„Muzikály moc rád nemám ,“ říká Janek Ledecký

Zpěvák a skladatel Janek Ledecký se nedávno vrátil z Jižní Koreje, kde slavil se svým muzikálem Hamlet nečekaný úspěch – v nabité konkurenci soulského muzikálového trhu se jeho muzikál dostal na druhé místo v prodejnosti vstupenek. S Hamletem přitom již úspěšně vystupoval i před americkým publikem. Nejen o muzikálech hovořil s Jankem Ledeckým moderátor pořadu Před půlnocí z 13. prosince Tomáš Procházka.

Jaké to v Koreji bylo? Jak dlouho jste tam byli?
Byli jsme tam tři neděle a byl tom můj vůbec první pobyt v Asii. Jel jsem tam s Martinem Kumžákem, který je s muzikálem Hamlet spojen od samého počátku, protože sám jsem nikdy neměl ambice muzikály psát. Muzikály totiž nemám moc rád. Martin dělal v Koreji supervizi nad muzikanty, protože se to hrálo s živým orchestrem, a já dohlížel na všechno ostatní.
Před deseti lety, když mi Martin produkoval šestou sólovou desku, za mnou přišel s tím, že dělám každý rok desku, každá je zlatá nebo platinová, tak jestli to není trochu stereotyp. Když jsem mu opáčil, že je to super a co by kdo za to dal, řekl mi, že jsem už ve věku, kdy bych měl zkusit něco pořádného, a vrazil mi Hamleta do ruky.

Kdo měl supervizi nad překladem?
Já. To je pro mě ovšem dost bolestivé místo – raději už do toho moc nešťourám. V češtině jsem si s tím dal hodně práce a vím přesně o každém slovu, proč tam je. Když jsme začali pracovat na překladu do korejštiny, tak první moje otázka byla, jak to bude s rýmy. Mám tam totiž klasické rýmy i takové vnitřní. Oni mi však odpověděli, že v korejštině nerýmují. Divil jsem se, protože jsem slyšel nějakou jejich popmusic, a ta zněla velmi západně, přirozeně, ale ani ta se, jak mi řekli, nerýmuje.
Nakonec mi vysvětlili, že když se to správně posadí, tak každý verš končí slovesem. To je struktura jazyka. A slovesa mají jen dvě různá zakončení. Takže jim se rýmuje prostě všechno. Je to ráj básníků.
Bylo to určitě úžasné dobrodružství a bavilo mne na tom, že člověku se dostane tamní kultura mnohem dříve pod kůži, když s nimi pracujete a zažíváte společně všechny bolesti a radosti.

Jaké bolesti?
Měl jsem v ruce smlouvu, kde bylo jasně naspáno, že jsem supervizor, který je jediný oprávněný schvalovat jakékoliv změny oproti původní koncepci. V případě, že je neschválím, smlouva se trhá, zálohy propadají, zaplatí deset tisíc dolarů pokuty a nesmí to hrát.
Jenže jsem chtěl, aby se to tam uvedlo, a oni hrozně stáli o to, aby to nebyla kopie amerického přestavení převedená do korejštiny, ale aby to mohli přizpůsobit jejich kultuře a korejskému divákovi. Nakonec jsme se dohodli, že v případech, kdy budou chtít udělat nějakou změnu, přijdou za mnou, a já to buď schválím, nebo neschválím. Musím říci, že nakonec na většině míst, kde chtěli udělat nějakou změnu, jsem byl na sto procent pro.
Například: Královská svatba, Gertruda, Claudius. Chtěli změnu kostýmů, kdy by všichni byli v bílém. V Koreji jsou totiž na svatbách (obzvlášť takto vysoce postavených rodin) všichni v bílém – muži i ženy. Takovýchto momentů bylo ale daleko víc.
Bylo tam ovšem také mnoho věcí, na kterých jsem trvat musel, protože my jako Evropané máme k Shakespearovi přeci jen větší respekt.

Co by tomu říkal William Shakespeare?
William Shakespeare se tím někde nahoře dobře baví. Kdyby ho to nebavilo, došlo by na slova škarohlídů z branže, kteří nám prorokovali, že odehrajeme dvacet repríz a Kalich zavřeme a pečlivě opevníme proti všem věřitelům.
William se na to dívá a ví, že jsem to dělal s největším respektem. Rok před tím, než jsem se pustil do psaní, jsem se hrabal ve všech možných překladech (do Vrchlického po Hilského) všech jeho tragédií a komedií, abych se mu dostal pod kůži.
Myslím, že by si říkal, že je po staletích, kdy na to padal nános intelektuálního nedotknutelna, správný čas vyjít s tím mezi lidi a užít si trochu srandy. A to si užíváme báječně.

