„Každá armáda na světě čerpá z tradic,“ říká generálporučík Tomáš Sedláček

Eva Souhradová přivítala v Interview ČT24 z 12. listopadu generálporučíka Tomáše Sedláčka, válečného veterána, účastníka bojů druhé světové války. Tomáš Sedláček narukoval do Československé armády už ve svých sedmnácti letech v roce 1935. Zažil mobilizaci i zklamání Mnichova, kvůli kterému se rozhodl opustit okupovanou vlast a připojit se k vznikající zahraniční armádě. Přes Francii se dostal do Anglie, odkud byl později převelen přímo do víru bitvy na Dukle. V roce 1951 byl jako mnozí další ve vykonstruovaném procesu odsouzen k doživotnímu vězení, z něhož ho vysvobodila až amnestie v roce 1960. Po listopadu 1989 působil mimo jiné jako předseda Československé obce legionářské.

11. listopadu byl Den veteránů. Různé země si v tento den připomínají jak válečné hrdiny, tak také oběti války. Jak jste vnímal fakt, že u nás se de facto tento den do roku 2001 vůbec neslavil?
Vnímal jsem to velice špatně, protože to patří k nějaké tradici válečníků, kteří prožili první i druhou světovou válku. A málokdo si uvědomuje, že tato tradice vznikla ke dni ukončení první světové války podepsáním kapitulace Německa v pověstném vagóně v Compiégne.
Jsem velice rád, že se tato tradice obnovila a že se slaví Den veteránů. Sám jsem ho včera slavil, jednak jsem byl samozřejmě na koncertě na Hradě, a pak jsem byl na britském vojenském hřbitově na Olšanech.

Snažil jste se v mezidobí, kdy se po revoluci tento svátek vůbec neslavil, jako dlouholetý předseda Obce legionářské obnovit tento svátek? Snažil jste se za něj nějak konkrétně lobovat u politiků?
Snažili jsme se především obnovit tradice, které byly přerušeny čtyřiceti lety komunistické vlády, protože těchto čtyřicet let naprosto přerušilo jakékoliv tradice. Zmizely především legionářské tradice, na které jsme navazovali jako vojáci, kteří bojovali za druhé světové války. Takže jednou z našich prvořadých povinností nebo snah bylo, aby armáda, která se po listopadu 1989 obnovila nebo ustanovila, tyto tradice opět převzala a aby navázala především na legionářské tradice. A jednou z nich byl samozřejmě Den veteránů.

A jak to šlo? Velmi obtížně, naráželi jste třeba na nezájem, nechuť, neporozumění, anebo to šlo snadno?
Snadno to nešlo. Nenaráželo to přímo na nějaké obtíže, ale bylo pracné, aby si armáda uvědomila, že tradice (především v armádě) jsou nezbytné a nutné a že každá armáda kdekoliv na světě z těchto tradic žije.

Jak vnímají lidé v České republice tento den a válečné veterány vůbec? Vnímají to dobře, chápou, že jde o hrdiny své doby, anebo v zahraničí mají v tomto víc jasno?
To je trošku složitá otázka. V zahraničí, kde nebyly tradice přerušeny, jsou veteráni bráni poněkud jinak. U nás jsme se museli nějak probojovávat, aby všelijaké kriminálníky, které z mnohých válečných hrdinů komunistický režim udělal, brali lidé jako lidi, kteří něco obětovali této vlasti. A že to byli lidé, kteří za první i za druhé světové války šli do boje bez ohledu na to, jak to dopadne.
My, kteří jsme válku přežili, jsme měli štěstí, že jsme se dožili svobody, která byla ovšem čtyřiceti komunistickými lety přerušena. Takže vlastně teprve v roce 1989 jsme zase mohli navazovat na tradice a na povědomí, že existujeme. Veřejnost se toto musela taky naučit, což nebylo jednoduché.

Už v sedmnácti letech, psal se rok 1935, jste nastoupil jako dobrovolník vojenskou službu u dělostřeleckého pluku v Praze Ruzyni. Co vás k tomu tehdy přimělo, co bylo tím impulsem jít dobrovolně k armádě v tak nízkém věku?
Hlavní impuls byl ten, že můj otec byl plukovník a můj starší bratr už byl také důstojníkem, takže to byla taková rodinná tradice. Neměl jsem ambice na vysokoškolské studium, jak se snažili moji starší bratři, takže mi bylo nějak předurčeno, že půjdu po maturitě v sedmnácti na vojnu. Přijal jsem to, nijak zvlášť mi to nevadilo.
Je ale nutno si uvědomit, že jsem nastupoval v sedmnácti letech v době, kdy se na vojnu chodilo v jednadvaceti. Takže jsem tam byl za takového vojenského utřinosa, ale protože jsem měl fyzický základ ze Sokola, všechno jsem zvládl a nedělalo mi to potíže.

