Ferdinand Peroutka – muž střední cesty, kterou zavály dějiny

Novinář Ferdinand Peroutka, aktuální objekt pozornosti Pražského hradu a břitký kritik nacistické i komunistické totality, označil svého předchůdce Karla Havlíčka Borovského v dobrém slova smyslu za muže střední cesty. On sám jím byl také. Jen mu ji zavály dějiny.

Patřil k intelektuální elitě první republiky i blízkým přátelům Karla Čapka. Coby šéfredaktor názorového týdeníku Přítomnost a komentátor Lidových novin navštěvoval Ferdinand Peroutka schůzky pátečníků a byl také častým hostem táflrundy, debatní stolní společnosti, jíž jako jediná žena kralovala Čapkova partnerka a vinohradská herečka Olga Scheinpflugová. Když potom na sklonku třicátých let uštvaný literát zemřel, právě Přítomnost otiskla citlivou reportáž Mileny Jesenské o posledních dnech jeho života – a sám Peroutka s pohnutím v hlase promluvil na Čapkově pohřbu.

S autorem Krakatitu ho ovšem pojilo víc než přátelství, obdobný byl i jejich pohled na svět. „Hlavní víra, která podle mého mínění spojuje příslušníky této generace, je tichá, ale vytrvalá víra ve zdravý rozum,“ napsal v komentáři Vysvětlení směru, který bývá považován za programovou deklaraci Přítomnosti a v němž Čapka hájil před výtkami levice. A ačkoliv zdrženlivý Peroutka sám o sobě mluvil zřídkakdy, poslední čtyři slova citované věty do značné míry definují i jeho názorové zázemí.

Inspirován u Havlíčka Borovského odmítal vypjaté názory z obou okrajů politického spektra; klíčová pro Peroutku byla státotvornost středového konsenzu. Coby racionalista a realista stál proti myšlení kontaminovanému romantismem, patosem a sentimentem a shodně s Borovským stavěl rozum a klidný úsudek nad vášnivá vzplanutí citů. V komentářích, glosách a esejích, které držely linku analytické anglosaské žurnalistiky s břitkým ostnem namířeným k názorovým oponentům, se mu navíc dařilo sledovat na konkrétních událostech širší společenské fenomény, a podchycovat tak nadčasová témata v aktuálním dění – díky tomu zůstává řada jeho postřehů platných dodnes.

Odkazu Ferdinanda Peroutky se věnuje i dnešní debata v Knihovně Václava Havla. Od 19:00 ji můžete živě sledovat na webu ČT24.


I./ Budování přítomnosti

Svou novinářskou dráhu zahájil pražský rodák už před první světovou válkou, na buldoka tuzemské žurnalistiky ho ovšem pasoval teprve esej Jací jsme z roku 1922. Ve chvíli, kdy dvaasedmdesátiletého Masaryka obestírala hradní aureola, zpochybnil sedmadvacetiletý žurnalista prezidentovu ideologickou koncepci, jež český národ prezentovala coby dědice humanitních tradic Jana Husa a Jednoty bratrské.

Hledat národní charakter v muzejních truhlicích a Smetanových operách je nesmysl, argumentoval Peroutka na stránkách židovských novin Tribuna. Pro prvorepublikovou společnost podle něj byla určující především nedávná existence v habsburské monarchii, determinovaná knihovnickým idealismem národního obrození. Národ se tak stále zasněně ohlížel nazpátek, místo aby hleděl kupředu - a začal budovat stát.

Prezident Masaryk na výhrady vznesené mladým publicistou reagoval velkoryse. V názorově silném a vyhraněném novináři spatřoval potenciál a věnoval mu půl milionu korun na rozjezd vlastního časopisu. Za tímto gestem ovšem nestála ani tak starost o nepartajní žurnalistiku (v meziválečném období poměrně vzácnou), jako spíš vize nové, středolevé strany, kterou mělo tištěné médium podepřít. Když však prohradní Národní strana práce ve volbách pohořela, zůstala Přítomnost nezávislým, nadstranickým titulem až do konce 30. let a během meziválečné existence si dokázala vybudovat pozici vlivné veřejné instituce, jež dnes bývá srovnávána s časopisem Respekt.

Úspěch titulu spočíval v tom, že si coby týdeník mohl odpustit zpravodajské materiály a větší prostor věnovat publicistice, kterou navíc psali představitelé různých názorových proudů. Zatímco Peroutka souběžně s Přítomností publikoval své politické komentáře v Lidovkách, do Přítomnosti přispívali bratři Čapkové, Bohuslav Martinů, Eduard Bass, Karel Poláček i pozdější kolaborant Emanuel Moravec a neopominutelnou úlohu měli reportéři Michal Mareš nebo František Kocourek (o něm čtěte více zde).

