„Politika mi nechybí,“ říká Joschka Fischer

Bývalý spolkový ministr zahraničí Joschka Fischer poskytl Evě Pláničkové rozhovor pro Interview ČT24 z 22. října. Joschka Fischer, člen německých zelených od roku 1982, působil v letech 1998 až 2005 jako vicekancléř a ministr zahraničí ve vládě Gerharda Schrödera. Během svého působení v politice byl po většinu času nejpopulárnějším politikem Německa. Kromě politických úspěchů provázela Fischera také jeho bouřlivá minulost levicového aktivisty ve studentském hnutí. Po prohře Gerharda Schrödera ve volbách v roce 2005 Fischer politiku opustil.

Jaká je největší slabina současné Evropy?
V Evropě se obecně málo diskutuje. Diskutuje se v jednotlivých parlamentech, ve Štrasburku, v Bruselu, ale víc by se mělo mluvit v samotné společnosti. Takže je podle mě dobrý nápad, když se mluví o transatlantických vztazích, protože nestačí hovořit jen o Evropě, ale také o Evropě ve vztahu k Americe. Jsme blízcí spojenci s úzkými vazbami. To je pro nás Evropany nevyhnutelný fakt.
Spojené státy teď nejsou v jednoduché pozici. Stojí před velkým rozhodnutím, jak dál s Irákem. Znepokojuje je taky posilování Indie a Číny. Evropané si musí dávat velký pozor. Neumím si představit, jak by mohla v současnosti roztříštěná Evropa bez silných struktur být do budoucna pro Spojené státy klíčovým partnerem na mezinárodní scéně. Evropa má na čem pracovat, není v dobrém stavu. Vidíme také, že se teď Rusko skrze energetickou politiku snaží Evropany rozdělit, a to bychom neměli dopustit.

Děláte si o unii starosti?
Nedělám si teď existenciální starosti o unii, ale znepokojuje mě slabost Evropy a odmítání odpovědnosti občany unie, jak to vidíme všude v Evropě. To je jedna z velkých výzev. Když jde o vztahy k Americe - slabá Evropa ohrožuje transatlantické vztahy, ale silná Evropa jim dá perspektivní budoucnost.

Jak hodnotíte vývoj vztahů unie a USA od chvíle, kdy jste se vytratil z politiky, tedy od roku 2005?
V podstatných věcech je to bezpochyby podobné. Přál bych si, aby se Evropa více angažovala. Podle mě je to nevyhnutelné. Je jednoduché říci, že lidé v Evropě to nechtějí, ale až se Amerika obrátí jinam, bude pozdě a současné evropské vedení by to nemělo dopustit.

Z ministerského křesla jste americkou politiku často kritizoval, hlavně co se týká Iráku. Teď jste v Americe skoro dva roky žil, přednášel na univerzitě, posunul se nějak váš názor?
Spojené státy jsem nekritizoval často, ale jen v otázce Iráku. Viděl jsem, že to musí skončit katastrofou. My ale silné Spojené státy potřebujeme. Moje zkušenost ministra zahraničí je, že když se nezapojí USA, neudělá to nikdo a vznikne vakuum. A to vakuum je nebezpečné.
Američané se teď pomalu probouzejí a pro mě bylo napínavé sledovat to přímo na místě. Šok z jedenáctého září jsme v Evropě podcenili, ale teď se lidé probouzejí a ptají se, co tam děláme a jak jsme se tam vůbec dostali. Rozhodnutí jít do Iráku bylo špatné a byl jsem o tom přesvědčený od začátku. To nic nemění na tom, že potřebujeme americké vedení i vzhledem k tomu, jak slabá je současná Evropa.
Otázkou zůstává, co uděláme s Blízkým a Středním východem. To jsou přece naše sousední regiony. Stáhnout se nemůžeme, protože jsme s těmito regiony geograficky spojeni.

V Česku se teď hodně mluví o americkém protiraketovém systému. Co si o případném umístění radaru myslíte?
Vůbec nerozumím tomu načasování. Měli bychom se spíše soustředit na íránský jaderný program, aby Írán nevyrobil atomovou zbraň. A k tomu potřebujeme Rusko, které nemůžeme obejít. Potřebujeme Radu bezpečnosti. Proto nechápu načasování diskuse kolem radaru. Na druhou stranu Rusko nemá co rozhodovat o tom, co se bude dít v Evropě nebo transatlantických vztazích. Upřímně, v tomto bodě americké politice vůbec nerozumím. Hledal bych priority jinde.
Nejsem proti radaru, pro Rusko protiraketový systém není žádná hrozba. A jestli je ten systém vůbec funkční, to se snad nikdy nedozvíme. To by bylo nejlepší. Ale prostě si teď takové handrkování nemůžeme dovolit, protože existuje vážný problém s Íránem. Na Írán je třeba zatlačit společně a dostat ho pod kontrolu. To je teď hlavní.