Pak jste pokračoval vojenskou akademií. To jste se rozhodl plně oddat armádě. Pak přišel protektorát. Jaké to bylo pro vás zklamání, co jste tehdy cítil?
V 38. roce jsem byl vyřazen z Vojenské akademie ve Velenicích. Jako mladý poručík dělostřelectva jsem se zúčastnil mobilizace, kdy jsme byli plně nadšeni a odhodláni, že budeme bojovat za svobodu našeho národa. Takže Mnichov a později okupace byly obrovské zklamání především proto, že nás naši spojenci takhle hodili přes palubu. Takže jsme cítili nespokojenost a ponížení, a to jsme se snažili nahradit tím, že jsme utíkali za hranice, abychom se mohli zúčastnit bojů proti Německu.

Pamatujete si, co bylo hlavním momentem, kdy jste si řekl: „Ano, nebudu tady sedět a dívat se, co se děje, ale půjdu do cizinecké legie, půjdu s tím něco dělat.“
Cizineckou legii jsem už nestihl, to byli ti starší. Já jsem z Prahy utíkal poměrně pozdě až 4. dubna 1940, čili v době, kdy už jsme věděli, že se v Agde tvoří zahraniční armáda. Impuls k tomu, abych utekl, bylo ponížení. Ale i jako důstojník jsem měl boj za svobodu tohoto národa ve své pracovní náplni. Také jsem složil přísahu při 28. říjnu 1935, a potom ve vojenské akademii. Takže mojí povinností bylo něco s tím dělat. Rozhodl jsem se tak, že to vyřeším tím, že uteču za hranice, a budu se snažit dostat se do zahraniční armády, která byla tehdy v jižní Francii.

Jak to tam tehdy vypadalo?
Francie byla prapodivná. My jsme ještě byli plni nadšení z mobilizace, ale tam jsme najednou zjistili, že na jihu Francie to vypadá, jako kdyby válka vůbec nebyla. Tehdy jsem se do Marseille dostal 13. května, právě když začala na severu ofenziva německé armády. Francouzi si zřejmě neuvědomovali, co je čeká, a naše nadšení zrovna nesdíleli - moc se do válčení nehrnuli.

Bylo to další velké zklamání po porážce Francie?
To bylo zase další velké zklamání. Když jsme se dozvěděli, že jedeme do Anglie, tak jsme předpokládali, že Hitler musí udělat invazi, takže jsme si říkali: „Budeme utíkat i z Anglie, z ostrova.“ Ale první dotyk anglické půdy a „první šálek anglického čaje“ změnil naše poraženectví z Francie a zjišťovali jsme, že Anglie se nevzdá a že bude bojovat tak, jak to Churchill naznačil. Cítili jsme, že jsme v dobré společnosti a v dobrém čase, a tento dojem se mi za čtyři roky, které jsem v Anglii strávil, potvrdil.

V roce 1944 jste se přesunul do Sovětského svazu, pak jste bojoval v Karpatech. Jaký byl střet s reálnou válkou, s reálným bojem? Co se vám třeba i dnes nejvíc vybaví?
Byl jsem ve stočlenném transportu důstojníků z Anglie. Ten se zdržel, protože v roce 1944 se připravovala invaze, takže byl zákaz výjezdů Anglie do doby po invazi. Tímto zdržením jsme se dostali na východní frontu právě v době, kdy začínala Dukelská operace. Protože jsem měl z Anglie parakurz, dostal jsem se k druhé paradesantní brigádě. Ta místo toho, aby byla zasazená v týlu nepřítele, jak byla cvičena, byla zasazena jako pěší jednotka, což byl celkem nesmysl. Doposud nevíme, proč to tak bylo. Brigáda byla zasazena jenom devět dní, ale samozřejmě měla značné ztráty. Teprve pak nás stáhli, abychom se doplnili, reorganizovali. Až pak začal přesun na Slovenské národní povstání, které začalo 27. srpna. Ztratili jsme nejméně měsíc s tím, že jsme byli zasazeni. Přesun na Slovenské národní povstání se protáhl, protože nastalo špatné počasí. Tím byl ztracen velice drahocenný čas v době, kdy každá hodina hrála svou úlohu.

Dukelské operace se zúčastnil i sbor, který vedl Ludvík Svoboda, pozdější československý prezident. Jak jste nahlížel tehdy na tuto osobnost a jak na ní nahlížíte dnes?
Poprvé jsem ho viděl až někdy po válce, někdy ve 49. roce na manévrech na Plzeňsku. Původně jsme se v Anglii zajímali, jak to vypadá na Východě. Někteří znali Ludvíka Svobodu ještě z Polska a vyjadřovali se o něm, že je to dobrý, spravedlivý člověk, ale potom se to nějak zašmodrchalo. Dnes si nedovedu představit, že člověk, který byl předválečným důstojníkem, legionářem, se mohl stát prezidentem komunistického státu.