Peroutkovi se na Přítomnost navíc podařilo upoutat pozornost už v prvním roce její existence, když začal otiskovat dodnes citovanou anketu Proč nejsem komunistou. Čapek v ní rudý prapor odmítl jako nenávistný a nedůvěřivý (zde), sám Peroutka sice zkritizoval kapitalismus, Marxovu ideologii ale zároveň označil za „dogma tuhé jako plech“ a knižní ideál, který „nedovede klásti meze zvůli rozumu“. Těmito slovy také otevřel polemiku s komunisty, již v různých podobách nepřestal vést až do konce svého života v dubnu 1978.

Budování státu, po němž volal ve svých příspěvcích o národní povaze, se v polovině 30. let promítlo i do názvu Peroutkova opus magnum, rozsáhlé kroniky první dekády nezávislého Československa. Svou sondu do politických dějin psal pět let a zanechal ji nedokončenou; země se totiž začala drolit. Střední cestu, již Peroutka celou první republiku hájil, závaly dějiny. Zprvu hnědé a později rudé.

II./ Rozklížení státu

„Učinili jsme zkušenost, že jsou lidé a národy, s nimiž je nevhodno se spojovat pro udržení ideálů,“ napsal Peroutka v bezprostřední reakci na výsledky mnichovského diktátu, který na konci září 1938 okleštil Československo ve prospěch Hitlerova Německa. Britského a francouzského premiéra, signatáře dohody, označil za hezké obrazy rozvěšené v chudé domácnosti.

Z následného období druhé republiky, kdy v pokořené zemi naplno vyhřezl fašismus a proněmecké národovectví, pochází také Peroutkovy nejspornější komentáře, v nichž se nevyvaroval bující antisemitské noty. Po celou svou profesní dráhu stopoval psychologické motivy politického jednání a nyní, při hledání kořenů nacistického antisemitismu, rozehrál podobenství mezi Židy a cizí látkou, před kterou se německý organismus brání jako před otravou (komentář Češi, Němci a Židé naleznete zde).

Navzdory tomuto textu se ovšem nedá hovořit o Peroutkových sympatiích k třetí říši, což dokládají už texty z roku 1933, kdy se Hitler ujal moci a kdy Peroutka varoval před jeho expanzionistickou politikou („Nechceme válku, ale musíme být připraveni na obranu“). Jasným dokladem animozity mezi Peroutkou a třetí říší je fakt, že ho půl roku po vyhlášení protektorátu nacisté zatkli a deportovali do Dachau a Buchenwaldu. Zde strávil celých šest let války a nevyslyšel ani mefistofelskou nabídku K. H. Franka dostat se na svobodu, vrátit se do Prahy… a stanout v čele kolaborantské Přítomnosti.

O ústupu z mediální krajiny Peroutka uvažoval i po návratu z koncentračního tábora na jaře 1945; svou žurnalistickou dráhu začínal jako novinář orientovaný na literaturu a ještě spíše na výtvarné umění. Nyní se chtěl realizovat právě v umělecké sféře, napsal dramata Šťastlivec Sulla a Oblak a valčík, okolnosti okleštěné poválečné demokracie ho ale nakonec vrátily na stránky tisku. Ujal se Svobodných novin (někdejších Lidovek) a od roku 1946 řídil i Dnešek, následovníka Přítomnosti.

Středové pozice ovšem mohl držet jen v krajině neomezeného demokratického pluralismu. Ve chvíli, kdy se ramena společenských vah s Košickým vládním programem výrazně vychýlila doleva a kdy dříve periferní komunisté obsadili většinu vlivných ministerstev, stal se Peroutka coby letitý kritik rudé ideologie jednou ze stran sváru. Ačkoli při tom deklaroval podporu národním socialistům, střet se neodehrával výlučně na škále stranických idejí, ale v obecnější rovině organizace státu a společnosti. Že je konflikt na ose demokracie a totality určující pro celý poválečný věk a zdaleka nejen pro Československo, potom Peroutka jasně definoval ve svém Demokratickém manifestu, sumě politického smýšlení, kterou publikoval na sklonku padesátých let – již v newyorském exilu.