Přednedávnem jste představil autobiografii Rudozelená léta. Kritici vám vyčítají, že jste dostatečně nezdůvodnil, proč bylo vaše duo s Gerhardem Schröderem pro zásah v Kosovu i bez mandátu OSN, a že to samé jste pak vyčítal Američanům v Iráku?
To nebylo rozhodující. Ve třech kapitolách své knihy vysvětluji, proč to s Kosovem nešlo jinak. Smysl mezinárodního práva přece nemůže být, že když Rada bezpečnosti nějaké rozhodnutí zablokuje vetem, budeme jen sedět a přihlížet, jak jsou lidi masakrováni, jak se dějí strašné věci, masové vraždy. To přece nemůže být smysl práva.
V tomto ohledu to pro mě v Iráku nebyla otázka práva, ale špatného politického rozhodnutí. To byl můj argument od začátku. Už v roce 2002 jsem se na všech úrovních snažil zdůraznit, jaké to bude mít důsledky, že potíže, které musely přijít, se podceňovaly. Obracel jsem se tehdy i na prezidentova otce nebo na Colina Powella.
Američané měli cestu do Bagdádu otevřenou. Nemuseli překonávat žádný velký odpor, cesta vedla rovnou z Kuvajtu. Ale dostat se ven bez toho, aniž by vznikl chaos, je nesmírně obtížné. A to jsem předvídal už tehdy.

Jste na svá rudozelená léta pyšný?
Určitě. Povedlo se nám toho docela dost. Změnili jsme Německo, posílili, dali jsme nový směr naší společné evropské politice. Když jsem se dostal do úřadu, tak šlo do tuhého s rozšiřováním unie. A Gerhard Schröder hodně pomohl, aby se rozšíření unie na východ opravdu uskutečnilo.

V poslední době se vyjadřujete velmi kriticky vůči německým zeleným. Říkáte, že vás ta strana stála hodně sil. Mluvíte o odcizení od své strany, na druhou stranu chválíte Angelu Merkelovou?
Ženy a politika jdou dobře dohromady, zrovna tak jako muži a politika. Nikdy jsem nebyl pro nějaké rozlišování mezi pohlavími. Mé vyjádření k zeleným nebyla kritika. Prostě jsem jen pravdivě popsal stav věci. Nechtěl jsem je nijak přikrášlovat, chtěl jsem se prostě vyjádřit k tomu, jak si stojí. Se zelenými není lehká spolupráce, ale nelze se bez nich obejít.

Jak důležitým tématem pro zelené zůstává ekologie?
To je ústřední téma jak pro zelené, tak pro celou společnost.

Co říkáte na Nobelovu cena pro Al Gora?
To bylo velmi moudré rozhodnutí. Cenu přece také dostal mezivládní panel pro změnu klimatu. Podle mě je to dobře, protože to přitáhne další pozornost k tématu klimatických změn.

Vždycky vás bylo hodně vidět. Býval jste nejpopulárnějším německým politikem. Zníte sice spokojeně, ale nechybí vám přesto alespoň trochu svět politiky?
Ne, politika mi vůbec nechybí. Zůstávám v politice v tom smyslu, že pozoruji a analyzuji, co se v ní děje, a to mě hodně baví. Ale opravdu mi nic nechybí. Nelituji ani vteřiny, co jsem byl v aktivní politice. Ale bylo toho dost. Stačilo.

A co možnost něco ovlivňovat, měnit? Býval jste přeci zapáleným aktivistou.
To teď musejí dělat jiní. Cílem demokratického politika není, aby zůstal v politice až do smrti. Účelem politiky v demokracii je změna. Po osmi, maximálně po deseti letech chtějí lidé vidět nové tváře. To je podle mě pro demokracii klíčová věc. Strany říkají vždycky jen kus pravdy, nikdy celou. I proto se musí po čase střídat, aby se jednotlivé pravdy doplňovaly. A já? Moje roky jsou pryč a jsem s tím tak spokojený.

Co plánujete do budoucna, opravdu žádný comeback?
Ne, ne, žádný comeback. Jako soukromá osoba se cítím velmi dobře. Píšu komentáře, knihy, přednášky. To mě baví. Taky hodně cestuji, nejsem ve stresu, prostě si užívám další část života. Všechno má svoje.

Máte asi víc času na běhání?
Ano, pořád běhám, i když s věkem je to čím dál napínavější. Ale snažím se.

Říkáte, že dál píšete. Co máme čekat od druhého dílu vašeho životopisu? Bude tam něco o Česku?
Žádné překvapení nečekejte. Vztahy mezi Německou spolkovou republikou a Českem v době, kdy jsem vedl ministerstvo zahraničí, byly velmi dobré, a tak nebylo nic dramatického, o čem bych psal. Musím předchozím vládám, a to na obou stranách, poděkovat, že se propracovaly k Česko-německé deklaraci. Ta se ukázala jako velmi důležitý základ česko-německých vztahů. Škoda, že nemáme nic podobného s Polskem. Vždy jsem toto vyrovnání obhajoval do posledního bodu. Naše vztahy jsou teď dobré, i přes některá vyjádření sudetských Němců. Rozumím taky emocím na české straně, ale to je minulost, je třeba myslet na budoucnost. A to platí v celé Evropě.

Děkuji za rozhovor.
Prosím. Jsem rád, že jste se mě neptala na nic kolem fotbalu.

(redakčně kráceno)