou roli, zda k tomu útoku dojde ve velkém městě. Paradoxně k nim celosvětově dochází spíše na malých městech.
Možná bych na tomto místě zmínil jednu podstatnou a poměrně alarmující skutečnost. Masové vraždy se táhnou historií jako červená linie po stovky let. Nicméně za poslední čtyři roky zejména ve Spojených státech evidujeme nárůst u masových vražd o tři sta procent oproti jakémukoliv jinému srovnatelnému období za posledních třicet let. Masové vraždy jsou skutečně extrémním aktem násilí a sociální individuální patologie, která vstupuje rychlým krokem do světové kriminalistiky. Je potřeba se na tyto činy skutečně víceúrovňově připravit.

Žijeme tedy v agresivnější společnosti?
Společnost byla vždy agresivní přímo úměrně množství témat, které agresi provokovaly, a dostupným nástrojům k tomu, aby ta agrese propukla.
Ale ano, do jisté míry se dá říci, že dnešní společnost je o něco agresivnější, protože se jí otevřelo výrazně více bitevních polí, na kterých lze mnohdy i anonymně střílet do všech stran a tak dále. Mluvím tedy zejména o světě internetu.

Ministr vnitra přišel s návrhem, že by lékaři měli mít přístup do registru držitelů střelných zbraní. Skutečně by to principiálně něčemu pomohlo?
Předně se nepovažuji za znalce v oblasti legislativy nebo veškerých úkonů, které jsou nezbytné pro udělení zbrojního pasu. Z takového obecného odstupu si myslím, že podmínky u nás jsou v porovnání se světem relativně dobré, ale určitě mají mnohé mezery. Zákony nejsou nikdy dokonalé. Obzvláště vzhledem k tomu, že každý člověk je zákonodárcem a nějak si ty normy vykládá. Možná tato kauza otevře našim zákonodárcům mnoho otazníků, jak tyto normy upravit.
Včera jsem na podobné téma vystoupil u vás v Hyde Parku. Dostal jsem pak od lidí desítky mailů, kdy mě informovali, že mají duševně nemocné sousedy, kteří mají doma mnoho zbraní, a že se bojí. Takže jistě existuje mnoho případů, které jsou v tomto ohledu nebezpečné a musíme hledat cesty, jak tyto nástroje zlepšovat.

(redakčně kráceno)