„Vždy se snažíme publikum něčím překvapit,“ říká Ondřej Havelka

Hostem Tomáše Procházky v pořadu Před půlnocí z 19. listopadu byl zpěvák Ondřej Havelka. Havelka je znám jako interpret jazzové hudby z 20. a 30. let minulého století a spoluzakladatel a zpěvák Originálního pražského synkopického orchestru, později také založil vlastní kapelu Melody Makers. Kromě muziky pracuje jako scénárista, věnuje se herectví, moderování, filmovému dokumentu, režíroval několik videoklipů, ale i operu Nagano aneb hokej v opeře. V současnosti pracuje na dokumentu o pěvkyni Magdaleně Kožené.

Dá se říci, že se zdvořilostí v životě dojdete nejdál?
Nejsem zatím tak stár, ale zatím jsem měl pocit, že to docela funguje. Došel jsem docela daleko, ale nebylo to jen kvůli zdvořilosti, ale také díky píli, pracovitosti.

Nechyběly vám někdy ostré lokty?
To spíš, ale to se dá vždy nějak obejít, takže se bez nich člověk obejde.

Když jste zakládal OPSO (Originální pražský synkopický orchestr) a později Melody Makers, bylo to označováno za úžasný obchodní kalkul, za vyplnění díru na trhu.
Zajímavé je, že toto mi v tří až pětiletých periodách říkají lidé pořád. A trvá to už třicet let. Jen bych doplnil, že jsem nezakládal OPSO jen vyloženě sám. Musíme totiž vyzdvihnout Pavla Klikara, který byl otcem této myšlenky. Melody Makers už ale jsou můj projekt, band, který navázal na práci s OPSO a který se repertoárově trošku posunul blíž dnešní době.
Argument ekonomicky smýšlejících lidí, že jsme to vymysleli opravdu dobře, protože to tady nikdo nedělá, je nesmysl. Naopak, Čechy a vůbec Praha jsou jedním z nejhustších hnízd muzikantů, kteří se věnují autentické interpretaci historického jazzu, a mnohé, nejen evropské metropole nám to závidí.

Spolumoderujete pořad České televize Světáci, který je věnován společenskému chování. Zažil jste ve společnosti nějakou trapnou, nepříjemnou situaci?
Spíš mám takový problém, že se vždy dozvídám, že jsem něco provedl, až ex post, ale většinou v tom bývám dost nevině. Jsem totiž introvertní člověk a ve společnosti se moc neprojevuji, spíš jsem tichý v pozadí. Často bývám lehce ponořen a zamyšlen do sebe, což se projevuje zachmuřeným výrazem, takže si pak o mně lidé myslí, že jsem pavouk a nepřítel.
Ale vzpomínám si na jednu věc, kdy jsem musel čelit velkému společenskému tlaku a bylo to velmi nepříjemné. Podařilo se z toho vybřednout úhybným manévrem, který se později ukázal jako elegantní. Kdysi jsme s orchestrem hráli v hotelu v Sant Moritzu na silvestrovské zábavě. Byla to velmi noblesní akce, kde bylo několik sálů i orchestrů. My jsme hráli asi pro tři sta lidí. Postupem hraní jsme zjistili, že společnost je značně mezinárodní. A v další etapě jsme přišli na to, že společnost je pouze dvojjazyčná – jedni byli milionáři z Ruska a druzí milionáři z Izraele.
Vyvíjelo se to tak, že ruští milionáři si začali stěžovat, že hrajeme americký swing (přitom jsme byli najati jako kapela interpretující americký swing), a vyžadovali od nás ruské písně. Nejdříve jsme se jim snažili lehce, v žertu vysvětlit, že to neumíme a že bychom se do toho neradi pouštěli. Ale oni na tom trvali a vyhrotili to až do takových extrémů, kdy přišla nějaká dáma, která řekla, že v Moskvě se slaví Silvestr v deset a ne ve dvanáct a že chtějí, abychom v deset zahráli Podmoskevské večery. Nezahráli jsme je. Situace začala houstnout. Načež před jedenáctou přišel zástupce izraelské komunity a řekl, že v Tel Avivu je půlnoc v jedenáct, a vyžadoval nějakou hebrejskou píseň. Navíc byl docela vehementní.
Tak jsme se radili s manažerem, který si nás koupil, a nakonec jsem přišel na spásnou myšlenku. V jedenáct hodin jsme vystoupili a řekl jsem: „Velice si vážíme, že můžeme vystoupit před takovou mezinárodní společností a že můžeme předvádět, co umíme. Teď zahrajeme píseň, která snad uspokojí všechny zúčastněné. Zahrajeme skladbu od George Gershwina, který byl, jak známo, ruský žid.“ Kupodivu to prošlo, přežili jsme.