Kde se vlastně vzala nabídka z Koreje?
Někdy v roce 2001 tam byl uváděn Drákula, který byl úspěšný, ale ne komerčně. Produkce Drákuly totiž trvala na původní velké výpravě, což byl kámen úrazu – výprava byla strašně nákladná. Tenkrát se zeptali Pavla Dautovského, což je light designer Státní opery, který na Drákulovi a shodou okolností i Hamletovi pracoval, jestli neví o něčem, co by nebylo tak drahé. Tak jim doporučil Hamleta a oni mi poslali email.

V Soulu se prý denně hraje 68 muzikálů?
Soul není nejprestižnější muzikálový trh, to je Brodway a Westend, ale je jednoznačně největší. To nemá nikde na světě obdoby. Ročně se tam dělá sto muzikálových premiér.

Jak reagovali Korejci? Někde jste to komentoval tak, že to bylo jako na rockovém koncertu.
To bylo překvapení. Z věcí, které se tam hrají, byl Hamlet nejrockovější. Jedničkou v prodeji lístků byl Lví král, což je pro lidi, kteří mají rádi divadlo, věc, kterou musím doporučit. Julie Taymor (autorka muzikálu Lví král) je vynikající výtvarnice, režisérka a tady odvedla špičkovou práci – je to obrovská pocta všem divadelním řemeslům. Vedle toho tam hráli Bídníky, Cats, Zvoníka od matky boží atd. Zbytek, asi polovina, jsou původní korejské muzikály.

Lvího krále jste v prodejnosti vstupenek téměř dostihli?
Přijel jsem tam a hned jsem se producentů ptal, jak jdou lístky. Oni mi řekli, že si mysleli, že to bude lepší. V Koreji to funguje tak, že velká divadla jsou zamluvená na tři roky dopředu a nikdo si je netroufne pronajmout s takovýmto odstupem na víc než dva měsíce, u novinek na měsíc.
To byl náš případ, měli jsme na měsíc pronajaté divadlo Universal Arts Center s kapacitou 1200 míst. Odehráli jsme třicet šest představení. Producenti věděli, že se to nezaplatí, ale měli už předplacená další představení ve stejném divadle na letošní březen, kde očekávali, že se to začne „kapitalizovat“.
Čtyři dny před první veřejnou generálkou se konal muzikálový festival před národním divadlem v Soulu. Bylo na něm uvedeno asi pětatřicet čísel z toho, co se tam hraje. My jsme tam vystupovali jako jediný muzikál, který na otevření teprve čekal. Vyšly na nás dobré recenze, bylo to přenášeno v televizi. Tak se stalo, že během dvou dnů festivalu jsme se dostali na druhé místo v objednávkách a páté v prodeji. A po prvních generálkách jsme se v prodeji dostali na druhé místo za Lvího krále. Díky tomu se Hamlet nebude hrát jen měsíc, ale sehnali jiné divadlo, kde bude uváděn půl roku. A to je v Koreji naprosto výjimečná věc.

Když hrajete doma tak víte, jak diváci zareagují. Kopírovalo se to v Koreji, nebo byly reakce jiné?
U Hamleta jsme za každé místo, kde se to dá odlehčit, vděční a divák taky, takže se snažíme to podpořit. Smáli se na místech, kde jsem to očekával, ale na některých místech, která třeba v Americe zabírala, bylo ticho. Naštěstí mě někdo ubezpečil, že se smějí uvnitř sebe. Jsou tam jiné scény, třeba hrobníci, kteří jsou koncipováni (už Shakespearem) jako forbínová scéna, na kterou se všichni těšili a kde se komentovala politická situace atd. To jsme oproti české verzi vylepšili a fungovalo to skvěle jak v Americe, tak v Koreji.