Takže dnes na něj nahlížíte veskrze negativně? I z hlediska toho, co měl všechno za sebou v bojích první i druhé světové války?
To je velice složité. Zúčastnil jsem se sympozia někdy v roce 1993, kde se o Ludvíku Svobodovi hovořilo. Byli tam samozřejmě zastánci, ti, kteří s ním bojovali a kteří ho znali jenom z vojny, z vojenského nasazení. A pak tam byli naprostí odpůrci. Výsledek sympozia byl, že Ludvík Svoboda byl složitá osobnost. A to asi tak nějak vystihuje celý jeho život: nejdříve sláva, a pak je to nějak, mírně řečeno, zašmodrchané.

Po válce by se mohlo zdát, že máte nejhorší za sebou, ale možná byl opak pravdou. Přišel totalitní režim. V roce 1951 vás zatkli. Jak to tehdy vypadalo? Čím to ospravedlňovali? Měli vůbec jediný reálný důkaz?
Režim měl zásadu, kdo není s námi, je proti nám. Čili každý, kdo měl jiné smýšlení, musel být zavřen, popraven nebo nějak jinak zlikvidován, aby neměl možnost se nějak projevit.
Po válce jsem byl aktivním důstojníkem, majorem. A protože jsem měl válečnou školu, byl jsem majorem generálního štábu. Už po únoru 48 jsem věděl, že je konec mé kariéry, protože moji přátelé především ze Západu, ale někteří i z Východu utekli, nebo byli postupně z armády vyhazováni. Pořád jsem si říkal, že když jsem bojoval na Východě, tak to snad nějak dopadne. Buď mě vyhodí nebo zavřou, ale nikdy mě nenapadlo, že to bude tak špatné, že dostanu doživotí.
U soudu se nejednalo o to, co kdo dělal, nebo nedělal proti režimu. Vymysleli, co jsem ve své funkci nebo ve své hodnosti asi mohl dělat. A pak se to z nás snažili nějak vydolovat. Říkal jsem si: „No, vyšetřovací vazba byla mizerná, špatná, to je něco jiného, ale soud, tam se to vysvětlí.“ Ovšem to byl naivní předpoklad. Soud byl sehrané divadlo, kde každý musel odříkat svoji roli - soudce, přísedící, prokurátor, a obhájce tam jenom seděl a nemohl do toho vůbec zasáhnout. My jsme tam také museli odříkat, co předpokládali, že jsme měli dělat. Pokud se někdo odchýlil nebo si troufal, bylo to špatný. To se mohlo projevit jedině na vyšší sazbě rozsudku.

Jak se dá přežít fakt, když vám řeknou: „Už se do konce života nedostanete z totalitního vězení,“ když v podstatě víte, jak to tam vypadá, jak tvrdá práce tam panuje?
To jsem ještě nevěděl, protože jsem měl za sebou jenom vyšetřovací vazbu, domeček atd. Ale když byl vynesen rozsudek doživotí, přišlo mi to k smíchu, protože to bylo něco tak absurdního, že jsem to nemohl brát vážně. Potom to změnili na pětadvacet let, a pak jsem uhádal nový proces na dvacet let. Bylo to tak absurdní, že jsem byl celou dobu přesvědčen, že to vydržím a že se dočkám osvobození a dobře to dopadne. O tom jsem byl přesvědčen.

Bojoval jste za svoji zemi, kvůli tomu jste trpěl v totalitním vězení. Jak to současná společnost oceňuje? Cítíte dnes uznání?
Rehabilitace byly důležité, taky se to trošku finančně zlepšilo, protože jsme dostali nějaké přidání k důchodu za bojování za hranicemi i za kriminály, takže se trošku zvedly naše penze. Ale pořád se to nedá srovnat s tím, co mají veteráni někde na Západě, v Anglii nebo ve Francii.

Co by potřebovali váleční veteráni v České republice?
Stárneme, to je naše největší vada, už se snažíme dokončit život. A to je problém, abychom náš život, který nebyl jednoduchý, dožili v nějakém slušném prostředí s péčí. V Obci legionářské jsme se o to snažili v devadesátých letech, ale nějak nám to nikdy nevycházelo. Tento problém není jednoduchý. Není totiž možné, aby bylo pro nás v každém kraji několik domovů důchodců, protože bychom je neobsadili. Každý nechce do domova důchodců, pokud má možnost žít ve své rodině, pak se samozřejmě snaží, aby ve své rodině žil a dožil. Ale stává se, že někdo to nemá, je sám nebo je tak nemocný, že už to sám nezvládá, a tam by byly potřeba domovy důchodců s lékařskou péčí. Teď jsou taková zařízení v Karlových Varech, v Praze, ale jak se třeba někdo z Ostravy tam má dostat. Tím by se odřízl od svého prostředí, příbuzných.

Domy pro veterány vás v současné době pálí nejvíc? Je potřeba jich vybudovat víc, rozumím tomu správně?
Ne snad víc, ale na několika místech. Nebo abychom měli nějaké přednostní právo u stávajících domovů důchodců, abychom se tam dostali, to by možná bylo řešení.

Poslední tři ministři obrany apelují na to, že je nutné s tím něco dělat. Je opravdu kladen větší důraz na problematiku válečných veteránů?
Myslím, že se to lepší, to můžu potvrdit.

(redakčně kráceno)