Kolik stojí koupit si Melody Makers? Máte na to nějaké tabulky, nebo se rozhodujete podle toho, kam jdete hrát?
Dalo by se říci, že platí obojí. Máme tabulky, které přizpůsobujeme okolnostem. Rozpětí je strašně velké. Jsou bohaté firmy, které si nás pozvou, abychom je bavili na nějaké firemní akci. V takovém případě je honorář vyšší než honorář, který si bereme od koncertních pořadatelů v českých či moravských městech, kdy víme, že pořadatelé žijí jen ze vstupného.

Jste takový Jánošík – bohatým berete…
Neříkejte to nahlas, ale asi tak to je.

Váš životní sen stát se rentiérem se zatím nedaří?
Nedaří, nevím, čím to je. Asi lepší předpoklad pro to stát se rentiérem je něco zdědit. To je větší šance. Jsou i tací, kteří čistě svou pílí a úspěšnou prací docílili těchto met. Mně se to holt stále nedaří.

Do kdy máte zaplněn svůj pracovní kalendář?
Vím, co budu dělat dva, tři roky dopředu. Ne že bych měl podepsané smlouvy. Jsou ale skutečně psanci své profese, kteří mají diář na několik let dopředu obsazený a fixně daný. Kdežto já vím, že příští rok budu dělat to a to, ale pořád se z toho mohu nějak vyzout. I když proč bych to dělal.

Zítra ráno odlétáte do Rotterdamu, kde budete pokračovat v natáčení dokumentu o Magdaleně Kožené. Právě Magdalena Kožená má svůj pracovní kalendář plný snad až do roku 2012.
Je pravda, že má svůj program naplánovaný hodně dopředu, ale i to je flexibilní. Když jsme loni na podzim začali připravovat realizaci tohoto dokumentu, o kterém se uvažovalo více než tři roky, sešli jsme se s Magdalenou ve Vídni. Byla dojemná, protože vytáhla štos pomačkaných, počmáraných a roztrhaných papírů, a to byl právě její diář do roku 2012. Vlastně se ukázalo, že byla velmi velkorysá, protože nám ze se svého nabitého programu věnovala několik dní v tomto roce, takže jsme mohli tento dokument realizovat.
Zrovna zítra máme jeden z posledních natáčecích dní, kdy letíme do Rotterdamu, kde bude Magdalena zpívat na jednom z koncertů jejího velkého evropského turné. V programu (i na nedávno natočené desce) jí doprovází exkluzivní orchestr (Venice Baroque Orchestra), který se věnuje autentické interpretaci barokní muziky. Těším se, protože Magdalena je absolutní profesionálka, takže její živá vystoupení jsou stejně dokonalá jako její nahrávky.

Víte, jak se bude tento dokument jmenovat?
Velmi jednoduše – Magdalena. Točil jsem o Magdaleně dokument před deseti lety, který se jmenoval Mezzosoprán Magdalena Kožená, kdy byla teprve na začátku své hvězdné kariéry. Tak jsme si řekli, že by bylo docela zajímavé se někdy vrátit i k podobným tématům, protože za deset let dosáhla nejen světové prestiže a úspěchů, ale možná se vyvinula i v názorech a některé změnila, přehodnotila. I když v některých si stojí na svém a nezměnila je, a to je svým způsobem taky milé. Dodnes je velmi skromná žena a hlavně veliká profesionálka.