Komunistické převzetí moci totiž zcela naplnilo posměšné dobové heslo „Peroutka do koutka“. Den po 25. únoru 1948 ho vyloučily všechny stavovské organizace a křeslo šéfredaktora Svobodných novin zasedl prorežimní spisovatel, kvůli němuž se někdejší výkladní skříni prvorepublikové žurnalistiky začalo přezdívat „rudé prdy Jana Drdy“. Slavil se Svátek práce, když Peroutka překročil hranice a přes bavorské Řezno a Anglii emigroval do USA. Útěk z Československa se děl i za vypjatých soukromých okolností; jeho manželku Marii sužovala rakovina, životní partnerce a pozdější ženě Slávce Fenclové se první pokus o přechod do Německa nezdařil.

Navzdory tomu ovšem ve stejném období vzniká zřejmě nejpoutavější esej, který Peroutka kdy napsal, text, jehož ústřední otázku si v souvislosti s Mnichovem a únorovým pučem kladou tuzemští intelektuálové dodnes. Byl Edvard Beneš vinen? „Spíš než o vině musíme mluvit o osudu,“ odpovídá, aniž by se snažil druhého československého prezidenta jakkoliv omlouvat. „Doufal, že postaví most (mezi Východem a Západem), po kterém všichni rádi půjdou, a že na prvním pilíři tohoto mostu bude vytesáno jeho jméno.“

Video Příběhy železné opony: Útěk Ferdinanda Peroutky
video

Příběhy železné opony: Útěk Ferdinanda Peroutky

Příběhy železné opony: Útěk Ferdinanda Peroutky

Paralelní portrét: Ferdinand Peroutka a politik Prokop Drtina

III./ Jméno na provázku

O dvacet let později se s Peroutkou při své cestě do Spojených států setkal Václav Havel. Stárnoucí novinář byl na mladého dramatika zvědavý, znal se s jeho otcem i strýcem. Stopa, kterou v něm Havel zanechal, ovšem zůstala spíše hořká. Protirežimně orientovaný umělec se totiž doznal, že Peroutkovy aktuální rozhlasové komentáře v rodné zemi (na rozdíl od starších textů) nijak výrazně nerezonují, a to ani v čase společenského tání. Z muže, který profesní život zasvětil svobodnému Československu, se stal klasik zaživa.

Peroutka přitom československou realitu reflektoval celých třicet let svého poúnorového života. Zprvu zvažoval práci pro anglické časopisy, v roce 1951 se ale stal vůbec prvním ředitelem českého vysílání Rádia Svobodná Evropa, které skrytě financovala americká vláda, a pro jeho vlny napsal stovky komentářů. Peroutkova řeč, jež vysílání v květnu 1951 zahájila, zároveň patří mezi nejvýraznější projevy české emigrace dvacátého století; v boji proti komunistické přesile novinář vyzdvihl sílu promluvy a poslání rozhlasové stanice definoval jako snahu vrátit slovům „starý jejich obsah“.

Dlužno dodat, že komunistická propaganda nabízela zcela odlišnou perspektivu. O Svobodné Evropě hovořila jako o štvavé vysílačce a z Peroutky zejména v padesátých letech vytvářela opovrhovaného a hojně karikovaného intelektuála s nálepkou „přisluhovače amerického imperialismu“. Podíl na tom nesly i novinářovy politické aktivity. Nepřijal americké občanství, žil především v kruhu amerických Čechů a výrazně se angažoval v Radě svobodného Československa, vrcholném orgánu exilové politické reprezentace, jakkoliv ho zmáhaly spory exulantských straníků. Za to vše se ho komunisté pokusili z tuzemských dějin vygumovat. Jejich odpor vůči Peroutkovi trval až do sametové revoluce.

„Stalin zemřel, ale zůstala po něm tradice, že s historií je možno udělat cokoli. Ten nebo onen najednou nesmí být jmenován, z fotografií skupin nejdříve je vymazán jeden muž, pak druhý,“ poznamenal na adresu této praxe v jednom ze svých rozhlasových komentářů sám Peroutka. „Bylo by praktické, kdyby tabulky se jmény ulic byly na provázku, jejž lze snadno přeříznout.“ Dnes se po něm jmenuje nejen pražská ulice nedaleko malvazinského hřbitova, ale také nejvýznamnější ocenění pro české novináře. Vlastní expozici potom Peroutka získal na příznačném místě – v letním domě Karla Čapka.

PŘEHRAJTE SI: Dvoudílný portrét Ferdinanda Peroutky z dílny Českého rozhlasu