Co pro vás tato zahraniční zkušenost znamená? Je to osobní satisfakce, nebo spíše finanční uspokojení?
Finanční stránku nelze pominout, nestrádám, ale desetkrát důležitější je pro mne právě osobní satisfakce. Ta je neuvěřitelná. Všichni jsme totiž okolím ujišťováni o tom, že naše sláva začíná na Šumavě a v lepším případě končí pod Tatrami.
Když jsem přijel poprvé do Koreje a šel na zkoušku, zrovna jsem tam přišel v době, kdy měli herci pauzu na cigáro. Najednou proti mně vyšla krásná paní a prozpěvovala si moji melodii. Najednou člověk zjišťuje, že to funguje i na druhé straně globusu a že se to líbí lidem, kteří to hrají, i lidem, kteří na to přijdou. Když jsem pak viděl publikum, které reagovalo jak na bigbeatovém koncertě, seděl jsem tam a říkal si, že je to úžasné. Dostal jsem dárek, o který jsem si zatím Ježíškovi nenapsal, a už je to tady.

Na začátku jste říkal, že nemáte rád muzikály?
Nemám. Pravda je ale to, že jediný muzikál, který jsem do té doby dělal byl Jesus Christ Superstar, který dodnes považuji za špičku žánru. A pak se mi docela líbily Vlasy, ale hlavně ve Formanově zpracování. To pro mě byly muzikály.
Když jsem pak přijel do Ameriky, abych trošku okouknul, jak se to dělá, zjistil jsem, že muzikál v Americe je to, co tady předvádí třeba Hudební divadlo v Karlíně. „Vážné muzikály“, jako je třeba Hamlet, uváděné na Brodwayi spočítám na prstech jedné ruky, ve všech ostatních musí holky vyhazovat holky nohy hodně vysoko a lidi se musí chechtat, jinak je to špatně.

Dočetl jsem se, že pracujete na muzikálovém projektu Zapomeňte na Othella?
Rád bych řekl, že na tom pracuji, ale není to tak. Naposledy jsem to otevřel v září a od té doby jsem se k tomu nedostal. Jednak kvůli Koreji, a potom kvůli tomu, že jsem letěl do Států dohadovat a vybírat divadlo, kde by měla v květnu konečně proběhnou adaptace Hamleta v americké angličtině, nejspíš to bude v Oklahomě. Do toho jsme začali zkoušet Hamleta, protože 7. ledna u nás bude premiéra americké adaptace, ale v češtině. A k tomu ještě jedu vánoční turné. Takže Othello musí počkat.

O co by v „Othellovi“ vlastně mělo jít?
Na první muzikál jsem si půjčil nejslavnější drama, na Galilea historické události, třetí jsem chtěl napsat ze současnosti a podle sebe od začátku až do konce. To, jak jsem zjistil, není jen tak. Mělo by to být o divadelní společnosti, která, zahnána do úzkých, musí místo Othella, na kterého se těšili, naplánovat naprostou improvizaci a do čtrnácti dnů připravit premiéru. A je to o tom, co se všechno přitom může stát.

Napsal jste a nazpíval CD vánočních písní. Jak je složité napsat vánoční hit? Podle mě není nic složitějšího. Problém je navíc ještě v tom, že se hraje jen jeden měsíc v roce.
Pro mě je to problém v tom, že se každý rok před vánočními koncerty musím písničky učit znova, protože mi během roku vypadnou z hlavy.
Samotného by mě nenapadlo napsat vánoční písničku, ale zase za mnou přišli a říkali, že potřebují vánoční písničku na vánoční album, kde budou vánoční zpěváci a zpěvačky. Řekl jsem jim, že na to potřebuji atmosféru Vánoc. Když pak za mnou v únoru přišli, nic jsem neměl – vykašlal jsem se na to. Nakonec za mnou přišli v srpnu, bylo asi pětatřicet, a nosili mi střiky pod slunečník, než jsem napsal „Sliby“, trvalo to asi tři hodiny. To jsem ale netušil, že se z toho stane hit.
Za dva roky za mnou přišli znova, abych k tomu napsal ještě devět písniček, abychom z toho mohli udělat celou desku. Nejdřív jsem myslel, že se zbláznili: devět písniček o Vánocích! Začal jsem to psát a s obrovským překvapením jsem zjistil, že to jde dobře. Mám totiž asi už od dětství v hlavě šuplík s nálepkou Vánoce, který je napěchován emocemi, takže to šlo úplně samo. Nakonec písniček nebylo deset, ale dvanáct, protože za mnou znovu přišli, jestli bych nedopsal další dvě.
Letos to vyšlo ještě s DVD s koncertem, který jsme natáčeli pro Českou televizi, a třemi videoklipy, kde jeden z nich je právě na „Sliby“. Nejpikantnější na tom asi je, že scénář a režii tohoto klipu, který je krásný, udělal Sagvan Tofi, což by asi hodně lidí neřeklo.

(redakčně kráceno)