Melody Makers na každou sezónu připravují nějaký speciální, originální program, bude tomu tak i letos?
Vždy se snažíme naše publikum něčím překvapit, takže letos jsme sestavili program, který nemá jedno konkrétní téma. Nazval jsem ho trochu všeobecněji Opět něco starého, avšak fungl nového. Hlavně do něj přenášíme naši lásku k americkým jazzbandům 20. a 30. let, která je neutuchající. Chceme vyzdvihovat naše největší oblíbence, připomínat jejich velikost a nesmrtelnost.
Jinak vrcholem předvánoční sezóny je pro mě taneční večer, který pořádáme 13. prosince v Lucerně. Podobný večer jsme pořádali na jaře, a protože měl úspěch, rozhodli jsme se ho zopakovat. Je to večer, kde hrajeme my, náš spřátelený orchestr z Bratislavy Bratislava Hot Serenaders, který hraje starší hudbu než my, a hlavní atrakcí je pár, který předvádí a trošku vyučuje tanec Lindy Hop, což je základní tanec swingové éry. Sám tam jako milovník dvacátých let budu vyučovat charleston a Black Bottom. Ukázalo se, že společenská hra tohoto druhu lidi neobyčejně baví, přišlo publikum v dobových kostýmech, bylo to překrásné, přiletěli lidé z Londýna, Berlína, Švýcarska.
Večer většinou vrcholí big band battle (velkou bitvou kapel). To je tradiční hra, která se odehrávala v amerických tančírnách třicátých let. Spočívá v tom, že v jednom větším tanečním sále jsou dvě kapely a mezi nimi taneční parket. Bandy hrají nastřídačku a soupeří o přízeň publika.
Některé bitvy vešly do dějin. Je známá bitva, kdy Benny Goodman a jeho ohromně populární band, který dělal přes CBS rozhlasové koncerty po celé Americe, vyzval výborný černošský orchestr Chicka Webba. To ale netušil, že Webb má základní trumf v podobě Elly Fitzgerald, která už tehdy s Webem zpívala. Ella Fitzgerald byla ten večer natolik skvělá, že Chick Webb tuto bitvu nad slavným Goodmanem vyhrál. Takže my na tuto tradici navazujeme. Samozřejmě je to bitva bratrská.

Jak by reagovaly bandy z 20. 30. let, kdyby přišly v prosinci na taneční večer do Lucerny? Poznaly by se? Nechtěli byste se někam posunout v tom, co děláte?
Kdyby se poznaly, byla by to pro nás největší pocta. Jsme interpreti uzavřeného historického období, takže ani netoužíme hrát něco nového. Zkrátka hrajeme hudbu, která byla a která se hrála, a to, jak se hrála, se snažíme pochopit a přenést znovu na jeviště. Proto vždy říkám, že smysl naší práce je v živých produkcích. To, že nahráváme desky, je spíše jen bonus pro naše bláznivé fanoušky, kteří mají pocit, že nás musí slyšet i z gramofonu, ačkoliv si můžou koupit originální americké nahrávky, které jsou neskonale lepší.
Živá vystoupení mají velký smysl, protože tato hudba, i když je sedmdesát let stará, má principielně fantastické kvality. V tom, jak je strukturovaná, vymyšlená, postavená, je hrozně rafinovaná a zároveň emocionálně strašně působivá. Když pak na nás přijdou lidé a slyší akustickou kapelu a přivádí je to do euforických stavů, tak je to pak toho důkazem. Za to nemůžeme my, ale skladby, které hrajeme.

Obměňuje se vaše publikum generačně, nebo chodí stále ti samí?
Do jisté míry s námi naši příznivci stárnou. Ale zároveň mám radost, že se na nás nabalují mladí lidé, kteří se nesou na vlně obliby tance Lindy Hop nebo se setkají s naší hudbou z jiných důvodů a kteří opakovaně přicházejí na naše koncerty. To je samozřejmě velmi sympatické.

(redakčně kráceno)